JÓGASŮTRY
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 1 - s komentářem
O soustředění – podstatě jogínské disciplíny
1.1.
1.2.
1.3.
1.4.
1.5.
1.6.
1.7.
1.8.
1.9.
1.10.
1.11.
1.12.
1.13.
1.14.
1.15.
1.16.
1.17.
1.18.
1.19.
1.20.
1.21.
1.22.
1.23.
1.24.
1.25.
1.26.
1.27.
1.28.
1.29.
1.30.
1.31.
1.32.
1.33.
1.34.
1.35.
1.36.
1.37.
1.38.
1.39.
1.40.
1.41.
1.42.
1.43.
1.44.
1.45.
1.46.
1.47.
1.48.
1.49.
1.50.
1.51.
A nyní o jogínské disciplíně (tj. o umění být ve skutečnosti)
Když s jógou začínám, její znalci ke mně hbitě spěchají se vztyčeným prstem: chceš-li jógu „dělat“, pak bys od ní neměl něco chtít, neměl bys hledat a chtít z ní „vydojit“ nějaký účel, výhodu. Máš-li takový přístup, pak neděláš jógu, zabíjíš tím už v počátku možnost uspět. Musíš nic nečekat, a pak uspěješ. Pro rozumného člověka to zní nesmyslně a musí zapřít všechnu logiku, pokud nechce jógu zavrhnout hned na počátku. Pro člověka se sklonem pro esoteriku to zní tajemně-lákavě a jeho představivost záhy nabere na plných obrátkách a vyplodí ty nejfantastičtější bludy o andělích, čakrách a zázracích. Tato zápletka je přitom nepotřebná. Musím si uvědomit: vědomé rozhodnutí něco dělat, včetně „jógy“, není pro intelekt možné „bez záměru“. Rozum neumí chtít nechtění, nejde mu mít zájem o jógu, a nevědět, k čemu je dobrá, snažit se o něco, a říkat si „nesmíš chtít něčeho dosáhnout“. A uvažovat takto je úplně zbytečný zmatek. Protože jóga samozřejmě rozumově svůj účel má. Má svůj smysluplný cíl. Zná a popisuje stav mysli, do kterého se chci dostat, a také zná a dopodrobna popisuje stav, ze kterého se chci dostat. Myslet si, že je jóga jakési „přijímání všeho vždy právě teď právě tady, všechno je dobré, správné… atd.“, takový pohled na věc je chybou. Naopak: jóga je disciplínou, a proto jak půjde tento text dál, začne postupně být plný obratů jako „musíš si uvědomit“, „musíš dodržet“, „nesmíš dělat“, „bez toho se neobejdeš“ apod. Když něco chceš dělat, tak to musíš dělat správně. Umocněno je to tím, že náš autor, Pataňdžali, popisuje specifický druh jógy, totiž jógu vůle a předsevzetí, jógu práce na sobě. Říkávalo se jí také královská jóga: je to jóga snažení se, překonávání se. A ovšem: úspěchu – který ale není „můj“.
Zkus jít a nezvedat nohy: „Když chceš jít, musíš zvedat nohy.“ Tak je míněný pokyn „musíš“. Jsme naučení na „musíš“ reagovat často hystericky, tj. „musíš!“ – a já přestanu přemýšlet a začnu konat jako robot. Anebo jsme navyklí reagovat vzdorem, ve smyslu: „musíš!“ – a já na truc ztělesním své „nemusím nic“, jako bych chtěl dokázat, že opak je také možný. Ani v jednom smyslu není jógové „musíš“ míněno. Vždy za něj možno dosadit: „Pokud si přeješ tamto, tak zkušeností toho, který touto cestou šel, je, abys dělal toto.“ Má „evropská“ jaksi „perverzně liberální“ mysl touží místo „příkazu“ slyšet raději laskavé „doporučení“. Často by k němu ráda ještě dárek a slevu. Mohu si je vždy alespoň přimyslet, pomůže-li mi to. Pravdě je koneckonců úplně jedno, jestli ji uposlechnu dogmaticky, nebo ze strachu, nebo protože jsem se k ní doprolhal, anebo prostě proto, že jí věřím. Toto chci mít na paměti, kdykoliv se mi bude příčit nějaké „přikázání“. A příčit že se mi budou.
Jóga znamená: klid mysli.
To znamená: výrazem správného praktikování jógové disciplíny je klidná mysl. Cílem úvodu do jógové praxe je tedy jak aktivně přispívat ke klidu mysli, tak i vytvářet podmínky, ve kterých se mysl přirozeně uklidňuje. Obojí je důležité, obojímu se náš autor rozsáhle věnuje z různých úhlů v následujícím textu.
Tím se mysl usídlí ve své vlastní přirozené rovnováze.
Klid (mysli) není žádná mrtvolnost; je to vyváženost, vybalancovanost, rovnováha. Mysl je ve své přirozenosti rovnovážná a tato rovnováha je jejím klidem. Tj.: není to holub přejetý na silnici, je to poštolka ve výšce na místě, kde nalezla rovnováhu mezi svou vahou, proudy větru a svým máváním křídel.
V opačném případě se stane mysl sama sobě objektem a potýká se s povykem, který v ní tím vyvstává.
Skutečnost, kterou si musím uvědomit, spočívá v tom, že jóga tu není od toho, aby měnila „svět kolem mě“. Jógu – zejména disciplínu jógy v pojetí našeho autora – „nezajímá“ vnější svět. Je to „práce“ s tím, co vnímám v mysli. Mám v ní zmatek? Nebo mám v ní jasno? Mít jasnou, klidnou mysl, která je mým užitečným a mnou ovládaným nástrojem – to je podstatou jógy.
Jóga je tedy „uměním“ – je to um, schopnost, kterou lze zdokonalovat a dovést do dokonalosti.
Jóga je uměním čeho? Bytí. Jak to, že bych měl „umět být“? Kdybych byl kusem kamene, prostě „jsem“. Já jsem ale „život“, život je sebeanimovaným, tj. sebe si uvědomujícím a sebe ovládajícím objektem ve světě. Každý život sám sebe (sebou) pohybuje v bytí. Způsob, jakým se pohybuje, je jeho umem. Umí to dobře? Umí to nedobře? Sedím na milionech let „umu“, který si život osvojoval: říkáme mu evoluce. Dělám ji – s tímto tělem – dobře, nebo mařím, co zamýšlela? Umím se radovat z toho, co mi umožnila, když mi dala toto tělo a mysl, nebo tím trpím? Jsem jejím zručným alchymistou, nebo jí stojím v cestě? Chci to pochopit, a proto jí chci v cestě nestát. Chci pochopit, kam směřuje, a být jejím přítelem, ba ji i překonat.
Kde tedy mám umět být? Ve skutečnosti. Jsem snad někde jinde? Kdybych byl rostlinou, jinde než ve skutečnosti být nemůžu. Ale jakmile jsem člověkem, tj. životem sám sebe si uvědomujícím v čase a prostoru, dostávám mimořádnou schopnost paměti, úžasnou schopnost představivosti. A hle: neumím-li rozpoznat v mysli paměť, představu a přítomné vnímání, stane se mi, že začínám „jednat na svou vlastní představu skutečnosti“, nikoliv na skutečnost takovou, jaká je. Jóga je soustředěnou, cílenou disciplínou, která mi dovolí rozlišit v mysli to, co je paměť, co je představa a co je vnímání skutečnosti. Tím mi umožní znát skutečnost takovou, jaká je, aniž by byla pro mě „představou“, nebo jakýmsi „myšlenkovým obrazem“. Teprve tehdy se zbavím toho, že „žiju ve svých představách“, že mám jakýsi „svůj svět“. Naopak: přesně vím, jaká je skutečnost. A teprve tehdy mohu naplno používat i svou paměť, svou představivost. Nezneužívám už pak svou paměť, tj. nemíchám své vzpomínky do skutečnosti, a tím do předsudků. Nezneužívám už pak svou představivost, tj. nemíchám svá zbožná přání nebo utkvělý pesimismus do skutečnosti. Zatímco dříve jsem skrze představy, vzpomínky, předsudky atd. viděl svět „svůj“, nyní: jsem ve skutečnosti; a v ní vládnu svojí silou pamatovat si, kombinovat, uvědomovat si. Mysl s takovou schopností je mým cílem. A proto jdu do disciplíny jógy.
Povyků v mysli je patero druhů; buď se mne takzvaně dotýkají, nebo jsem jimi takzvaně nedotčen.
Co se v mysli odehrává, je dvojího charakteru: buď to beru osobně – „dotýká se mne to“, nebo je to neosobní – „ne(do)týká se mne to“. To první zraňuje. To druhé nikoliv. To první je sobecké, tj. účtující „má dáti – dal“. To druhé neúčtuje.
Osobní, sebevztažné, tj. z přesvědčení, že se to týká „já“ – takové pohnutí v mysli zraňuje, nebo těší. I to, co těší, však v důsledku vede ke zranění, dotčenosti, protože každé hnutí mysli je konečné. Dalo by se tomu říkat „egoistické“, je to ale zavádějící, nejde totiž o nic negativního. Dostal jsem dárek a dívám se na to, za kolik mohl být, od koho je a proč mi ho ten člověk dal, abych mohl příště jemu dát něco obdobného, přestože jsem ho o dárek nežádal, je mi to celé na obtíž, anebo koumám, jak bych situaci využil, anebo zúčtoval správně… atd. Toto je typická myšlenková linie zraňujícího povyku v mysli. Jeho východiskem a podkladem je pocit „já“ a jeho „na sebe vztaženost“.
Odosobněné, nesobecké, netýkající se „já“ – takové hnutí nezraňuje, je odztotožněné. Nevztahuji své jednání na sebe a ani dění ve svém okolí nevztahuji na sebe. Dostávám dárek, zkoumám, co to je, jak důležité to je pro toho, kdo mě obdaroval, co k němu napsal za zprávu a jaké pocity ho doprovázely, když mi dárek obstarával, atd. Toto je typické nezraňující hnutí v mysli. Mysl se soustředí nikoliv na „já“, ale na skutečnost vnějšího světa.
V tuto chvíli náš autor považuje oboje hnutí mysli za povyk, a to nikoliv kvůli jejich obsahu, ale proto, že jsou impulzivní, tj. neovládám je. Ať mám myšlenky sobecké, nebo dokonale milující, jsou-li impulzivní, jsou pro našeho autora povykem, který hodláme potlačit ve prospěch ticha. S tímto tichem pak můžu (viz o řadu veršů dále) něco dělat.
V mysli vyvstává těchto pět druhů povyku: pravdivé uvažování, falešné uvažování, představování si, dojem spánku a vzpomínání.
Tyto „povyky“, tj. vlny, objekty v mysli, nejsou všechny „špatné“: jak by mohly být? Schopnost si vzpomenout, schopnost si představovat si nebo pravdivě uvažovat samozřejmě nejsou špatné. Musím si uvědomit, o co se nám tu jedná: a to ne o jejich obsah, ale o jejich impulsivitu. Všechny tyto jevy v mysli se dějí celé nebo dílem bez mé vůle – a proto jsou povykem. Stejně jako: je skvělé a velmi užitečné umět kopnout míč a trefit se jím do brány. Je to užitečné a dobré, když jsem na fotbalovém hřišti. Já ale kopu do všeho možného kdykoliv a kdekoliv: skvělá schopnost je potom na obtíž. A přesně to se děje s jevy v mysli: některé jsou užitečné, některé ne: ale všechny se dějí alespoň někdy impulzivně, tj. bez mé kontroly. A proto je budu považovat v tuto chvíli všechny rovnocenně za „povyky“, které se mi dějí. A skrze jógu mám v plánu dobrat se stavu, kdy se mi nebudou dít, nýbrž kdy já je budu vědomě dělat, pokud budu chtít.
Pravdivé uvažování je: přímé smyslové vnímání, vlastní rozumová úvaha a informace od člověka, který ví.
Pravdivé uvažování jako povyk mysli: zní to jako paradox. Samozřejmě: doufám, že většinu času se mi v mysli děje pravdivé uvažování. Je to následování touhy znát pravdu. Ale jak snadno se má mysl pustí „na špacír“ a začne rozvíjet sice pravdivé, ale zřejmě neužitečné úvahy! Sedím celý večer a luštím křížovky, nebo sudoku, jde mi to, uvažuji přitom správně: to je příklad, kdy správná rozumová úvaha je zároveň povykem, protože se děje automaticky. Neliší se nijak od házení hrachu na zeď. Takové návyky správného uvažování mohou člověku snadno začít škodit. A můžu při takovém povyku i něco fantastického vymyslet – ovšem. Přesto se jedná o impulzivní povyk mysli.
Pravdivé uvažování je ale jedinou cestou k pochopení skutečnosti v rozumu. A já, již četbou těchto řádek, jsem se rozhodl rozum na své cestě použít. Četba tohoto textu a jeho správné pochopení je pravdivým uvažováním. Jeho opakem je úvaha falešná (1.8). Zatímco pravdivá úvaha je schopna mne dovést k pochopení a přiblížit mému cíli pochopit sebe a celý tento manuál, falešná úvaha mi v tom naopak zabrání.
Falešná úvaha je iluze, která se jen jeví pravdivou, nemá ale podklad ve skutečnosti.
Neboli: omyl. Myslel jsem, že to byl Janek, byl to ale Jarek. Myslel jsem, že to byla zelená, je to ale černá. Myslel jsem, že mě chtěl urazit, a on mi chtěl poradit. Nejenže mi nedovolí použít rozum na mé cestě k pochopení. Stane se mi dokonce zásekem, který mi zatarasí cestu (viz 2.3 a násl. – všechny vlastní záseky jsou falešnou úvahou).
V této chvíli si chci především uvědomit: ať už vnímám ve své mysli to nebo ono, přijímám hypotézu, že se jedná o povyk v mysli, neboť jej zčásti nebo vůbec nekontroluji, je impulzivní.
Představování si je pojmenovávání smyšlenek, které ve vnějším světě neexistují.
Neboli: „zamilovaný růžový slon mi řekl, že…“ – mysl umí kombinovat objekty, dojmy a zvuky do nekonečných množství spojitostí. Poezie a internetové streamy jsou jich plné. Mnohdy nám dávají smysl: mysl ráda hledá v takových spojitostech smysl. Může to jak škodit, tak inspirovat. V každém případě, jedná-li se o nekontrolovaný proud myšlenek, je to povyk. Sny jsou takového povyku plné. A bdělý stav je takového povyku plný zrovna tak.
Dojem spánku vzniká po bezesném spaní a je jakoby dočasným stavem nebytí.
Bezesný spánek je zvláštním druhem nekontrolovaného stavu mysli – děje se mi, vím o něm vždy až zpětně (proto je to vlastně „dojem“), ale základ ve skutečnosti má, to vidím, kdybych sám sebe natočil na video – ano, nějakým způsobem jsem „nebyl“, a vím o tom jen jakoby zprostředkovaně. Jedná se o nutkavý stav upadnutí do stavu bez vědomí. Někdo do něj upadá po třech dnech na diskotéce, jiný po pěti minutách za pracovním stolem, jiný pravidelně přes noc a na osm hodin – v mé moci ale tento stav mysli a dojem spánku nejsou.
Vzpomínání je udržování minulých prožitků, jimž nedovolím, aby pominuly.
To je: Impulzivní, nutkavé vzpomínání – na téhle židli sedával dědeček, po tamté cestě jsem chodíval do školy, to ještě „stromy rostly vejš, byl veselejší smích“… je třeba si uvědomit, že impulzivita myšlenek je ve skutečnosti emoční impulzivita následovaná intelektem, tj. racionalizací. Proto je tak těžké jen tak povyk zastavit: rozumová úvaha je nesena emocí. U nutkavých vzpomínek je to dobře poznat, to ovšem pokud se mysl na moment ze své impulzivity osvobodí.
Je ještě speciální, méně zřetelný druh vzpomínání: předsudek. Je to z minulé zkušenosti učiněný obecný závěr, který v sobě nesu „podvědomě“, anebo i dílem vědomě („hýčkám“ si jej), jako jakýsi obecný princip. Už ani nevím, v jaké souvislosti jsem si ho osvojil, ale stačí, když jsou podmínky obdobné, snad něčí gesto, snad podobnost místa: vyvolají ve mně vzpomínku, ani o tom nevím, a hle: minulost ve mně ožije a já, nesen vzpomínkou, aniž o ní vím, jednám „ve svém vlastním světě“, skutečnost je mi v tu ránu na míle vzdálená.
Zpovykovaná mysl se uklidní disciplinovanou snahou odztotožňováním.
Tj.: 1) musím se snažit a 2) musím se „povznášet“ nad „věci“ a „dění“. Obojí znám, obojí většinou nedělám, ale je alespoň několik oblastí mého života, ve kterých to umím a dělám.
I když se mi zachtělo být lajdák, umím v té věci vyvinout disciplinovanou snahu: třeba když se chci vyhnout úkolu, nebo si zajistit nejnovější předplatné na streamu, abych nemusel nic „dělat“ a mohl čučet na telku: to mne – největšího lenocha – náhle zvedá z gauče, abych dělal v neděli přesčas a mohl si to předplatné zaplatit. Proto: vím, co je to disciplinovaná snaha, a vím, že jí jsem schopen.
Podobně odztotožňování většinou nedělám, tj. jsem plný přesvědčení, že: „tohle je špatný a tohle dobrý“, že „tohle jsem já“ a „tohle jsme my“ a „tamto jsou oni“ a „za to položím život, anebo se budu do krve hádat“. Ale: i největší fanatik byl kdysi dítětem, miloval (fanaticky) svého medvídka s knoflíkovým nosem, a – kde je medvídkovi dnes po letech konec? Nebo věděl, že mít „toho malého psíka“ prostě musí. A když ho dostal, kde bylo to chtění? A kde je to chtění dnes, po mnoha letech? Od medvídků mého dětství jsem se odztotožnil, někdy mou totožnost zahladil čas, někdy to bolelo a museli mě od mých totožností trhat násilím. Ale dnes bych se k nim nevrátil. Jak to? Proto, že odztotožnění. Netýká se samozřejmě jen dětských snů a pout, děje se v přítomnosti. A tedy: vím, co je to odztotožnění, a vím, že ho umím.
Disciplinovanou snahou je cílená snaha ztišit pětici povyků v mysli a ustavit mysl v klidu.
Pochopení skutečnosti nepřijde samo: musím se k němu „dokopnout“ cílenou vůlí, tj. snahou. Ano, byli mudrcové, které extrémní situace nebo jejich excentrismus dovedly k „osvícení“. Ale: i tomu předcházela většinou dřina, disciplína, odhodlání. Jóga je výsledkem práce na sobě, je to práce jako každá jiná. A osvojit si ji je možné pro každého, to je má naděje, taková je zkušenost mnohých. V tom musím mít jasno, jinak budu pořád tajně doufat, že mi budou pomáhat jakési tajuplné zázraky, a bude ze mě esoterický šašek. A tady úplně stačí, že už tak budu možná pro řadu lidí esoterickým šaškem tím, že čtu a snažím se dělat jógu. Alespoň pro sebe jím tedy být nemusím a nechci.
Aby byla tato disciplína smysluplná, je třeba ji provádět s upřímnou oddaností po dlouhou dobu a s odhodláním dosáhnout cíle, mít cíl stále před očima.
Výhodou jógy je, že ji jde dělat vždy a všude, na rozdíl od většiny jiných činností. Na příklad: jedu do Francie na kurz francouzštiny, ale francouzsky tam budu mluvit jenom na hodinách kurzu – a všude jinde budu mluvit jen česky s ostatními Čechy, nebo anglicky s ostatními cizinci. To není dobrý způsob, jak si osvojit francouzštinu. Anebo: držím dietu: vždy od jedné od rána do šesti do rána a pak mezi obědem a večeří. To není dobrý způsob. Obdobně: pravidla jógy budu vidět a aplikovat v každém svém kroku, a nejen na karimatce při vonné tyčince za zvuků posledního videa z yoga appky. A jde to! Protože jóga je, když mluvím, když mlčím, když přemýšlím, když křičím, řídím, mám sex, chlastám – všude tam, tj. všude, mám nebo nemám jogínský postoj. A já se ho budu snažit mít, tj. budu se snažit.
Odztotožňování je překonávání impulzů chtění, které mám vůči věcem ve světě, ať už je mám nadosah, anebo jsem o nich jen slyšel.
„Chtění“ odchytávám své pohnutky, jakoby až nastanou: vidím drahé auto, začnu žárlit na jeho majitele a chtít to auto mít také, načež sám sebe zastavím a uvědomím si, že mnou cloumá impulz, který „nejsem já“.
To neznamená, že nebudu chtít. To nejde – život „je chtěním“. Každé chtění si ale budu vědomě uvědomovat. Jak nebylo, pak tím, že jsem něco viděl nebo o tom slyšel, „samo“ povstalo – impulzivně – a „jalo se vést mé kroky“. A já o tom vím. Vidím ty impulzy kolem sebe ve světě, jak přicházejí a chápou se mne: a já je odchytávám, říkám jim: ne na vás, ale na mně je, jestli za vámi půjdu, nebo ne. To se tu daří, tu nikoliv – a já jsem obojímu svědkem.
Ještě lepší cestou odztotožnění je schopnost uvědomit si, co je to „chtění“ samotné, a přestat o něj mít zájem, uvědomit si, že nejsem jeho hříčkou.
V tomto druhém případě jdu k samému kořenu „chtění“: nečekám už na jednotlivé impulzy – ty budou dál vyvstávat. Uvědomím si, že chtění je cosi, co se mi děje přirozeně. Že to, co „já chci“, jsem si osvojoval svým dosavadním životem: vždyť o stejnou věc, pro kterou já hořím nekonečnou touhou, druhý ani nezavadí. Jak to? Zkoumám to. Zjišťuju, že mé chtění je výsledkem mé zkušenosti a souhrou náhod. Že je na mně, zda „návrhy“ mého chtění přijmu, nebo ne. To se mi ne vždy daří, ba ve většině případů se mi to možná nedaří. Představuji si ale a experimentuji s postojem, že by tomu tak mohlo být: vidím, že právě teď se mi nedaří být sám sobě pánem, držím ale zřetelně přesvědčení, že by to tak mohlo být, a představu, jaké by to bylo. Experimentuji s těmito představami a pokusy.
Vstupní meditací je meditace, kterou lze nazvat meditací „o něčem“. Postupně v ní medituji (1) o věcech světa vnějšího, (2) o věcech světa vnitřního, pak (3) si uvědomuji jejich vzájemnou harmonii, až nakonec (4) beru za objekt meditace své já (svou „duši“).
Zní to nepřehledně, ale ve skutečnosti vše z toho už znám, jen jsem se těmto pohybům své vlastní mysli dostatečně nevěnoval a nepojmenovával jsem je.
Musím si uvědomit, že jóga je sjednocením toho, co je rozdělené. Já sebe považuji za objekt odlišný od všeho ostatního (což je omyl, ale já, přestože mohu být přesvědčen, že to omyl je, zatím nevím a necítím a neprožívám svět jinak než právě takto). A proto mi nezbývá nic jiného než začít s meditací „o něčem“, tj. na objekt nebo o objektu.
(1) Nejprve beru věci/lidi/předměty a přemýšlím o nich, následuje to, že se na ně soustředím, pak zjistím, že se do nich umím „vžít“ (tím jakoby mažu hranici mezi mnou a jimi), až nakonec hranice mezi mnou a jimi smažu, a tím právě to, nad čím takto „medituji“, pochopím. To se mi daří nejprve nejsnáze u objektů vnějšího světa jasně ohraničených – „věcí“.
(2) Postupně ale beru za objekty meditace abstraktní objekty typu pocitů, principů atd. Pak postoupím ještě dále: mým předmětem není jeden objekt, ale jakoby „hranice“ mezi objekty – a z toho vzejde pochopení, že ač protiklady jsou zdánlivě v „konfliktu“, existují právě proto, že jsou protikladné: bez černé bych bílou nepochopil, bez kamene bych nevěděl, co je to tráva, apod.
(3) Vžiju se do této skutečnosti a zjistím, že já sám jsem vlastně jen opakem toho, co mě obklopuje, a právě proto o sobě vím.
(4) To mě přivede k poslednímu, nejzazšímu objektu: mé vlastní duši, tj. tomu, kdo to celé dění, snahu, meditaci a vžívání a chápání „dělá“. Takto lze popsat vstupní proces „meditace“ – zabývání se „objektem“ mysli uzavřené v lidském těle a postupování vytrvale jakoby hlouběji do svého nitra, totiž „k sobě“.
Jiná meditace je v případě, že mysl nedrží žádný objekt nebo myšlenku (což je potřeba nejprve trénovat). Pak jsou v mysli znát jen podvědomé sklony a obrazy.
Trénováním získám schopnost vlastní vůlí způsobit, že v mysli není žádný vědomě držený objekt. Na trénování toho používám jak svou vůli, tak odztotožňování. Pomocníkem mi je pojem „absolutna“ – když ho umím správně užít, je to fičák. Když v takovém stavu pozoruji mysl, překračuji hranici směrem od vnějšího světa do místa, které by se dalo nazvat „duchovnem“. Vidím v něm hru obrazů, které se jakoby „samy“ dějí. Tady teprve začíná místo, ve kterém se přibližuji skutečnosti – začínám ji poprvé „vidět“. Hle – tu je svět, kterého jsem svědkem, který se mi děje, který jsem odhodlán pochopit, ač jsem vlastně doteď myslel, že moc dobře vím, o co jde a že ho já sám dělám. Je to místo, v kterém vidím něco jako své „podvědomí“, ale nejen to své. Je to místo, ve kterém se počíná teprve ta pravá jízda: začínám totiž vidět ne věci, které „vím“ (jako u předešlého meditování), ale právě „věci“ a „děje“, které jsem jen tušil, „nevím“ je, neovládám. Je třeba se připoutat v sedadle, protože volant u této jízdy už ne vždy úplně držím ve svých rukou.
Jestliže v předchozím meditování (1.17) – vlastně přemítání – jsem ještě nepotřeboval mnoho jógové disciplíny, odtud se již bez pravidel (2.29 a násl.) neobejdu; pokud bych si jich nebyl vědom a nedodržoval je, tak toto místo nepochopím a zavrhnu je jako nesmysly, blbost, k ničemu atp. Každý člověk toto místo zná a většina se od něj právě z tohoto důvodu odvrací. Aspirant jógy je tím nenechavcem, který se odvrátit prostě nehodlá, a chce přijít na to, o čem to celé má být. Pokud vytrvá, zjistí, že v procesu toho zkoumání si sám sobě převrací „život“ naruby.
Kdybych byl duší bez těla, anebo bytostí, která si sama sebe neuvědomuje, byl bych v takovém (1.18) stavu přirozeně (nemohl bych v takovém stavu dělat jógu a ani bych nemohl nic dělat „se sebou“ – vždyť bych nevěděl, že jsem, život by se „mi děl“).
Je to paradox: pro mne – v čase a prostoru sebe-si-uvědomující život – je pokročilou meditací (1.18) stav, který ostatní živí tvorové mají ve své přirozenosti. Právě proto, že má mysl je tak komplexní, že má tak důmyslný intelekt, paměť, vytříbený a důmyslný smysl identity, je mým úkolem se v mé mysli nejdřív prokousat světem objektů, které jsem si do ní zavlekl (nejen osobně, ale z jazyka, kultury a interakcí s jinými lidmi, po generace rozvíjené do nejvytříbenějších nuancí). Teprve když jakoby prohlédnu skrz tento závoj „představy světa“ tak, jak je „reprezentován“ v objektech mysli – teprve pak se doberu mysli, která odráží skutečnost nezatíženou impulzivní hrou mých (skvělých, ale nepochopených a zneužívaných) schopností mysli.
Mysl je v jógové terminologii hmotná, obdobně jako je hmotné i tělo. Je to právě hra hmotných procesů, která způsobí neprůhlednost a zmatek. Nebýt hmotného, nebylo by zmatku.
(Abych tedy pochopil skutečnost bytí coby bytost v živém lidském těle,) mám jinou možnost: skálopevné přesvědčení a víru (nikoliv doufání), energické odhodlání, vytrvalé sebeupomínání a soustředěnost.
A dokud si myslím, že jsem tělo a mysl, musím se potit a snažit. Ve skutečnosti se potí a snaží „jen“ tělo a mysl, já jsem svědkem. Ale zatím skutečně dosti upoceným svědkem s jazykem na vestě. To mě neodradí. Dám tomu, co jógová disciplína žádá, a uvidím.
Když je odhodlání pevné, jde toho dosáhnout rychle.
Ještě ani přesně nevím, na co že se mám soustředit a jak to mám dělat, to bude popsáno dále (zejm. 2.29 a násl.). V této chvíli si potřebuji uvědomit základní podstatu „odhodlání“, tj. schopnosti sebe-motivace. Jsem dostatečně motivovaný? Nebo se potřebuji přemlouvat? Je mi 17 let a do vedlejšího vchodu se nastěhovala nádherná slečna, prý je jí dvacet let, je tu ve městě nová: potřebuji motivovat, když mě poprosí, abych jí vynesl nákup do třetího patra? Mám stejnou motivaci pro sebepoznání a pochopení jógy, když čtu tyhle řádky, když se odhodlávám usadit se a ztišit svou mysl? Mám, nebo nemám? A jak to, že ne? A co znamená „chci, ale nedělám to“? Odpověď existuje. Je tu blízko.
Ti, co za tím nejdou s plným odhodláním, dosáhnou cíle podle toho, kolik tomu dávají: trošku, víc, nebo hodně.
Jinými slovy: snažit se nestačí, mám se snažit hodně a pořád. A když se budu snažit nedostatečně, nebudu dostatečný. Myslel jsem, že je jóga fajn věc, místo toho je to, jako bych sám sebe dobrovolně přihlásil na očistec. Ano, na to jógová disciplína v tomto pojetí spoléhá: vždyť se jedná o jógu vůle a předsevzetí. Jsou jiné cesty jógy: jóga oddanosti, kde se mohu potit a děkovat za to Bohu. Jóga nesobecké služby, kde se můžu potit pro druhé lidi. Jóga intelektu, kde se mohu potit počítáním rovnic (života)… Já ale otevřel knihu, kde se potím, a přitom si říkám, že to nejsem já. Že já jsem tu knihu otevíral!
Anebo (se nabízí ještě jiná možnost, jak se přiblížit skutečnosti bytí: tou je) spočinout v tom, co mě přesahuje.
Tím, co mne přesahuje, je myšleno: představa dokonalosti bez tvaru, vše prostupující, nedotčená příčinou ani důsledkem, děním ani chtěním.
Je moc důležité pochopit, že je tu řeč o rozpoložení mysli: a protože svou mysl takto „dokonale“ a „vševědoucně“ a „všudypřítomně“ rozpoložit neumím, uhnětu z těchto kvalit objekt, tj. představu a pocit, a ty držím. Vím, že to nejsem já, ale vím, jaké by to bylo. Taková je role myšlenkové „pomůcky“ zvané „to, co mne přesahuje“.
Je tu řeč o „Bohu“, ale ne tak, jak si myslím. Je moc důležité si uvědomit, že „tím, co mne přesahuje“ tu není myšlen „stvořitel“. Odkojen ateismem, post-křesťanskou obrazotvorností, ezoterikou a „nechť jsou všechny bytosti šťastny“, potřebuji si uvědomit, že „Boha“ nechápu. Odhodím proto své obrazy a předsudky o Bohu, byť mi sloužily, ať už v něj věřím nebo ne. Pro účely jógové praxe je „to, co mne přesahuje“ nejzazší pomůckou rozumu a citu. Je pomůckou, kterou vědomě užívám.
Je jedno, jak tomu, co mne přesahuje, budu říkat: Bůh, dokonalost, absolutno, vesmír, příroda… V józe má tento jev svou unikátní funkci a dvě místa:
1) V intelektu není možné zobrazovat nic jiného než „objekt“; to, co mne přesahuje, je tedy v intelektu nejzazším „myslitelným“ objektem, je nejzazší představou: největší, vševědoucí, všeprostupující atd. Pro intelekt není podstatné, jestli „něco“ takového existuje nebo ne. To, co intelekt umí, je zobrazit tuto „nezměrnost“ ve svém „hmotném“ lineárním procesu myšlení a uvědomit si právě tímto zobrazením, že takový obraz přesahuje jeho možnosti zobrazení. A právě to je funkcí „přesahu“ v intelektu: dát intelektu pochopit, že intelekt má hranici, za kterou cosi je. Jakoby ukázat intelektu fakt, že není schopen pojmout všechnu skutečnost.
2) V subjektu, tj. v emocích, má „to, co mne přesahuje,“ jinou funkci: tam je skutečným všeobjímajícím subjektem, oddaností, láskou. Jaký je z mé zkušenosti „dokonalý pocit“? Ten hledám, toho se v sobě přidržím. Ne každý umí udržet „lásku k bohu“, tj. lásku abstraktní. Můžu si tedy externalizovat to, co mne přesahuje, do objektu, a k němu směrovat své city. Jde si to osvojit. Jedná se o stav, který dnes má již staromódní vyznění: „spočinout v Bohu“. Je to V.I.P. lístek na cestě k cíli, protože takto vědomě směrované emoce překonají jinak obtížnou, suchopárnou cestu snažení, intelektuálního přemítání a s nimi spojených opakujících se ztrát motivace. Emoce je totiž šťavnatostí života, když ji má aspirant jógy na své straně a umí ji „dát Bohu“, umí ji směřovat k tomu, co jej přesahuje: jeho cesta je sladká.
To je místo nejzazšího poznání, původ všeho.
Jsem na rozcestí v horách, mobily vybité, už je půl šesté večer, dvě unavené děti se plahočí za mnou. „Tudy už jsme šli, mami,“ říká ten starší, a já bych mu nejradši odštěkla: „Mlč a šlapej!“ Bohužel vidím, že má pravdu. Postavím se mezi tři cesty. „Moment,“ říkám, „ticho!“ Oči mi vypluly do pravého horního rohu, dech se prohloubil a prodloužil, je neslyšný, v tu chvíli někam zmizela má zoufalost, bezradnost, sebeobviňování, že jsem je sem táhla a podcenila tuhle výpravu… „Je to tudy,“ slyším sama sebe říct. A je to opravdu tudy. Kde „jsem byla“ v tu chvíli „zamyšlení“? Byla jsem ve velmi zřetelném „místě svého vědomí“ – místě, které jógová disciplína vědomě rozvíjí a umí „do něj“ vlastní mysl vědomě „dopravit“. Právě o tomto místě je tu řeč: bezčasí, původ poznání, odevzdání se tomu, co mne přesahuje, odosobnění.
Je to vždypřítomné všeznající bezčasí, které vnuklo poznání všem těm, kteří v minulosti už skutečnost pochopili. Ono bylo jejich učitelem.
Pro intelekt (tj. pro objektivní myšlení) se „to, co ho přesahuje,“ stává zdrojem odpovědí na jakékoliv otázky. Jak to? Protože umět si představit „nic“, umět „unést“ skutečnost, že není nic nikde a „já“ jsem ničím, se stává v projeveném světě „něčeho“ možností pochopit, jak povstává cokoliv, od svého počátku až do svého zániku.
Pro emoce zažívající lidskou duši v těle (tj. pro subjektivní cítění) se stává toto „místo vědomí“ útočištěm, absolutním domovem. Vždyť jakákoliv tělesná emoce pomíjí, tato absolutní je ale stálá. Aspirant jógy oddanosti by řekl: „Jsem nástrojem Boha.“ To je v „evropštině“ nazýváno „spočinutí v Bohu“. Aspirant jógy vůle a předsevzetí – kterou popisuje autor zde – tento pohled jakoby otočí a lze pak často slyšet v této tradici jógy mudrce mluvit o tom, že „Bůh se stal sluhou jogínovým“. Ve skutečnosti v tom není rozdíl: ne „já“, ale skutečnost vede mé kroky, a ovládám-li ty kroky, pak musím být skutečností, tj. Bohem. Každé mé poznání, ba každý krok jsou rozkrýváním toho, co mne přesahuje, mou myslí. Ono mou mysl tím „učí a potvrzuje samo sebe“. Není místa mimo místo, které mne přesahuje. „Jsme jedním a já nejsem.“ Cítit toto skutečně, bytostně srdcem – to je spočinutí v Bohu. Otázka, zda „něco-někdo někde“ takového existuje, v takovém emočním rozpoložení přirozeně nevyvstává. Vyvstává jen v intelektu: a ten „ví“ užitek takového „způsobu smýšlení“. To, co mne přesahuje, je tak pro aspiranta jógy užitečným nástrojem: funguje jak pro ateisty (jako nástroj intelektu), tak pro upřímně emocionálně duchovně založené (jako nástroj lásky).
To, co mne přesahuje, je tónem (který zní, ale nikoliv vysvěceným zvukem, který si běžně představujeme nebo který bychom mohli vydat či zaslechnout; pro sluch ho lze naznačit vyslovením slabiky) „OM“.
Je třeba tomu tónu naslouchat a uvědomovat si jeho skutečný význam.
Tónem je myšlena vibrace, tj. „frekvence“, tj. v podstatě původní „řád“, tep vesmíru, který „zní“. Vždyť jak by „svět“ měl jakoukoliv pravidelnost, kdyby nebylo pravidla základního, ze kterého všechny ostatní pravidelnosti plynou? Jako lze rovnici pokrátit, tak lze prokrátit projevený svět zpět na tento původní „tón“. Jako je ve složité rovnici už obsažen její základ, tak v sebekvětnatějším projevu viditelného světa je obsažen tento princip.
Taková je cesta, kterou se přenesu přes překážky a dokážu si uvědomit skutečnost.
Vědomí ale ve mně může být rozptylované překážkami. Jsou jimi: nemoci, těžkopádnost, pochybovačnost, zanedbávání (prokrastinace), lenost, chtění věcí ve světě, dělání si iluzí, neschopnost se soustředit a neschopnost vytrvat.
Takto sepsané překážky zní jasně, srozumitelně, lidsky. Musím uznat, že to dává smysl. Musím si také uvědomit, že autor tu mluví zejména o psychologickém podkladu těchto překážek, tj.: „překážky samy jsou až projevem toho, co se mi honí v hlavě“. Smýšlím o tom takto:
Nemoc je překážka. Znamená to: pokud jsem nemocný, mám zapomenout na jógu? Ne. Naopak: Jsem-li nemocný, myslím jen na svou nemoc, a tím zapomínám na jógu, tím sám sebe přesvědčuji, že se nejdřív musím vyléčit, až pak se „cosi stane“ a já budu moci „dělat jógu“. A právě tento přístup je chybný.
Mé tělo a mysl trpí těžkopádností, na tom není nic tajemného. Něco si sice usmyslím (povyk v mysli), a pak se k tomu potřebuji přemlouvat, musím sám sebe startovat, a ne a ne naskočit, „hrouda nohy víže“.
Pochybovačnost je překážkou. To neznamená, že nemám prověřovat, že mám přestat používat rozum. Musím pečlivě dbát na rozdíl mezi pozorností a pochybovačností. Jsem pozorný – dbám na to, abych neudělal blbost, která mi přivodí zranění. Jsem pochybovačný – sedím na gauči a rozvíjím nekonečné hypotézy, jak cvičit jógu, jednomu přivodilo bolavá záda a druhému dokonce závislost na dechových cvičeních… třetímu, to si umím lehce představit, dokonce předčasnou smrt… a tak dále. Pochybovat znamená: „jdu po chybách“ a vyhýbám se jim, hledám možné chyby, kterých se vyvaruji na své cestě. Pochybovačnost znamená: představuji si nekonečné množství chyb a hledám jejich příklady u lidí, kteří byli nepozorní, a ty chyby se jim staly. Beru to jako důvod, proč hledat ještě další možné chyby.
O prokrastinaci – zanedbávání – bylo popsáno mnoho. Podstatou v této souvislosti je: když něco (jógu) děláš, dělej to.
Zatímco zanedbávání je projevem překážek v mysli, lenost je obdobným jevem těla. Je třeba lenosti předcházet návykem „se hýbat“. To vyžaduje mít energii. Musíš být pozorný, abys se svou energií hospodařil, neplýtval jí. K tomu mj. slouží správné stravování, časování fyzické námahy a odpočinku atd.
A s tím souvisí, jakým směrem a s jakou intenzitou směruji „pohyb svého těla a mysli“. Dělám-li to směrem k uspokojování svého „chtění“, musím si být vědom, že tu platí zákon zachování energie: vydám-li, budu vyčerpán. Vydávat energii na chtění věcí / činností „ve světě“ znamená: dosáhnu věcí a činností ve světě. Což není jóga. To neznamená, že nemám nic dělat – k tomu více později.
Dělám-li si iluze, tj. mám-li očekávání, vyčerpává mne to, protože svých očekávání nedosahuji. A i kdybych dosahoval, není to podstatou jógy, bude mne to vyčerpávat. Dělání si iluzí je: chytání se v mysli toho, co není. Hledám a snažím se o to, co není, což je opakem jógy, tj. bytí ve skutečnosti.
Jógu praktikuji ve vnějším světě tělem a myslí, svou silou (energií). Všechny tyto tři mé „nástroje“ někde začínají a někde končí. Při odhodlané snaze je napínám, někam je dotahuji – a ony tam někdy dosáhnou, někdy málem, někdy vůbec. Taková je jejich podstata. Jestliže si to uvědomím a myslím si, že jsem své nedostatečné tělo, mysl, svá síla – pak vidím, že neumím dosáhnout toho, co jsem si předsevzal. A podlehnu-li přesvědčení, že „já jsem tato nedokonalost“ – je to omyl a překážka, o které tu autor mluví.
A když na takové překážky dojde, tak se mě chopí bolest, deprese, fyzická roztěkanost a těžkopádný dech.
Toto jsou už důsledky překážek vyjmenovaných v předchozím verši (1.30). S těmi už jde jen těžko přímo něco dělat. Každý z těchto důsledků se může stát spirálou, která mne dál a dál uvrhne do ještě větších překážek. Anebo: budu schopen si jich všimnout, pochopit, čím jsou, a povznést se nad ně? Vezmu je nikoliv jako tragédii, ale jako příležitost odrazit se, překonat je, nenechat se jimi „sežrat“?
Proti tomu musím postavit své odhodlání: dosáhnu cíle, který jsem si předsevzal.
A tím je v této fázi: meditace. Lékem na všechny shora vyjmenované neduhy těla a mysli je meditace. Musím si dát pozor, abych tu správně uvažoval. Náš autor není prosťáček a neříká: lékem na bolest, lenost, depresi atd. je sedět a myslet na to, co mě přesahuje. Lékem na shora uvedené neduhy je: soustředit se na ně, pochopit je, „vrhnout na ně světlo rozumu“, pojmout je za objekt své soustředěné pozornosti. Vždyť: co jiného mi zbývá, když mám nemocné a roztěkané tělo, depresivní mysl a jsem vyčerpaný? Zbývá si říct: „to ne, teď se zastavím a soustředím se na to, co s tím“ – a to udělat čím jiným než soustředěnou meditací, která mi dá pochopit, co můžu dělat. V tomto smyslu je meditace lékem.
Na pomoc si mohu vzít několik praktik, které mi pomohou: 1.33–1.39. K nim následuje společný komentář u 1.39.
(Vůči světu kolem sebe zaujímat) postoj přátelskosti, soucitu (ne lítosti), radostnosti a nesouzení, zda se mi něco líbí nebo nelíbí, zda je to „dobré“ nebo „špatné“.
Nebo: vědomě řídit nádech a výdech a ovlivnit tím energii svého těla.
Nebo: plně se soustředit na nějakou činnost.
Nebo: meditovat na jasné milující vnitřní světlo.
Nebo: uvědomit si, že ve skutečnosti vlastně není nic, co potřebuji, ani co bych teď musel, a že všechno je ve skutečnosti správně právě tak, jak to je.
Nebo: analyzovat své sny a spánek.ení skutečnosti takové, jaká je, zůstane v mysli jen čiré živé vědomí.
Nebo: spočinout myslí na jakémkoliv objektu, který je mi milý a přináší mi radost a klid.
Do tohoto seznamu Pataňdžali zahrnul v podstatě cokoliv, co lze považovat za nápomocné techniky každodennosti, jakési i lidové „triky“, jak sám sebe vysvobodit ze spirál neužitečného momentálního dojmu z dění a věcí kolem sebe. Musím si uvědomit: nějakým dílem alespoň něco z toho, co autor vyjmenoval, dělá každý člověk, a já také:
Vidím, jak se mému konkurentovi daří, a já si nehýčkám závist, ale naopak sdílím radost, kterou on prožívá (1.32 – radostnost). Vidím ve zprávách, že kvůli zanedbanému dohledu na stavbě zemřelo pět lidí, jsem toho svědkem, ne účastníkem (1.32 – nesoudím). Když jsem vztekem bez sebe, kážu sám sobě babské moudro: „dýchej!“ (1.34). Když se soustředím na nějakou práci a zapomenu svět kolem sebe: tomu se říká „práce léčí“ (1.35). Když jdu k psychoterapeutovi a správně metodicky rozeberu obsah svých snů, pochopím a „vyléčím“ cosi, co mě trápilo (1.38), atd.
Potud tedy chápu, že to, o čem autor mluví, znám a je mi to blízké. A přece: za každým z veršů 1.33–1.39 se skrývá jak „babská rada“, tak i důmyslná technika: vstupní brána k autentické meditaci. Bezpočet technik je popsáno v bezpočtu jógových systémů a zabývat se jimi by přesáhlo míru tohoto komentáře.
Tak lze pochopit skutečnost jaká je: (že vše je odrazem všeho ostatního; a tudíž chápu-li věci malé, chápu tím i vše ostatní…) od atomu až po celý vesmír.
Stejně jako krystal se zabarví do barvy čehokoliv, co se k němu přiblíží, tak i mysl – je-li ztišená a bez povyku – přesně odrazí v sobě to, co se v ní právě jeví (uvědomuje). To je právě podstatou meditace „o něčem“, totiž meditace na nějakou věc.
Je užitečné si uvědomit obraz, kterého tu autor užívá, protože se bude znovu a znovu opakovat: mysl je zrcadlem, které v sobě odráží skutečnost. Odrazy v mysli („na mysli“) ale dokážou „žít vlastním životem“, vytvářejí své vlastní odrazy, kombinace, koncepty atd., těm říká náš autor povyk. Když tento samovolný „vlastní život“ odrazů skutečnosti opadne, začne zrcadlo mysli odrážet skutečnost takovou, jaká je.
Takový je tedy „plán“ a ten je možné provést způsobem popsaným souvisle po krocích v následujících verších:
Taková meditace počíná tím, že objekt v mysli držím, aniž bych si uvědomoval, že ve skutečnosti je rozdíl mezi tím, co ta věc je, jejím „názvem“, a představou té věci v mé mysli. To vše je nejprve spojené v jeden „objekt“.
Když zajdu v meditaci dál a oprostím se od předsudků ze své vlastní paměti a minulosti, tj. dělám, jako bych já nebyl, pak z toho, co v tu chvíli držím v mysli, vysvitne skutečnost tak, jak je projevená v objektu, který v mysli držím.
Takto jde meditovat jak o věcech a objektech hmotných, tak i o abstraktních konceptech.
A takto jde postupně zajít až k čemusi, co můžeme nazvat počátkem.
Tyto všechny dosud vyjmenované meditace mají v sobě vždy objekt.
Zdokonalováním se v meditaci oproštěné od „já“ na abstraktní objekty (1.43) se mi otevřou dveře k uvědomění si podstaty bytí.
A to je místem bytí takového, jaké je ve skutečnosti.
Z takového místa se mi dostává pochopení skutečnosti v úplně jiném, jasném světle… (Je to jiná liga –) oproti dosavadním rozumům a informacím získaným z knih a díky intelektu.
Toto (nikým nezprostředkované) přímé poznání a zažití skutečnosti odsune mé dosavadní získané představy a domněnky, byť mi byly sebedražší, do zapomnění.
Přihlásil jsem se do autoškoly: četl jsem učebnici a výňatky ze zákona o silničním provozu, začal si všímat značek podél cest, přemýšlel o tom. Pak jsem si zkusmo sedl za volant – a byl plný dojmů a vzrušení! Sedadlo bylo moc dole, řadicí páka moc vpravo, silnice moc úzká, napadalo mne, jak bych lépe nakreslil tu a onu značku, jímaly mne pocity a rozhořčení, nadšení a odpor k dílčím pravidlům, kdeco jsem pochopil špatně, a když jsem konečně pochopil správně, nedařilo se mi to. A pak jsem se rozjel. Náhle s každým ujetým kilometrem si mě silniční provoz sám „vychoval“, odstranil mé povyky v hlavě tím, že mě „vměstnal do sebe“, a mé dojmy, ať už byly správné, nebo chybné, se rozpustily ve prospěch skutečného faktu silničního provozu. Jeho bezprostřednost a mé bezprostřední účastenství v něm (nikoliv ze sedačky spolujezdce) si mě „srovnalo“.
Když odezní z mysli i tato (1.50) bezprostřednost pochopení skutečnosti takové, jaká je, zůstane v mysli jen čiré živé vědomí.
A já jedu autem a vím, co se děje a co mám dělat, aniž bych o tom rozmýšlel. Dávám blinkr, pouštím zprava, vyřazuji rychlost před zabrzděním, a o ničem z toho nerozvažuji, o ničem nemám povyk v hlavě. Jsem soustředěný, a přesto (totiž: právě proto) je klid.
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 1
- s komentářem
O soustředění – podstatě jogínské disciplíny
Jak to, že bych měl cokoliv říkat ještě předtím, než začnu tuto staletími prověřenou příručku jógy číst? Ano, měl bych sám sobě něco ujasnit. Totiž: měl bych si zrekapitulovat, co mě sem přivádí. Co je to, co hledám?
A já hledám. Tolik si musím přiznat. Vše, co jsem dělal nebo se mi dělo, je možné přeložit do souvislého proudu hledání a/nebo nalézání něčeho. Jak to? Co je předmětem mého hledání, nalézání? Nezačal jsem hledat dnes ani včera. Už se snažím a zároveň se mi to děje dlouho. Byl jsem hodné i zlobivé dítě. Studoval jsem, byl jsem dobrý i mizerný student. Několikrát jsem klopýtl, zradil jsem svoje předsevzetí, vyčítal si to, ale svět šel dál. Potkal jsem lidi, někteří mi rozuměli, někteří ne, některým jsem rozuměl já a jiným nerozuměl. A hledal jsem i svou spřízněnou duši. Kde je jí konec teď? Té první nebo té druhé? Získal jsem tamto a ztratil jsem čas na to druhé. Pak jsem to prohodil, nebo se to alespoň snažil kompenzovat. Má mé hledání společného jmenovatele? Je to snaha o štěstí? Klid? Spokojenost? Víc, dál, lépe? A teď jsem tady: posbíral a poztrácel jsem celé seznamy věcí, lidí, nápadů, předsevzetí, smyslů. Vyléčil jsem se z toho, a onemocněl jsem tamtím. Mám to, a nemám ono…
A právě v této chvíli – sedím v parku na lavičce a vykresluji tento svůj údiv sám nad sebou příteli ze školních let, kterého jsem tu náhodou a s velkým odstupem času potkal – právě v tu chvíli se od vedlejší lavičky otáčí šlachovitý stařík a s přátelským a pobaveným úsměvem na rtech říká: „Vidíš, a právě teď! V tento moment, v této chvilce, kdy ses pozastavil a povznesl nad to vše, je – při troše soustředěnosti, kterou snad budeš ochoten vynaložit – je ta pravá chvíle… vyslechnout si o…“
1.1.
A nyní o jogínské disciplíně (tj. o umění být ve skutečnosti)
Když s jógou začínám, její znalci ke mně hbitě spěchají se vztyčeným prstem: chceš-li jógu „dělat“, pak bys od ní neměl něco chtít, neměl bys hledat a chtít z ní „vydojit“ nějaký účel, výhodu. Máš-li takový přístup, pak neděláš jógu, zabíjíš tím už v počátku možnost uspět. Musíš nic nečekat, a pak uspěješ. Pro rozumného člověka to zní nesmyslně a musí zapřít všechnu logiku, pokud nechce jógu zavrhnout hned na počátku. Pro člověka se sklonem pro esoteriku to zní tajemně-lákavě a jeho představivost záhy nabere na plných obrátkách a vyplodí ty nejfantastičtější bludy o andělích, čakrách a zázracích. Tato zápletka je přitom nepotřebná. Musím si uvědomit: vědomé rozhodnutí něco dělat, včetně „jógy“, není pro intelekt možné „bez záměru“. Rozum neumí chtít nechtění, nejde mu mít zájem o jógu, a nevědět, k čemu je dobrá, snažit se o něco, a říkat si „nesmíš chtít něčeho dosáhnout“. A uvažovat takto je úplně zbytečný zmatek. Protože jóga samozřejmě rozumově svůj účel má. Má svůj smysluplný cíl. Zná a popisuje stav mysli, do kterého se chci dostat, a také zná a dopodrobna popisuje stav, ze kterého se chci dostat. Myslet si, že je jóga jakési „přijímání všeho vždy právě teď právě tady, všechno je dobré, správné… atd.“, takový pohled na věc je chybou. Naopak: jóga je disciplínou, a proto jak půjde tento text dál, začne postupně být plný obratů jako „musíš si uvědomit“, „musíš dodržet“, „nesmíš dělat“, „bez toho se neobejdeš“ apod. Když něco chceš dělat, tak to musíš dělat správně. Umocněno je to tím, že náš autor, Pataňdžali, popisuje specifický druh jógy, totiž jógu vůle a předsevzetí, jógu práce na sobě. Říkávalo se jí také královská jóga: je to jóga snažení se, překonávání se. A ovšem: úspěchu – který ale není „můj“.
Zkus jít a nezvedat nohy: „Když chceš jít, musíš zvedat nohy.“ Tak je míněný pokyn „musíš“. Jsme naučení na „musíš“ reagovat často hystericky, tj. „musíš!“ – a já přestanu přemýšlet a začnu konat jako robot. Anebo jsme navyklí reagovat vzdorem, ve smyslu: „musíš!“ – a já na truc ztělesním své „nemusím nic“, jako bych chtěl dokázat, že opak je také možný. Ani v jednom smyslu není jógové „musíš“ míněno. Vždy za něj možno dosadit: „Pokud si přeješ tamto, tak zkušeností toho, který touto cestou šel, je, abys dělal toto.“ Má „evropská“ jaksi „perverzně liberální“ mysl touží místo „příkazu“ slyšet raději laskavé „doporučení“. Často by k němu ráda ještě dárek a slevu. Mohu si je vždy alespoň přimyslet, pomůže-li mi to. Pravdě je koneckonců úplně jedno, jestli ji uposlechnu dogmaticky, nebo ze strachu, nebo protože jsem se k ní doprolhal, anebo prostě proto, že jí věřím. Toto chci mít na paměti, kdykoliv se mi bude příčit nějaké „přikázání“. A příčit že se mi budou.
1.2.
Jóga znamená: klid mysli.
To znamená: výrazem správného praktikování jógové disciplíny je klidná mysl. Cílem úvodu do jógové praxe je tedy jak aktivně přispívat ke klidu mysli, tak i vytvářet podmínky, ve kterých se mysl přirozeně uklidňuje. Obojí je důležité, obojímu se náš autor rozsáhle věnuje z různých úhlů v následujícím textu.
1.3.
Tím se mysl usídlí ve své vlastní přirozené rovnováze.
Klid (mysli) není žádná mrtvolnost; je to vyváženost, vybalancovanost, rovnováha. Mysl je ve své přirozenosti rovnovážná a tato rovnováha je jejím klidem. Tj.: není to holub přejetý na silnici, je to poštolka ve výšce na místě, kde nalezla rovnováhu mezi svou vahou, proudy větru a svým máváním křídel.
1.4.
V opačném případě se stane mysl sama sobě objektem a potýká se s povykem, který v ní tím vyvstává.
Skutečnost, kterou si musím uvědomit, spočívá v tom, že jóga tu není od toho, aby měnila „svět kolem mě“. Jógu – zejména disciplínu jógy v pojetí našeho autora – „nezajímá“ vnější svět. Je to „práce“ s tím, co vnímám v mysli. Mám v ní zmatek? Nebo mám v ní jasno? Mít jasnou, klidnou mysl, která je mým užitečným a mnou ovládaným nástrojem – to je podstatou jógy.
Jóga je tedy „uměním“ – je to um, schopnost, kterou lze zdokonalovat a dovést do dokonalosti.
Jóga je uměním čeho? Bytí. Jak to, že bych měl „umět být“? Kdybych byl kusem kamene, prostě „jsem“. Já jsem ale „život“, život je sebeanimovaným, tj. sebe si uvědomujícím a sebe ovládajícím objektem ve světě. Každý život sám sebe (sebou) pohybuje v bytí. Způsob, jakým se pohybuje, je jeho umem. Umí to dobře? Umí to nedobře? Sedím na milionech let „umu“, který si život osvojoval: říkáme mu evoluce. Dělám ji – s tímto tělem – dobře, nebo mařím, co zamýšlela? Umím se radovat z toho, co mi umožnila, když mi dala toto tělo a mysl, nebo tím trpím? Jsem jejím zručným alchymistou, nebo jí stojím v cestě? Chci to pochopit, a proto jí chci v cestě nestát. Chci pochopit, kam směřuje, a být jejím přítelem, ba ji i překonat.
Kde tedy mám umět být? Ve skutečnosti. Jsem snad někde jinde? Kdybych byl rostlinou, jinde než ve skutečnosti být nemůžu. Ale jakmile jsem člověkem, tj. životem sám sebe si uvědomujícím v čase a prostoru, dostávám mimořádnou schopnost paměti, úžasnou schopnost představivosti. A hle: neumím-li rozpoznat v mysli paměť, představu a přítomné vnímání, stane se mi, že začínám „jednat na svou vlastní představu skutečnosti“, nikoliv na skutečnost takovou, jaká je. Jóga je soustředěnou, cílenou disciplínou, která mi dovolí rozlišit v mysli to, co je paměť, co je představa a co je vnímání skutečnosti. Tím mi umožní znát skutečnost takovou, jaká je, aniž by byla pro mě „představou“, nebo jakýmsi „myšlenkovým obrazem“. Teprve tehdy se zbavím toho, že „žiju ve svých představách“, že mám jakýsi „svůj svět“. Naopak: přesně vím, jaká je skutečnost. A teprve tehdy mohu naplno používat i svou paměť, svou představivost. Nezneužívám už pak svou paměť, tj. nemíchám své vzpomínky do skutečnosti, a tím do předsudků. Nezneužívám už pak svou představivost, tj. nemíchám svá zbožná přání nebo utkvělý pesimismus do skutečnosti. Zatímco dříve jsem skrze představy, vzpomínky, předsudky atd. viděl svět „svůj“, nyní: jsem ve skutečnosti; a v ní vládnu svojí silou pamatovat si, kombinovat, uvědomovat si. Mysl s takovou schopností je mým cílem. A proto jdu do disciplíny jógy.
1.5.
Povyků v mysli je patero druhů; buď se mne takzvaně dotýkají, nebo jsem jimi takzvaně nedotčen.
Co se v mysli odehrává, je dvojího charakteru: buď to beru osobně – „dotýká se mne to“, nebo je to neosobní – „ne(do)týká se mne to“. To první zraňuje. To druhé nikoliv. To první je sobecké, tj. účtující „má dáti – dal“. To druhé neúčtuje.
Osobní, sebevztažné, tj. z přesvědčení, že se to týká „já“ – takové pohnutí v mysli zraňuje, nebo těší. I to, co těší, však v důsledku vede ke zranění, dotčenosti, protože každé hnutí mysli je konečné. Dalo by se tomu říkat „egoistické“, je to ale zavádějící, nejde totiž o nic negativního. Dostal jsem dárek a dívám se na to, za kolik mohl být, od koho je a proč mi ho ten člověk dal, abych mohl příště jemu dát něco obdobného, přestože jsem ho o dárek nežádal, je mi to celé na obtíž, anebo koumám, jak bych situaci využil, anebo zúčtoval správně… atd. Toto je typická myšlenková linie zraňujícího povyku v mysli. Jeho východiskem a podkladem je pocit „já“ a jeho „na sebe vztaženost“.
Odosobněné, nesobecké, netýkající se „já“ – takové hnutí nezraňuje, je odztotožněné. Nevztahuji své jednání na sebe a ani dění ve svém okolí nevztahuji na sebe. Dostávám dárek, zkoumám, co to je, jak důležité to je pro toho, kdo mě obdaroval, co k němu napsal za zprávu a jaké pocity ho doprovázely, když mi dárek obstarával, atd. Toto je typické nezraňující hnutí v mysli. Mysl se soustředí nikoliv na „já“, ale na skutečnost vnějšího světa.
V tuto chvíli náš autor považuje oboje hnutí mysli za povyk, a to nikoliv kvůli jejich obsahu, ale proto, že jsou impulzivní, tj. neovládám je. Ať mám myšlenky sobecké, nebo dokonale milující, jsou-li impulzivní, jsou pro našeho autora povykem, který hodláme potlačit ve prospěch ticha. S tímto tichem pak můžu (viz o řadu veršů dále) něco dělat.
1.6.
V mysli vyvstává těchto pět druhů povyku: pravdivé uvažování, falešné uvažování, představování si, dojem spánku a vzpomínání.
Tyto „povyky“, tj. vlny, objekty v mysli, nejsou všechny „špatné“: jak by mohly být? Schopnost si vzpomenout, schopnost si představovat si nebo pravdivě uvažovat samozřejmě nejsou špatné. Musím si uvědomit, o co se nám tu jedná: a to ne o jejich obsah, ale o jejich impulsivitu. Všechny tyto jevy v mysli se dějí celé nebo dílem bez mé vůle – a proto jsou povykem. Stejně jako: je skvělé a velmi užitečné umět kopnout míč a trefit se jím do brány. Je to užitečné a dobré, když jsem na fotbalovém hřišti. Já ale kopu do všeho možného kdykoliv a kdekoliv: skvělá schopnost je potom na obtíž. A přesně to se děje s jevy v mysli: některé jsou užitečné, některé ne: ale všechny se dějí alespoň někdy impulzivně, tj. bez mé kontroly. A proto je budu považovat v tuto chvíli všechny rovnocenně za „povyky“, které se mi dějí. A skrze jógu mám v plánu dobrat se stavu, kdy se mi nebudou dít, nýbrž kdy já je budu vědomě dělat, pokud budu chtít.
1.7.
Pravdivé uvažování je: přímé smyslové vnímání, vlastní rozumová úvaha a informace od člověka, který ví.
Pravdivé uvažování jako povyk mysli: zní to jako paradox. Samozřejmě: doufám, že většinu času se mi v mysli děje pravdivé uvažování. Je to následování touhy znát pravdu. Ale jak snadno se má mysl pustí „na špacír“ a začne rozvíjet sice pravdivé, ale zřejmě neužitečné úvahy! Sedím celý večer a luštím křížovky, nebo sudoku, jde mi to, uvažuji přitom správně: to je příklad, kdy správná rozumová úvaha je zároveň povykem, protože se děje automaticky. Neliší se nijak od házení hrachu na zeď. Takové návyky správného uvažování mohou člověku snadno začít škodit. A můžu při takovém povyku i něco fantastického vymyslet – ovšem. Přesto se jedná o impulzivní povyk mysli.
Pravdivé uvažování je ale jedinou cestou k pochopení skutečnosti v rozumu. A já, již četbou těchto řádek, jsem se rozhodl rozum na své cestě použít. Četba tohoto textu a jeho správné pochopení je pravdivým uvažováním. Jeho opakem je úvaha falešná (1.8). Zatímco pravdivá úvaha je schopna mne dovést k pochopení a přiblížit mému cíli pochopit sebe a celý tento manuál, falešná úvaha mi v tom naopak zabrání.
1.8.
Falešná úvaha je iluze, která se jen jeví pravdivou, nemá ale podklad ve skutečnosti.
Neboli: omyl. Myslel jsem, že to byl Janek, byl to ale Jarek. Myslel jsem, že to byla zelená, je to ale černá. Myslel jsem, že mě chtěl urazit, a on mi chtěl poradit. Nejenže mi nedovolí použít rozum na mé cestě k pochopení. Stane se mi dokonce zásekem, který mi zatarasí cestu (viz 2.3 a násl. – všechny vlastní záseky jsou falešnou úvahou).
V této chvíli si chci především uvědomit: ať už vnímám ve své mysli to nebo ono, přijímám hypotézu, že se jedná o povyk v mysli, neboť jej zčásti nebo vůbec nekontroluji, je impulzivní.
1.9.
Představování si je pojmenovávání smyšlenek, které ve vnějším světě neexistují.
Neboli: „zamilovaný růžový slon mi řekl, že…“ – mysl umí kombinovat objekty, dojmy a zvuky do nekonečných množství spojitostí. Poezie a internetové streamy jsou jich plné. Mnohdy nám dávají smysl: mysl ráda hledá v takových spojitostech smysl. Může to jak škodit, tak inspirovat. V každém případě, jedná-li se o nekontrolovaný proud myšlenek, je to povyk. Sny jsou takového povyku plné. A bdělý stav je takového povyku plný zrovna tak.
1.10.
Dojem spánku vzniká po bezesném spaní a je jakoby dočasným stavem nebytí.
Bezesný spánek je zvláštním druhem nekontrolovaného stavu mysli – děje se mi, vím o něm vždy až zpětně (proto je to vlastně „dojem“), ale základ ve skutečnosti má, to vidím, kdybych sám sebe natočil na video – ano, nějakým způsobem jsem „nebyl“, a vím o tom jen jakoby zprostředkovaně. Jedná se o nutkavý stav upadnutí do stavu bez vědomí. Někdo do něj upadá po třech dnech na diskotéce, jiný po pěti minutách za pracovním stolem, jiný pravidelně přes noc a na osm hodin – v mé moci ale tento stav mysli a dojem spánku nejsou.
1.11.
Vzpomínání je udržování minulých prožitků, jimž nedovolím, aby pominuly.
To je: Impulzivní, nutkavé vzpomínání – na téhle židli sedával dědeček, po tamté cestě jsem chodíval do školy, to ještě „stromy rostly vejš, byl veselejší smích“… je třeba si uvědomit, že impulzivita myšlenek je ve skutečnosti emoční impulzivita následovaná intelektem, tj. racionalizací. Proto je tak těžké jen tak povyk zastavit: rozumová úvaha je nesena emocí. U nutkavých vzpomínek je to dobře poznat, to ovšem pokud se mysl na moment ze své impulzivity osvobodí.
Je ještě speciální, méně zřetelný druh vzpomínání: předsudek. Je to z minulé zkušenosti učiněný obecný závěr, který v sobě nesu „podvědomě“, anebo i dílem vědomě („hýčkám“ si jej), jako jakýsi obecný princip. Už ani nevím, v jaké souvislosti jsem si ho osvojil, ale stačí, když jsou podmínky obdobné, snad něčí gesto, snad podobnost místa: vyvolají ve mně vzpomínku, ani o tom nevím, a hle: minulost ve mně ožije a já, nesen vzpomínkou, aniž o ní vím, jednám „ve svém vlastním světě“, skutečnost je mi v tu ránu na míle vzdálená.
1.12.
Zpovykovaná mysl se uklidní disciplinovanou snahou a odztotožňováním.
Tj.: 1) musím se snažit a 2) musím se „povznášet“ nad „věci“ a „dění“. Obojí znám, obojí většinou nedělám, ale je alespoň několik oblastí mého života, ve kterých to umím a dělám.
I když se mi zachtělo být lajdák, umím v té věci vyvinout disciplinovanou snahu: třeba když se chci vyhnout úkolu, nebo si zajistit nejnovější předplatné na streamu, abych nemusel nic „dělat“ a mohl čučet na telku: to mne – největšího lenocha – náhle zvedá z gauče, abych dělal v neděli přesčas a mohl si to předplatné zaplatit. Proto: vím, co je to disciplinovaná snaha, a vím, že jí jsem schopen.
Podobně odztotožňování většinou nedělám, tj. jsem plný přesvědčení, že: „tohle je špatný a tohle dobrý“, že „tohle jsem já“ a „tohle jsme my“ a „tamto jsou oni“ a „za to položím život, anebo se budu do krve hádat“. Ale: i největší fanatik byl kdysi dítětem, miloval (fanaticky) svého medvídka s knoflíkovým nosem, a – kde je medvídkovi dnes po letech konec? Nebo věděl, že mít „toho malého psíka“ prostě musí. A když ho dostal, kde bylo to chtění? A kde je to chtění dnes, po mnoha letech? Od medvídků mého dětství jsem se odztotožnil, někdy mou totožnost zahladil čas, někdy to bolelo a museli mě od mých totožností trhat násilím. Ale dnes bych se k nim nevrátil. Jak to? Proto, že odztotožnění. Netýká se samozřejmě jen dětských snů a pout, děje se v přítomnosti. A tedy: vím, co je to odztotožnění, a vím, že ho umím.
1.13.
Disciplinovanou snahou je cílená snaha ztišit pětici povyků v mysli a ustavit mysl v klidu.
Pochopení skutečnosti nepřijde samo: musím se k němu „dokopnout“ cílenou vůlí, tj. snahou. Ano, byli mudrcové, které extrémní situace nebo jejich excentrismus dovedly k „osvícení“. Ale: i tomu předcházela většinou dřina, disciplína, odhodlání. Jóga je výsledkem práce na sobě, je to práce jako každá jiná. A osvojit si ji je možné pro každého, to je má naděje, taková je zkušenost mnohých. V tom musím mít jasno, jinak budu pořád tajně doufat, že mi budou pomáhat jakési tajuplné zázraky, a bude ze mě esoterický šašek. A tady úplně stačí, že už tak budu možná pro řadu lidí esoterickým šaškem tím, že čtu a snažím se dělat jógu. Alespoň pro sebe jím tedy být nemusím a nechci.
1.14.
Aby byla tato disciplína smysluplná, je třeba ji provádět s upřímnou oddaností po dlouhou dobu a s odhodláním dosáhnout cíle, mít cíl stále před očima.
Výhodou jógy je, že ji jde dělat vždy a všude, na rozdíl od většiny jiných činností. Na příklad: jedu do Francie na kurz francouzštiny, ale francouzsky tam budu mluvit jenom na hodinách kurzu – a všude jinde budu mluvit jen česky s ostatními Čechy, nebo anglicky s ostatními cizinci. To není dobrý způsob, jak si osvojit francouzštinu. Anebo: držím dietu: vždy od jedné od rána do šesti do rána a pak mezi obědem a večeří. To není dobrý způsob. Obdobně: pravidla jógy budu vidět a aplikovat v každém svém kroku, a nejen na karimatce při vonné tyčince za zvuků posledního videa z yoga appky. A jde to! Protože jóga je, když mluvím, když mlčím, když přemýšlím, když křičím, řídím, mám sex, chlastám – všude tam, tj. všude, mám nebo nemám jogínský postoj. A já se ho budu snažit mít, tj. budu se snažit.
1.15.
Odztotožňování je překonávání impulzů chtění, které mám vůči věcem ve světě, ať už je mám nadosah, anebo jsem o nich jen slyšel.
„Chtění“ odchytávám své pohnutky, jakoby až nastanou: vidím drahé auto, začnu žárlit na jeho majitele a chtít to auto mít také, načež sám sebe zastavím a uvědomím si, že mnou cloumá impulz, který „nejsem já“.
To neznamená, že nebudu chtít. To nejde – život „je chtěním“. Každé chtění si ale budu vědomě uvědomovat. Jak nebylo, pak tím, že jsem něco viděl nebo o tom slyšel, „samo“ povstalo – impulzivně – a „jalo se vést mé kroky“. A já o tom vím. Vidím ty impulzy kolem sebe ve světě, jak přicházejí a chápou se mne: a já je odchytávám, říkám jim: ne na vás, ale na mně je, jestli za vámi půjdu, nebo ne. To se tu daří, tu nikoliv – a já jsem obojímu svědkem.
1.16.
Ještě lepší cestou odztotožnění je schopnost uvědomit si, co je to „chtění“ samotné, a přestat o něj mít zájem, uvědomit si, že nejsem jeho hříčkou.
V tomto druhém případě jdu k samému kořenu „chtění“: nečekám už na jednotlivé impulzy – ty budou dál vyvstávat. Uvědomím si, že chtění je cosi, co se mi děje přirozeně. Že to, co „já chci“, jsem si osvojoval svým dosavadním životem: vždyť o stejnou věc, pro kterou já hořím nekonečnou touhou, druhý ani nezavadí. Jak to? Zkoumám to. Zjišťuju, že mé chtění je výsledkem mé zkušenosti a souhrou náhod. Že je na mně, zda „návrhy“ mého chtění přijmu, nebo ne. To se mi ne vždy daří, ba ve většině případů se mi to možná nedaří. Představuji si ale a experimentuji s postojem, že by tomu tak mohlo být: vidím, že právě teď se mi nedaří být sám sobě pánem, držím ale zřetelně přesvědčení, že by to tak mohlo být, a představu, jaké by to bylo. Experimentuji s těmito představami a pokusy.
1.17.
Vstupní meditací je meditace, kterou lze nazvat meditací „o něčem“. Postupně v ní medituji (1) o věcech světa vnějšího, (2) o věcech světa vnitřního, pak (3) si uvědomuji jejich vzájemnou harmonii, až nakonec (4) beru za objekt meditace své já (svou „duši“).
Zní to nepřehledně, ale ve skutečnosti vše z toho už znám, jen jsem se těmto pohybům své vlastní mysli dostatečně nevěnoval a nepojmenovával jsem je.
Musím si uvědomit, že jóga je sjednocením toho, co je rozdělené. Já sebe považuji za objekt odlišný od všeho ostatního (což je omyl, ale já, přestože mohu být přesvědčen, že to omyl je, zatím nevím a necítím a neprožívám svět jinak než právě takto). A proto mi nezbývá nic jiného než začít s meditací „o něčem“, tj. na objekt nebo o objektu.
(1) Nejprve beru věci/lidi/předměty a přemýšlím o nich, následuje to, že se na ně soustředím, pak zjistím, že se do nich umím „vžít“ (tím jakoby mažu hranici mezi mnou a jimi), až nakonec hranice mezi mnou a jimi smažu, a tím právě to, nad čím takto „medituji“, pochopím. To se mi daří nejprve nejsnáze u objektů vnějšího světa jasně ohraničených – „věcí“.
(2) Postupně ale beru za objekty meditace abstraktní objekty typu pocitů, principů atd. Pak postoupím ještě dále: mým předmětem není jeden objekt, ale jakoby „hranice“ mezi objekty – a z toho vzejde pochopení, že ač protiklady jsou zdánlivě v „konfliktu“, existují právě proto, že jsou protikladné: bez černé bych bílou nepochopil, bez kamene bych nevěděl, co je to tráva, apod.
(3) Vžiju se do této skutečnosti a zjistím, že já sám jsem vlastně jen opakem toho, co mě obklopuje, a právě proto o sobě vím.
(4) To mě přivede k poslednímu, nejzazšímu objektu: mé vlastní duši, tj. tomu, kdo to celé dění, snahu, meditaci a vžívání a chápání „dělá“. Takto lze popsat vstupní proces „meditace“ – zabývání se „objektem“ mysli uzavřené v lidském těle a postupování vytrvale jakoby hlouběji do svého nitra, totiž „k sobě“.
1.18.
Jiná meditace je v případě, že mysl nedrží žádný objekt nebo myšlenku (což je potřeba nejprve trénovat). Pak jsou v mysli znát jen podvědomé sklony a obrazy.
Trénováním získám schopnost vlastní vůlí způsobit, že v mysli není žádný vědomě držený objekt. Na trénování toho používám jak svou vůli, tak odztotožňování. Pomocníkem mi je pojem „absolutna“ – když ho umím správně užít, je to fičák. Když v takovém stavu pozoruji mysl, překračuji hranici směrem od vnějšího světa do místa, které by se dalo nazvat „duchovnem“. Vidím v něm hru obrazů, které se jakoby „samy“ dějí. Tady teprve začíná místo, ve kterém se přibližuji skutečnosti – začínám ji poprvé „vidět“. Hle – tu je svět, kterého jsem svědkem, který se mi děje, který jsem odhodlán pochopit, ač jsem vlastně doteď myslel, že moc dobře vím, o co jde a že ho já sám dělám. Je to místo, v kterém vidím něco jako své „podvědomí“, ale nejen to své. Je to místo, ve kterém se počíná teprve ta pravá jízda: začínám totiž vidět ne věci, které „vím“ (jako u předešlého meditování), ale právě „věci“ a „děje“, které jsem jen tušil, „nevím“ je, neovládám. Je třeba se připoutat v sedadle, protože volant u této jízdy už ne vždy úplně držím ve svých rukou.
Jestliže v předchozím meditování (1.17) – vlastně přemítání – jsem ještě nepotřeboval mnoho jógové disciplíny, odtud se již bez pravidel (2.29 a násl.) neobejdu; pokud bych si jich nebyl vědom a nedodržoval je, tak toto místo nepochopím a zavrhnu je jako nesmysly, blbost, k ničemu atp. Každý člověk toto místo zná a většina se od něj právě z tohoto důvodu odvrací. Aspirant jógy je tím nenechavcem, který se odvrátit prostě nehodlá, a chce přijít na to, o čem to celé má být. Pokud vytrvá, zjistí, že v procesu toho zkoumání si sám sobě převrací „život“ naruby.
1.19.
Kdybych byl duší bez těla, anebo bytostí, která si sama sebe neuvědomuje, byl bych v takovém (1.18) stavu přirozeně (nemohl bych v takovém stavu dělat jógu a ani bych nemohl nic dělat „se sebou“ – vždyť bych nevěděl, že jsem, život by se „mi děl“).
Je to paradox: pro mne – v čase a prostoru sebe-si-uvědomující život – je pokročilou meditací (1.18) stav, který ostatní živí tvorové mají ve své přirozenosti. Právě proto, že má mysl je tak komplexní, že má tak důmyslný intelekt, paměť, vytříbený a důmyslný smysl identity, je mým úkolem se v mé mysli nejdřív prokousat světem objektů, které jsem si do ní zavlekl (nejen osobně, ale z jazyka, kultury a interakcí s jinými lidmi, po generace rozvíjené do nejvytříbenějších nuancí). Teprve když jakoby prohlédnu skrz tento závoj „představy světa“ tak, jak je „reprezentován“ v objektech mysli – teprve pak se doberu mysli, která odráží skutečnost nezatíženou impulzivní hrou mých (skvělých, ale nepochopených a zneužívaných) schopností mysli.
Mysl je v jógové terminologii hmotná, obdobně jako je hmotné i tělo. Je to právě hra hmotných procesů, která způsobí neprůhlednost a zmatek. Nebýt hmotného, nebylo by zmatku.
1.20.
(Abych tedy pochopil skutečnost bytí coby bytost v živém lidském těle,) mám jinou možnost: skálopevné přesvědčení a víru (nikoliv doufání), energické odhodlání, vytrvalé sebeupomínání a soustředěnost.
A dokud si myslím, že jsem tělo a mysl, musím se potit a snažit. Ve skutečnosti se potí a snaží „jen“ tělo a mysl, já jsem svědkem. Ale zatím skutečně dosti upoceným svědkem s jazykem na vestě. To mě neodradí. Dám tomu, co jógová disciplína žádá, a uvidím.
1.21.
Když je odhodlání pevné, jde toho dosáhnout rychle.
Ještě ani přesně nevím, na co že se mám soustředit a jak to mám dělat, to bude popsáno dále (zejm. 2.29 a násl.). V této chvíli si potřebuji uvědomit základní podstatu „odhodlání“, tj. schopnosti sebe-motivace. Jsem dostatečně motivovaný? Nebo se potřebuji přemlouvat? Je mi 17 let a do vedlejšího vchodu se nastěhovala nádherná slečna, prý je jí dvacet let, je tu ve městě nová: potřebuji motivovat, když mě poprosí, abych jí vynesl nákup do třetího patra? Mám stejnou motivaci pro sebepoznání a pochopení jógy, když čtu tyhle řádky, když se odhodlávám usadit se a ztišit svou mysl? Mám, nebo nemám? A jak to, že ne? A co znamená „chci, ale nedělám to“? Odpověď existuje. Je tu blízko.
1.22.
Ti, co za tím nejdou s plným odhodláním, dosáhnou cíle podle toho, kolik tomu dávají: trošku, víc, nebo hodně.
Jinými slovy: snažit se nestačí, mám se snažit hodně a pořád. A když se budu snažit nedostatečně, nebudu dostatečný. Myslel jsem, že je jóga fajn věc, místo toho je to, jako bych sám sebe dobrovolně přihlásil na očistec. Ano, na to jógová disciplína v tomto pojetí spoléhá: vždyť se jedná o jógu vůle a předsevzetí. Jsou jiné cesty jógy: jóga oddanosti, kde se mohu potit a děkovat za to Bohu. Jóga nesobecké služby, kde se můžu potit pro druhé lidi. Jóga intelektu, kde se mohu potit počítáním rovnic (života)… Já ale otevřel knihu, kde se potím, a přitom si říkám, že to nejsem já. Že já jsem tu knihu otevíral!
1.23.
Anebo (se nabízí ještě jiná možnost, jak se přiblížit skutečnosti bytí: tou je) spočinout v tom, co mě přesahuje.
1.24.
Tím, co mne přesahuje, je myšleno: představa dokonalosti bez tvaru, vše prostupující, nedotčená příčinou ani důsledkem, děním ani chtěním.
Je moc důležité pochopit, že je tu řeč o rozpoložení mysli: a protože svou mysl takto „dokonale“ a „vševědoucně“ a „všudypřítomně“ rozpoložit neumím, uhnětu z těchto kvalit objekt, tj. představu a pocit, a ty držím. Vím, že to nejsem já, ale vím, jaké by to bylo. Taková je role myšlenkové „pomůcky“ zvané „to, co mne přesahuje“.
Je tu řeč o „Bohu“, ale ne tak, jak si myslím. Je moc důležité si uvědomit, že „tím, co mne přesahuje“ tu není myšlen „stvořitel“. Odkojen ateismem, post-křesťanskou obrazotvorností, ezoterikou a „nechť jsou všechny bytosti šťastny“, potřebuji si uvědomit, že „Boha“ nechápu. Odhodím proto své obrazy a předsudky o Bohu, byť mi sloužily, ať už v něj věřím nebo ne. Pro účely jógové praxe je „to, co mne přesahuje“ nejzazší pomůckou rozumu a citu. Je pomůckou, kterou vědomě užívám.
Je jedno, jak tomu, co mne přesahuje, budu říkat: Bůh, dokonalost, absolutno, vesmír, příroda… V józe má tento jev svou unikátní funkci a dvě místa:
1) V intelektu není možné zobrazovat nic jiného než „objekt“; to, co mne přesahuje, je tedy v intelektu nejzazším „myslitelným“ objektem, je nejzazší představou: největší, vševědoucí, všeprostupující atd. Pro intelekt není podstatné, jestli „něco“ takového existuje nebo ne. To, co intelekt umí, je zobrazit tuto „nezměrnost“ ve svém „hmotném“ lineárním procesu myšlení a uvědomit si právě tímto zobrazením, že takový obraz přesahuje jeho možnosti zobrazení. A právě to je funkcí „přesahu“ v intelektu: dát intelektu pochopit, že intelekt má hranici, za kterou cosi je. Jakoby ukázat intelektu fakt, že není schopen pojmout všechnu skutečnost.
2) V subjektu, tj. v emocích, má „to, co mne přesahuje,“ jinou funkci: tam je skutečným všeobjímajícím subjektem, oddaností, láskou. Jaký je z mé zkušenosti „dokonalý pocit“? Ten hledám, toho se v sobě přidržím. Ne každý umí udržet „lásku k bohu“, tj. lásku abstraktní. Můžu si tedy externalizovat to, co mne přesahuje, do objektu, a k němu směrovat své city. Jde si to osvojit. Jedná se o stav, který dnes má již staromódní vyznění: „spočinout v Bohu“. Je to V.I.P. lístek na cestě k cíli, protože takto vědomě směrované emoce překonají jinak obtížnou, suchopárnou cestu snažení, intelektuálního přemítání a s nimi spojených opakujících se ztrát motivace. Emoce je totiž šťavnatostí života, když ji má aspirant jógy na své straně a umí ji „dát Bohu“, umí ji směřovat k tomu, co jej přesahuje: jeho cesta je sladká.
1.25.
To je místo nejzazšího poznání, původ všeho.
Jsem na rozcestí v horách, mobily vybité, už je půl šesté večer, dvě unavené děti se plahočí za mnou. „Tudy už jsme šli, mami,“ říká ten starší, a já bych mu nejradši odštěkla: „Mlč a šlapej!“ Bohužel vidím, že má pravdu. Postavím se mezi tři cesty. „Moment,“ říkám, „ticho!“ Oči mi vypluly do pravého horního rohu, dech se prohloubil a prodloužil, je neslyšný, v tu chvíli někam zmizela má zoufalost, bezradnost, sebeobviňování, že jsem je sem táhla a podcenila tuhle výpravu… „Je to tudy,“ slyším sama sebe říct. A je to opravdu tudy. Kde „jsem byla“ v tu chvíli „zamyšlení“? Byla jsem ve velmi zřetelném „místě svého vědomí“ – místě, které jógová disciplína vědomě rozvíjí a umí „do něj“ vlastní mysl vědomě „dopravit“. Právě o tomto místě je tu řeč: bezčasí, původ poznání, odevzdání se tomu, co mne přesahuje, odosobnění.
1.26.
Je to vždypřítomné všeznající bezčasí, které vnuklo poznání všem těm, kteří v minulosti už skutečnost pochopili. Ono bylo jejich učitelem.
Pro intelekt (tj. pro objektivní myšlení) se „to, co ho přesahuje,“ stává zdrojem odpovědí na jakékoliv otázky. Jak to? Protože umět si představit „nic“, umět „unést“ skutečnost, že není nic nikde a „já“ jsem ničím, se stává v projeveném světě „něčeho“ možností pochopit, jak povstává cokoliv, od svého počátku až do svého zániku.
Pro emoce zažívající lidskou duši v těle (tj. pro subjektivní cítění) se stává toto „místo vědomí“ útočištěm, absolutním domovem. Vždyť jakákoliv tělesná emoce pomíjí, tato absolutní je ale stálá. Aspirant jógy oddanosti by řekl: „Jsem nástrojem Boha.“ To je v „evropštině“ nazýváno „spočinutí v Bohu“. Aspirant jógy vůle a předsevzetí – kterou popisuje autor zde – tento pohled jakoby otočí a lze pak často slyšet v této tradici jógy mudrce mluvit o tom, že „Bůh se stal sluhou jogínovým“. Ve skutečnosti v tom není rozdíl: ne „já“, ale skutečnost vede mé kroky, a ovládám-li ty kroky, pak musím být skutečností, tj. Bohem. Každé mé poznání, ba každý krok jsou rozkrýváním toho, co mne přesahuje, mou myslí. Ono mou mysl tím „učí a potvrzuje samo sebe“. Není místa mimo místo, které mne přesahuje. „Jsme jedním a já nejsem.“ Cítit toto skutečně, bytostně srdcem – to je spočinutí v Bohu. Otázka, zda „něco-někdo někde“ takového existuje, v takovém emočním rozpoložení přirozeně nevyvstává. Vyvstává jen v intelektu: a ten „ví“ užitek takového „způsobu smýšlení“. To, co mne přesahuje, je tak pro aspiranta jógy užitečným nástrojem: funguje jak pro ateisty (jako nástroj intelektu), tak pro upřímně emocionálně duchovně založené (jako nástroj lásky).
1.27.
To, co mne přesahuje, je tónem (který zní, ale nikoliv vysvěceným zvukem, který si běžně představujeme nebo který bychom mohli vydat či zaslechnout; pro sluch ho lze naznačit vyslovením slabiky) „OM“.
1.28.
Je třeba tomu tónu naslouchat a uvědomovat si jeho skutečný význam.
Tónem je myšlena vibrace, tj. „frekvence“, tj. v podstatě původní „řád“, tep vesmíru, který „zní“. Vždyť jak by „svět“ měl jakoukoliv pravidelnost, kdyby nebylo pravidla základního, ze kterého všechny ostatní pravidelnosti plynou? Jako lze rovnici pokrátit, tak lze prokrátit projevený svět zpět na tento původní „tón“. Jako je ve složité rovnici už obsažen její základ, tak v sebekvětnatějším projevu viditelného světa je obsažen tento princip.
1.29.
Taková je cesta, kterou se přenesu přes překážky a dokážu si uvědomit skutečnost.
1.30.
Vědomí ale ve mně může být rozptylované překážkami. Jsou jimi: nemoci, těžkopádnost, pochybovačnost, zanedbávání (prokrastinace), lenost, chtění věcí ve světě, dělání si iluzí, neschopnost se soustředit a neschopnost vytrvat.
Takto sepsané překážky zní jasně, srozumitelně, lidsky. Musím uznat, že to dává smysl. Musím si také uvědomit, že autor tu mluví zejména o psychologickém podkladu těchto překážek, tj.: „překážky samy jsou až projevem toho, co se mi honí v hlavě“. Smýšlím o tom takto:
Nemoc je překážka. Znamená to: pokud jsem nemocný, mám zapomenout na jógu? Ne. Naopak: Jsem-li nemocný, myslím jen na svou nemoc, a tím zapomínám na jógu, tím sám sebe přesvědčuji, že se nejdřív musím vyléčit, až pak se „cosi stane“ a já budu moci „dělat jógu“. A právě tento přístup je chybný.
Mé tělo a mysl trpí těžkopádností, na tom není nic tajemného. Něco si sice usmyslím (povyk v mysli), a pak se k tomu potřebuji přemlouvat, musím sám sebe startovat, a ne a ne naskočit, „hrouda nohy víže“.
Pochybovačnost je překážkou. To neznamená, že nemám prověřovat, že mám přestat používat rozum. Musím pečlivě dbát na rozdíl mezi pozorností a pochybovačností. Jsem pozorný – dbám na to, abych neudělal blbost, která mi přivodí zranění. Jsem pochybovačný – sedím na gauči a rozvíjím nekonečné hypotézy, jak cvičit jógu, jednomu přivodilo bolavá záda a druhému dokonce závislost na dechových cvičeních… třetímu, to si umím lehce představit, dokonce předčasnou smrt… a tak dále. Pochybovat znamená: „jdu po chybách“ a vyhýbám se jim, hledám možné chyby, kterých se vyvaruji na své cestě. Pochybovačnost znamená: představuji si nekonečné množství chyb a hledám jejich příklady u lidí, kteří byli nepozorní, a ty chyby se jim staly. Beru to jako důvod, proč hledat ještě další možné chyby.
O prokrastinaci – zanedbávání – bylo popsáno mnoho. Podstatou v této souvislosti je: když něco (jógu) děláš, dělej to.
Zatímco zanedbávání je projevem překážek v mysli, lenost je obdobným jevem těla. Je třeba lenosti předcházet návykem „se hýbat“. To vyžaduje mít energii. Musíš být pozorný, abys se svou energií hospodařil, neplýtval jí. K tomu mj. slouží správné stravování, časování fyzické námahy a odpočinku atd.
A s tím souvisí, jakým směrem a s jakou intenzitou směruji „pohyb svého těla a mysli“. Dělám-li to směrem k uspokojování svého „chtění“, musím si být vědom, že tu platí zákon zachování energie: vydám-li, budu vyčerpán. Vydávat energii na chtění věcí / činností „ve světě“ znamená: dosáhnu věcí a činností ve světě. Což není jóga. To neznamená, že nemám nic dělat – k tomu více později.
Dělám-li si iluze, tj. mám-li očekávání, vyčerpává mne to, protože svých očekávání nedosahuji. A i kdybych dosahoval, není to podstatou jógy, bude mne to vyčerpávat. Dělání si iluzí je: chytání se v mysli toho, co není. Hledám a snažím se o to, co není, což je opakem jógy, tj. bytí ve skutečnosti.
Jógu praktikuji ve vnějším světě tělem a myslí, svou silou (energií). Všechny tyto tři mé „nástroje“ někde začínají a někde končí. Při odhodlané snaze je napínám, někam je dotahuji – a ony tam někdy dosáhnou, někdy málem, někdy vůbec. Taková je jejich podstata. Jestliže si to uvědomím a myslím si, že jsem své nedostatečné tělo, mysl, svá síla – pak vidím, že neumím dosáhnout toho, co jsem si předsevzal. A podlehnu-li přesvědčení, že „já jsem tato nedokonalost“ – je to omyl a překážka, o které tu autor mluví.
1.31.
A když na takové překážky dojde, tak se mě chopí bolest, deprese, fyzická roztěkanost a těžkopádný dech.
Toto jsou už důsledky překážek vyjmenovaných v předchozím verši (1.30). S těmi už jde jen těžko přímo něco dělat. Každý z těchto důsledků se může stát spirálou, která mne dál a dál uvrhne do ještě větších překážek. Anebo: budu schopen si jich všimnout, pochopit, čím jsou, a povznést se nad ně? Vezmu je nikoliv jako tragédii, ale jako příležitost odrazit se, překonat je, nenechat se jimi „sežrat“?
1.32.
Proti tomu musím postavit své odhodlání: dosáhnu cíle, který jsem si předsevzal.
A tím je v této fázi: meditace. Lékem na všechny shora vyjmenované neduhy těla a mysli je meditace. Musím si dát pozor, abych tu správně uvažoval. Náš autor není prosťáček a neříká: lékem na bolest, lenost, depresi atd. je sedět a myslet na to, co mě přesahuje. Lékem na shora uvedené neduhy je: soustředit se na ně, pochopit je, „vrhnout na ně světlo rozumu“, pojmout je za objekt své soustředěné pozornosti. Vždyť: co jiného mi zbývá, když mám nemocné a roztěkané tělo, depresivní mysl a jsem vyčerpaný? Zbývá si říct: „to ne, teď se zastavím a soustředím se na to, co s tím“ – a to udělat čím jiným než soustředěnou meditací, která mi dá pochopit, co můžu dělat. V tomto smyslu je meditace lékem.
Na pomoc si mohu vzít několik praktik, které mi pomohou: 1.33–1.39. K nim následuje společný komentář u 1.39.
1.33.
(Vůči světu kolem sebe zaujímat) postoj přátelskosti, soucitu (ne lítosti), radostnosti a nesouzení, zda se mi něco líbí nebo nelíbí, zda je to „dobré“ nebo „špatné“.
1.34.
Nebo: vědomě řídit nádech a výdech a ovlivnit tím energii svého těla.
1.35.
Nebo: plně se soustředit na nějakou činnost.
1.36.
Nebo: meditovat na jasné milující vnitřní světlo.
1.37.
Nebo: uvědomit si, že ve skutečnosti vlastně není nic, co potřebuji, ani co bych teď musel, a že všechno je ve skutečnosti správně právě tak, jak to je.
1.38.
Nebo: analyzovat své sny a spánek.
1.39.
Nebo: spočinout myslí na jakémkoliv objektu, který je mi milý a přináší mi radost a klid.
Do tohoto seznamu Pataňdžali zahrnul v podstatě cokoliv, co lze považovat za nápomocné techniky každodennosti, jakési i lidové „triky“, jak sám sebe vysvobodit ze spirál neužitečného momentálního dojmu z dění a věcí kolem sebe. Musím si uvědomit: nějakým dílem alespoň něco z toho, co autor vyjmenoval, dělá každý člověk, a já také:
Vidím, jak se mému konkurentovi daří, a já si nehýčkám závist, ale naopak sdílím radost, kterou on prožívá (1.32 – radostnost). Vidím ve zprávách, že kvůli zanedbanému dohledu na stavbě zemřelo pět lidí, jsem toho svědkem, ne účastníkem (1.32 – nesoudím). Když jsem vztekem bez sebe, kážu sám sobě babské moudro: „dýchej!“ (1.34). Když se soustředím na nějakou práci a zapomenu svět kolem sebe: tomu se říká „práce léčí“ (1.35). Když jdu k psychoterapeutovi a správně metodicky rozeberu obsah svých snů, pochopím a „vyléčím“ cosi, co mě trápilo (1.38), atd.
Potud tedy chápu, že to, o čem autor mluví, znám a je mi to blízké. A přece: za každým z veršů 1.33–1.39 se skrývá jak „babská rada“, tak i důmyslná technika: vstupní brána k autentické meditaci. Bezpočet technik je popsáno v bezpočtu jógových systémů a zabývat se jimi by přesáhlo míru tohoto komentáře.
1.40.
Tak lze pochopit skutečnost jaká je: (že vše je odrazem všeho ostatního; a tudíž chápu-li věci malé, chápu tím i vše ostatní…) od atomu až po celý vesmír.
1.41.
Stejně jako krystal se zabarví do barvy čehokoliv, co se k němu přiblíží, tak i mysl – je-li ztišená a bez povyku – přesně odrazí v sobě to, co se v ní právě jeví (uvědomuje). To je právě podstatou meditace „o něčem“, totiž meditace na nějakou věc.
Je užitečné si uvědomit obraz, kterého tu autor užívá, protože se bude znovu a znovu opakovat: mysl je zrcadlem, které v sobě odráží skutečnost. Odrazy v mysli („na mysli“) ale dokážou „žít vlastním životem“, vytvářejí své vlastní odrazy, kombinace, koncepty atd., těm říká náš autor povyk. Když tento samovolný „vlastní život“ odrazů skutečnosti opadne, začne zrcadlo mysli odrážet skutečnost takovou, jaká je.
Takový je tedy „plán“ a ten je možné provést způsobem popsaným souvisle po krocích v následujících verších:
1.42.
Taková meditace počíná tím, že objekt v mysli držím, aniž bych si uvědomoval, že ve skutečnosti je rozdíl mezi tím, co ta věc je, jejím „názvem“, a představou té věci v mé mysli. To vše je nejprve spojené v jeden „objekt“.
1.43.
Když zajdu v meditaci dál a oprostím se od předsudků ze své vlastní paměti a minulosti, tj. dělám, jako bych já nebyl, pak z toho, co v tu chvíli držím v mysli, vysvitne skutečnost tak, jak je projevená v objektu, který v mysli držím.
1.44.
Takto jde meditovat jak o věcech a objektech hmotných, tak i o abstraktních konceptech.
1.45.
A takto jde postupně zajít až k čemusi, co můžeme nazvat počátkem.
1.46.
Tyto všechny dosud vyjmenované meditace mají v sobě vždy objekt.
1.47.
Zdokonalováním se v meditaci oproštěné od „já“ na abstraktní objekty (1.43) se mi otevřou dveře k uvědomění si podstaty bytí.
1.48.
A to je místem bytí takového, jaké je ve skutečnosti.
1.49.
Z takového místa se mi dostává pochopení skutečnosti v úplně jiném, jasném světle… (Je to jiná liga –) oproti dosavadním rozumům a informacím získaným z knih a díky intelektu.
1.50.
Toto (nikým nezprostředkované) přímé poznání a zažití skutečnosti odsune mé dosavadní získané představy a domněnky, byť mi byly sebedražší, do zapomnění.
Přihlásil jsem se do autoškoly: četl jsem učebnici a výňatky ze zákona o silničním provozu, začal si všímat značek podél cest, přemýšlel o tom. Pak jsem si zkusmo sedl za volant – a byl plný dojmů a vzrušení! Sedadlo bylo moc dole, řadicí páka moc vpravo, silnice moc úzká, napadalo mne, jak bych lépe nakreslil tu a onu značku, jímaly mne pocity a rozhořčení, nadšení a odpor k dílčím pravidlům, kdeco jsem pochopil špatně, a když jsem konečně pochopil správně, nedařilo se mi to. A pak jsem se rozjel. Náhle s každým ujetým kilometrem si mě silniční provoz sám „vychoval“, odstranil mé povyky v hlavě tím, že mě „vměstnal do sebe“, a mé dojmy, ať už byly správné, nebo chybné, se rozpustily ve prospěch skutečného faktu silničního provozu. Jeho bezprostřednost a mé bezprostřední účastenství v něm (nikoliv ze sedačky spolujezdce) si mě „srovnalo“.
1.51.
Když odezní z mysli i tato (1.50) bezprostřednost pochopení skutečnosti takové, jaká je, zůstane v mysli jen čiré živé vědomí.
A já jedu autem a vím, co se děje a co mám dělat, aniž bych o tom rozmýšlel. Dávám blinkr, pouštím zprava, vyřazuji rychlost před zabrzděním, a o ničem z toho nerozvažuji, o ničem nemám povyk v hlavě. Jsem soustředěný, a přesto (totiž: právě proto) je klid.