Pataňdžali: Jógasůtry • Kapitola 1

Pataňdžali: O jogínské disciplíně

Pataňdžali:
O jogínské disciplíně

JÓGASŮTRY

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 1

O soustředění – podstatě jogínské disciplíny

1.1. A nyní o jogínské disciplíně (tj. o umění být ve skutečnosti).

1.2. Jóga znamená: klid mysli.

1.1.

1.2.

1.3.

1.4.

1.5.

1.6.

1.7.

1.8.

1.9.

1.10.

1.11.

1.12.

1.13.

1.14.

1.15.

1.16.

1.17.

1.18.

1.19.

1.20.

1.21.

1.22.

1.23.

1.24.

1.25.

1.26.

1.27.

1.28.

1.29.

1.30.

1.31.

1.32.

1.33.

1.34.

1.35.

1.36.

1.37.

1.38.

1.39.

1.40.

1.41.

1.42.

1.43.

1.44.

1.45.

1.46.

1.47.

1.48.

1.49.

1.50.

1.51.

A nyní o jogínské disciplíně (tj. o umění být ve skutečnosti)

Jóga znamená: klid mysli.

Tím se mysl usídlí ve své vlastní přirozené rovnováze.

V opačném případě se stane mysl sama sobě objektem a potýká se s povykem, který v ní tím vyvstává.

Povyků v mysli je patero druhů; buď se mne takzvaně dotýkají, nebo jsem jimi takzvaně nedotčen.

V mysli vyvstává těchto pět druhů povyku: pravdivé uvažování, falešné uvažování, představování si, dojem spánku a vzpomínání.

Pravdivé uvažování je: přímé smyslové vnímání, vlastní rozumová úvaha a informace od člověka, který ví.

Falešná úvaha je iluze, která se jen jeví pravdivou, nemá ale podklad ve skutečnosti.

Představování si je pojmenovávání smyšlenek, které ve vnějším světě neexistují.

Dojem spánku vzniká po bezesném spaní a je jakoby dočasným stavem nebytí.

Vzpomínání je udržování minulých prožitků, jimž nedovolím, aby pominuly.

Zpovykovaná mysl se uklidní disciplinovanou snahou a odztotožňováním.

Disciplinovanou snahou je cílená snaha ztišit pětici povyků v mysli a ustavit mysl v klidu.

Aby byla tato disciplína smysluplná, je třeba ji provádět s upřímnou oddaností po dlouhou dobu a s odhodláním dosáhnout cíle, mít cíl stále před očima.

Odztotožňování je překonávání impulzů chtění, které mám vůči věcem ve světě, ať už je mám nadosah, anebo jsem o nich jen slyšel.

Ještě lepší cestou odztotožnění je schopnost uvědomit si, co je to „chtění“ samotné, a přestat o něj mít zájem, uvědomit si, že nejsem jeho hříčkou.

Vstupní meditací je meditace, kterou lze nazvat meditací „o něčem“. Postupně v ní medituji (1) o věcech světa vnějšího, (2) o věcech světa vnitřního, pak (3) si uvědomuji jejich vzájemnou harmonii, až nakonec (4) beru za objekt meditace své já (svou „duši“).

Jiná meditace je v případě, že mysl nedrží žádný objekt nebo myšlenku (což je potřeba nejprve trénovat). Pak jsou v mysli znát jen podvědomé sklony a obrazy.

Kdybych byl duší bez těla, anebo bytostí, která si sama sebe neuvědomuje, byl bych v takovém (1.18) stavu přirozeně (nemohl bych v takovém stavu dělat jógu a ani bych nemohl nic dělat „se sebou“ – vždyť bych nevěděl, že jsem, život by se „mi děl“).

(Abych tedy pochopil skutečnost bytí coby bytost v živém lidském těle) mám jinou možnost: skálopevné přesvědčení a víru (nikoliv doufání), energické odhodlání, vytrvalé sebeupomínání a soustředěnost.

Když je odhodlání pevné, jde toho dosáhnout rychle.

Ti, co za tím nejdou s plným odhodláním, dosáhnou cíle podle toho, kolik tomu dávají: trošku, víc, nebo hodně.

Anebo (se nabízí ještě jiná možnost, jak se přiblížit skutečnosti bytí: tou je) spočinout v tom, co mě přesahuje.

Tím, co mne přesahuje, je myšleno: představa dokonalosti bez tvaru, vše prostupující, nedotčená příčinou ani důsledkem, děním ani chtěním.

To je místo nejzazšího poznání, původ všeho.

Je to vždypřítomné všeznající bezčasí, které vnuklo poznání všem těm, kteří v minulosti už skutečnost pochopili. Ono bylo jejich učitelem.

To, co mne přesahuje, je tónem (který zní, ale nikoliv vysvěceným zvukem, který si běžně představujeme nebo který bychom mohli vydat či zaslechnout; pro sluch. ho lze naznačit vyslovením slabiky) „OM“.

Je třeba tomu tónu naslouchat a uvědomovat si jeho skutečný význam.

Taková je cesta, kterou se přenesu přes překážky a dokážu si uvědomit skutečnost.

Vědomí ale ve mně může být rozptylované překážkami. Jsou jimi: nemoci, těžkopádnost, pochybovačnost, zanedbávání (prokrastinace), lenost, chtění věcí ve světě, dělání si iluzí, neschopnost se soustředit a neschopnost vytrvat.

A když na takové překážky dojde, tak se mě chopíbolest, deprese, fyzická roztěkanost a těžkopádný dech.

Proti tomu musím postavit své odhodlání: dosáhnu cíle, který jsem si předsevzal.

(Vůči světu kolem sebe zaujímat) postoj přátelskosti, soucitu (ne lítosti), radostnosti a nesouzení, zda se mi něco líbí nebo nelíbí, zda je to „dobré“ nebo „špatné“.

Nebo: vědomě řídit nádech a výdech a ovlivnit tím energii svého těla.

Nebo: plně se soustředit na nějakou činnost.

Nebo: meditovat na jasné milující vnitřní světlo.

Nebo: uvědomit si, že ve skutečnosti vlastně není nic, co potřebuji, ani co bych teď musel, a že všechno je ve skutečnosti správně právě tak, jak to je.

Nebo: analyzovat své sny a spánek.ení skutečnosti takové, jaká je, zůstane v mysli jen čiré živé vědomí.

Nebo: spočinout myslí na jakémkoliv objektu, který je mi milý a přináší mi radost a klid.

Tak lze pochopit skutečnost jaká je: (že vše je odrazem všeho ostatního; a tudíž chápu-li věci malé, chápu tím i vše ostatní…) od atomu až po celý vesmír.

Stejně jako krystal se zabarví do barvy čehokoliv, co se k němu přiblíží, tak i mysl – je-li ztišená a bez povyku – přesně odrazí v sobě to, co se v ní právě jeví (uvědomuje). To je právě podstatou meditace „o něčem“, totiž meditace na nějakou věc.

Taková meditace počíná tím, že objekt v mysli držím, aniž bych si uvědomoval, že ve skutečnosti je rozdíl mezi tím, co ta věc je, jejím „názvem“, a představou té věci v mé mysli. To vše je nejprve spojené v jeden „objekt“.

Když zajdu v meditaci dál a oprostím se od předsudků ze své vlastní paměti a minulosti, tj. dělám, jako bych já nebyl, pak z toho, co v tu chvíli držím v mysli, vysvitne skutečnost tak, jak je projevená v objektu, který v mysli držím.

Takto jde meditovat jak o věcech a objektech hmotných, tak i o abstraktních konceptech.

A takto jde postupně zajít až k čemusi, co můžeme nazvat počátkem.

Tyto všechny dosud vyjmenované meditace mají v sobě vždy objekt.

Zdokonalováním se v meditaci oproštěné od „já“ na abstraktní objekty (1.43) se mi otevřou dveře k uvědomění si podstaty bytí.

A to je místem bytí takového, jaké je ve skutečnosti.

Z takového místa se mi dostává pochopení skutečnosti v úplně jiném, jasném světle… (Je to jiná liga –) oproti dosavadním rozumům a informacím získaným z knih a díky intelektu.

Toto (nikým nezprostředkované) přímé poznání a zažití skutečnosti odsune mé dosavadní získané představy a domněnky, byť mi byly sebedražší, do zapomnění.

Když odezní z mysli i tato (1.50) bezprostřednost pochopení skutečnosti takové, jaká je, zůstane v mysli jen čiré živé vědomí.

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 1

O soustředění – podstatě jogínské disciplíny

1.1. A nyní o jogínské disciplíně

(tj. o umění být ve skutečnosti)

1.2. Jóga znamená: klid mysli.

1.3. Tím se mysl usídlí ve své vlastní

přirozené rovnováze.

1.4. V opačném případě se stane mysl

sama sobě objektem a potýká se s povykem, který v ní tím vyvstává.

1.5. Povyků v mysli je patero druhů; buď

se mne takzvaně dotýkají, nebo jsem jimi takzvaně nedotčen.

1.6. V mysli vyvstává těchto pět druhů

povyku: pravdivé uvažování, falešné uvažování, představování si, dojem spánku a vzpomínání.

1.7. Pravdivé uvažování je: přímé

smyslové vnímání, vlastní rozumová úvaha a informace od člověka, který ví.

1.8. Falešná úvaha je iluze, která se jen

jeví pravdivou, nemá ale podklad ve skutečnosti.

1.9. Představování si je pojmenovávání

smyšlenek, které ve vnějším světě neexistují.

1.10. Dojem spánku vzniká po bezesném

spaní a je jakoby dočasným stavem nebytí.

1.11. Vzpomínání je udržování minulých

prožitků, jimž nedovolím, aby pominuly.

1.12. Zpovykaná mysl se uklidní

disciplinovanou snahou a odztotožňováním.

1.13. Disciplinovanou snahou je cílená

snaha ztišit pětici povyků v mysli a ustavit mysl v klidu.

1.14. Aby byla tato disciplína smysluplná,

je třeba ji provádět s upřímnou oddaností po dlouhou dobu a s odhodláním dosáhnout cíle, mít cíl stále před očima.

1.15. Odztotožňování je překonávání

impulzů chtění, které mám vůči věcem ve světě, ať už je mám nadosah, anebo jsem o nich jen slyšel.

1.16. Ještě lepší cestou odztotožnění je

schopnost uvědomit si, co je to „chtění“ samotné, a přestat o něj mít zájem, uvědomit si, že nejsem jeho hříčkou.

1.17. Vstupní meditací je meditace,

kterou lze nazvat meditací „o něčem“. Postupně v ní medituji (1) o věcech světa vnějšího, (2) o věcech světa vnitřního, pak (3) si uvědomuji jejich vzájemnou harmonii, až nakonec (4) beru za objekt meditace své já (svou „duši“).

1.18. Jiná meditace je v případě, že mysl

nedrží žádný objekt nebo myšlenku (což je potřeba nejprve trénovat). Pak jsou v mysli znát jen podvědomé sklony a obrazy.

1.19. Kdybych byl duší bez těla, anebo

bytostí, která si sama sebe neuvědomuje, byl bych v takovém (1.18) stavu přirozeně (nemohl bych v takovém stavu dělat jógu a ani bych nemohl nic dělat „se sebou“ – vždyť bych nevěděl, že jsem, život by se „mi děl“).

1.20. (Abych tedy pochopil skutečnost

bytí coby bytost v živém lidském těle,) mám jinou možnost: skálopevné přesvědčení a víru (nikoliv doufání), energické odhodlání, vytrvalé sebeupomínání a soustředěnost.

1.21. Když je odhodlání pevné, jde toho

dosáhnout rychle.

1.22. Ti, co za tím nejdou s plným

odhodláním, dosáhnou cíle podle toho, kolik tomu dávají: trošku, víc, nebo hodně.

1.1.

A nyní o jogínské disciplíně (tj. o umění být ve skutečnosti)

1.2.

Jóga znamená: klid mysli.

1.3.

Tím se mysl usídlí ve své vlastní přirozené rovnováze.

1.4.

V opačném případě se stane mysl sama sobě objektem a potýká se s povykem, který v ní tím vyvstává.

1.5.

Povyků v mysli je patero druhů; buď se mne takzvaně dotýkají, nebo jsem jimi takzvaně nedotčen.

1.6.

V mysli vyvstává těchto pět druhů povyku: pravdivé uvažování, falešné uvažování, představování si, dojem spánku a vzpomínání.

1.7.

Pravdivé uvažování je: přímé smyslové vnímání, vlastní rozumová úvaha a informace od člověka, který ví.

1.8.

Falešná úvaha je iluze, která se jen jeví pravdivou, nemá ale podklad ve skutečnosti.

1.9.

Představování si je pojmenovávání smyšlenek, které ve vnějším světě neexistují.

1.10.

Dojem spánku vzniká po bezesném spaní a je jakoby dočasným stavem nebytí.

1.11.

Vzpomínání je udržování minulých prožitků, jimž nedovolím, aby pominuly.

1.12.

Zpovykovaná mysl se uklidní disciplinovanou snahou a odztotožňováním.

1.13.

Disciplinovanou snahou je cílená snaha ztišit pětici povyků v mysli a ustavit mysl v klidu.

1.14.

Aby byla tato disciplína smysluplná, je třeba ji provádět s upřímnou oddaností po dlouhou dobu a s odhodláním dosáhnout cíle, mít cíl stále před očima.

1.15.

Odztotožňování je překonávání impulzů chtění, které mám vůči věcem ve světě, ať už je mám nadosah, anebo jsem o nich jen slyšel.

1.16.

Ještě lepší cestou odztotožnění je schopnost uvědomit si, co je to „chtění“ samotné, a přestat o něj mít zájem, uvědomit si, že nejsem jeho hříčkou.

1.17.

1.18.

Jiná meditace je v případě, že mysl nedrží žádný objekt nebo myšlenku (což je potřeba nejprve trénovat). Pak jsou v mysli znát jen podvědomé sklony a obrazy.

1.19.

1.20.

(Abych tedy pochopil skutečnost bytí coby bytost v živém lidském těle,) mám jinou možnost: skálopevné přesvědčení a víru (nikoliv doufání), energické odhodlání, vytrvalé sebeupomínání a soustředěnost.

1.21.

Když je odhodlání pevné, jde toho dosáhnout rychle.

1.22.

Ti, co za tím nejdou s plným odhodláním, dosáhnou cíle podle toho, kolik tomu dávají: trošku, víc, nebo hodně.

1.23.

Anebo (se nabízí ještě jiná možnost, jak se přiblížit skutečnosti bytí: tou je) spočinout v tom, co mě přesahuje.

1.24.

Tím, co mne přesahuje, je myšleno: představa dokonalosti bez tvaru, vše prostupující, nedotčená příčinou ani důsledkem, děním ani chtěním.

1.25.

To je místo nejzazšího poznání, původ všeho.

1.26.

Je to vždypřítomné všeznající bezčasí, které vnuklo poznání všem těm, kteří v minulosti už skutečnost pochopili. Ono bylo jejich učitelem.

1.27.

To, co mne přesahuje, je tónem (který zní, ale nikoliv vysvěceným zvukem, který si běžně představujeme nebo který bychom mohli vydat či zaslechnout; pro sluch ho lze naznačit vyslovením slabiky) „OM“.

1.28.

Je třeba tomu tónu naslouchat a uvědomovat si jeho skutečný význam.

1.29.

Taková je cesta, kterou se přenesu přes překážky a dokážu si uvědomit skutečnost.

1.30.

1.31.

A když na takové překážky dojde, tak se mě chopí bolest, deprese, fyzická roztěkanost a těžkopádný dech.

1.32.

Proti tomu musím postavit své odhodlání: dosáhnu cíle, který jsem si předsevzal.

1.33.

(Vůči světu kolem sebe zaujímat) postoj přátelskosti, soucitu (ne lítosti), radostnosti a nesouzení, zda se mi něco líbí nebo nelíbí, zda je to „dobré“ nebo „špatné“.

1.34.

Nebo: vědomě řídit nádech a výdech a ovlivnit tím energii svého těla.

1.35.

Nebo: plně se soustředit na nějakou činnost.

1.36.

Nebo: meditovat na jasné milující vnitřní světlo.

1.37.

Nebo: uvědomit si, že ve skutečnosti vlastně není nic, co potřebuji, ani co bych teď musel, a že všechno je ve skutečnosti správně právě tak, jak to je.

1.38.

Nebo: analyzovat své sny a spánek.

1.39.

Nebo: spočinout myslí na jakémkoliv objektu, který je mi milý a přináší mi radost a klid.

1.40.

Tak lze pochopit skutečnost jaká je: (že vše je odrazem všeho ostatního; a tudíž chápu-li věci malé, chápu tím i vše ostatní…) od atomu až po celý vesmír.

1.41.

1.42.

1.43.

1.44.

Takto jde meditovat jak o věcech a objektech hmotných, tak i o abstraktních konceptech.

1.45.

A takto jde postupně zajít až k čemusi, co můžeme nazvat počátkem.

1.46.

Tyto všechny dosud vyjmenované meditace mají v sobě vždy objekt.

1.47.

Zdokonalováním se v meditaci oproštěné od „já“ na abstraktní objekty (1.43) se mi otevřou dveře k uvědomění si podstaty bytí.

1.48.

A to je místem bytí takového, jaké je ve skutečnosti.

1.49.

Z takového místa se mi dostává pochopení skutečnosti v úplně jiném, jasném světle… (Je to jiná liga –) oproti dosavadním rozumům a informacím získaným z knih a díky intelektu.

1.50.

Toto (nikým nezprostředkované) přímé poznání a zažití skutečnosti odsune mé dosavadní získané představy a domněnky, byť mi byly sebedražší, do zapomnění.

1.51.

Když odezní z mysli i tato (1.50) bezprostřednost pochopení skutečnosti takové, jaká je, zůstane v mysli jen čiré živé vědomí.