JÓGASŮTRY
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 4 - s komentářem
O cíli pochopení
4.1.
4.2.
4.3.
4.4.
4.5.
4.6.
4.7.
4.8.
4.9.
4.10.
4.11.
4.12.
4.13.
4.14.
4.15.
4.16.
4.17.
4.18.
4.19.
4.20.
4.21.
4.22.
4.23.
4.24.
4.25.
4.26.
4.27.
4.28.
4.29.
4.30.
4.31.
4.32.
4.33.
4.34.
Následuje závěrečná kapitola, ve které je dáno do souvislosti vše dosud řečené. Komentář je minimální: většina podstatných pojmů byla už zmíněna. Je třeba mít stále na paměti: toto není filosofie. Pataňdžali tu nepředkládá text za účelem filosofických debat a diskusí. Nesmím zaměňovat manuál na mobil s polemikou o tom, zda jsou mobily dobré. Tady se jedná o manuál: k bytí ve skutečnosti.
Schopnosti (vyjmenované v předchozí kapitole) lze získat tak, že jsou buď dány člověku od narození, nebo prostřednictvím užití správných látek, v transu či hypnóze, správnou disciplínou nebo meditací.
Jen ale ty získané meditací mají možnost být trvalé a být užívány vědomě. V ostatních případech vedou ve větší či menší míře k nedorozuměním a snadno mohou člověka zranit a přivést do nesnází. Pro správné užití jim totiž chybí znalost celého kontextu, jejich uživatel tak není s to dohlédnout jejich důsledky.
Sklony a to, „jaký jsem“, se přirozeně znovu a znovu vtěluje do života a bytí v důsledku konkrétního nenaplněného „chtění“.
Chtění – energie těla a mysli – je vektorem, majícím svůj směr a intenzitu daleko přesahujícím mé tělo a můj individuální život.
Mé sklony, to, co chci, projevy a konání nejsou přímou příčinou existence, jen jí udávají směr a intenzitu, podobně jako zemědělec (není stvořitelem, ale jen zušlechťovatelem plodin, které obhospodařuje).
Je to pouze dojem „já“, který je příčinou zdání, že jednotlivých duší je bezpočet.
Viz vztahovačné ztotožňování (2.6).
Jednotlivé duše se zdají být samostatné, protože samy sebe zaměstnávají vždy ze své vlastní perspektivy. Ve skutečnosti jsou ale všechny duší jedinou.
Když si toto uvědomím, přirozeně přestanu mít nutkání sám sebe tlačit do jednání ve vnějším světě.
Jednání ve světě, to, co se děje a co dělám, jogín přirozeně nijak nesoudí. Ostatní lidé ale naopak všemu ději a jednání přikládají hodnotu – dobré, špatné, ctnostné, hříšné apod.
A hodnocení, tj. souzení a před-suzování, dává vyvstat sklonům a návykům, které pak samy sebe opakují a projevují se.
Toto projevování sklonů a návyků je ve skutečnosti jedním nepřetržitým proudem bytí. I přesto, že se zdá být omezené na jednotlivce a jeho život, nebo svým místem a časem. To je proto, že sklony, návyky a paměť jsou totéž.
Přestože je možné tyto sklony, návyky, dění a jednání intelektem analyzovat a identifikovat jejich příčinné vztahy, jejich příčiny počáteční se dobrat nelze.
Tj. příčinnost sama je tím, čemu mysl dává vyvstat ve vnějším světě. A jogín si to uvědomuje a nechává příčinnost vyvstávat pro sebe tam, kde je to pro něj potřebné, což je zpravidla velmi málo.
Celý tento labyrint bytí sám sebe udržuje prostřednictvím souhry příčinnosti, důsledku, chtění a jeho uspokojování. Pokud tato síť souvztažností zanikne, samohybnost těchto sklonů, návyků a dějů také zanikne.
Ale jak by mohl zaniknout, cožpak se mám snažit o „zrušení světa“? Musím si uvědomit, že se tu bavíme o „světě v hlavě“, nikoliv „tam někde venku“. Jde mi tu o to povznést se nad síť příčinných daností „v mé mysli“.
Minulost a budoucnost (tj. co už je nebo ještě není projevené) a přítomnost (tj. co je projevené) jsou zřetelně všechny v přítomnosti. Je to kvůli předurčenosti cest, které jsou sklonům, návykům a všemu dění dané (příčinností projeveného bytí).
Zda jsou věci vidět, nebo už/ještě ne, odvisí od jejich přirozenosti, tj.: od toho, nakolik je jim vlastní tíhnout k vyrovnanosti a rovnováze, nebo zpovykovanosti, činorodosti a hysterii, nebo letargii, nečinnosti, strnulosti.
Platí to o všem: od atomů po velká tělesa, věcech tzv. neživých, živých bytostech i jejich pohnutkách.
Souhra těchto tří kvalit (hybných momentů): rovnováhy, povyku a strnulosti, udává osobitost každému jednotlivci, tj. individuální do života vtělené duši.
A tyto osobitosti ústí v bezpočet různých životních cest a (pří)běhů, i přesto, že v podstatě jsou jedním jediným jevem.
Svět by přece nemohl vůbec existovat, nebylo-li by různorodosti. Mohlo by se snad cokoliv dít, kdyby nebylo možné z různých perspektiv toto dění vnímat?
Že se „něco děje“, je možné vědět jen tehdy, pokud je toto dění odraženo v mysli. Jinak to není.
(Mé) vědomí, tj. duše, zná vše, co se děje, protože je samo o sobě neměnné, na rozdíl od všeho ostatního, co je v neustálém pohybu.
Toto ale není známé mému vnímajícímu já, tj. mé mysli, protože jediný způsob, jak má mysl vnímá, je prostřednictvím navenek obrácených smyslů (projektováním, externalizací).
I to to nejniternější, co si mohu představit – „já“, „duše“, má mysl atd. – jsou externí projekcí mého „vnitřního smyslového orgánu“ – mysli. Zkrátka: neexistuje žádný objekt, který by nebyl zároveň „externí“. A objekt je jediné, co „existuje“.
A vše, co se děje, mi ani známo být nemůže, protože není možné zároveň myslí vnímat celek a jednotlivost.
Kdyby vědomí, tj. duše, mohlo vidět samo sebe přímo, došlo by k nekonečnému regresu (podobně jako když proti sobě postavím dvě zrcadla). Došlo by ke zmatení všeho vnímání a paměti.
Vědomí je tedy neměnným pozorovatelem, svědkem. A když vnímám něco proměnného, tj. děj, není to vědomí, které ho vnímá, nýbrž mysl, „na“ které vědomí děj „uvědomuje“, osvětluje ho.
Dokonale ztišená mysl, která svým ztišením dosáhla rovnováhy, docílí toho, že je v ní odraženo jak to, co externě vnímám, tak i svědek vnímání – má duše. Taková mysl je myslí naplněnou: pochopí a není už dál ničeho, co by jí bylo potřeba.
Ať už vnímá mysl, co chce, a tisíckrát si myslí, že „něco dělá“, plní své úkoly, svá chtění a přání, ve skutečnosti je jejím naplněním nikoliv vnímaný objekt, ale právě stav uvědomění si, že je sama odrazem vědomí. A je jedno, při jaké příležitosti se jí podaří si to uvědomit.
Tj.: myslím si, že tohle nebo tamto je to, co chci. Ve skutečnosti ale chci pochopit, že to, co chci, jsem si sám vymyslel, jsem toho stvořitelem, a proto to už mám. Co vidím, je mým vlastním stvořením (v mysli), jeho účelem je, abych to zažil a pochopil. Když pochopím samotný mechanismus mysli, začne mi být hrou: prohlédnu svou dosavadní hru na schovávanou sám se sebou.
Kdo takto vnímá vše, pro toho zanikne dojem vlastního já a všechny pocity, které z něj vyvstávají. (Začne vnímat skutečnost, nikoliv sebe.)
A právě to potřebuji. Protože nechci žít ve „svých světech“, ve své hře na schovávanou se sebou samotným, ale ve skutečnosti.
Do teď jsem byl citlivý vůči svému „egu“, nyní jsem citlivý vůči světu. Obojí je citlivost. V józe se počítá jen citlivost vůči světu, jen ta mi dává možnost být ve skutečnosti. Dříve jsem byl citlivý na své představy, hypotézy, předsudky. Nyní cítím skutečnost a to, co cítí svět kolem mne: a to vyžaduje otužilost. Abych cítil, musím to, co je cítěno, „ustát“. Když ale „není žádné já“, které „musí vydržet pocit“, pak co zbývá? Cit, tj. subjekt, tj. vědomí samo.
To je chvíle, od které mysl začne jakoby automaticky tíhnout k rozlišování toho, co je skutečné (vědomí), a všeho ostatního (co podléhá změně). Taková mysl se sama pouští (všeho, co jí bylo oporou a milé, opouští to jako hračku z dětství) ve prospěch dospělosti, tj. skutečnosti.
Jinými slovy: natolik jsem se trénoval v odztotožňování, až si ho má mysl i mé tělo a mé vnímání osvojily. Nyní už se o něj nemusím snažit: má mysl mě sama doodztotožní od všeho ostatního, o čem jsem ani nevěděl, že se toho držím: zbytky „pravd“ a dogmat, romantických snů i děsů a nočních můr. Mysl sama sebe „vyhodí“ do prázdna, ticha, čista, tj. do skutečnosti. Do něj pak mohu vědomě vnést, co považuji za nutné.
Jakékoliv mezery v chápání skutečnosti dávají vyvstat na povrch různým podvědomým myšlenkám a zájmům.
To je třeba překonávat obdobně jako proces překonávání záseků (viz 2.5).
Koho nechává chladným i taková úroveň pochopení skutečnosti, taková mysl je nazývána dokonaným osvícením – je to stav rovnováhy, který osvobozuje i od samotné vlastní přirozenosti a podvědomí.
Musím dávat pozor a uvědomit si: náš autor tu popisuje nejzazší pokroky jogínské disciplíny. Má mysl o nich čte, samozřejmě si je představuje – to je jejím smyslem, nic jiného než si představovat neumí – a už už se vidí osvícená. Hodlá skočit k cíli: přesvědčit se, že „to pochopila“ a že zbývá to jen „udělat“. Je možné to zkusit, ale autor tohoto pojednání by se jí od srdce zasmál. Budu-li takto neautentický, nejdu správnou cestou. Okradl bych sám sebe tím, že jsem si přivlastnil lup – namísto pochopení bych si myslel, že jsem pochopil. Namísto „být osvícený“ budu „smrdět osvícenstvím“.
Pochopením a uchopením tohoto stavu ruším koloběh příčin a důsledků. Je to dostavení se do skutečnosti.
Všechna nedorozumění ohledně skutečnosti jsou tu odstraněna, vše, co v mysli člověku zakrývá skutečnost, zmizí, dostaví se neomezené chápání skutečnosti a zbývá jen velmi málo, co by člověk mohl poznat.
To zní velkolepě. Musím si uvědomit: je tu řeč o jediném: že jsem totiž konečně přestal nechápat. Svět je stále tam kde byl a jak byl. Neviděl jsem a teď vidím. A co je to málo, co bych mohl poznat? Tím je všechno to hmotné vědění světa, čemu říkáme znalosti a dovednosti běžného života. Z pohledu nově nabyté čisté perspektivy se totiž i nejsložitější vědecké bádání jeví jako něco velmi malého. Takovými znalostmi totiž nyní bezpečně vím, že nemohu získat nic. Jejich obsah bude vždy měnící se, vždy nestálý, jistotu ani bezpečí mi poskytnout nemůže. Sám sebe jsem totiž našel.
Dosud hybné síly sklonů a podvědomého chtění, živému tělu vlastní, z mysli mizí, (nemají se v ní „čeho chytit“).
Výsledkem je vnímání skutečnosti z místa (jakéhosi bezčasí, ve kterém je možné vidět věčný koloběh světa jako na dlani) coby množiny zřetelně oddělených samostatných dějů a chvil.
Byl jsem v tom. Myslel jsem, že je to můj konec a není kudy ven. Našel jsem cestu nahoru a dívám se na to ze střechy – a už chápu. Můžu slézt i dolů zpátky, už vím, kudy jít, abych nebyl umačkán. Už vím. Už chápu. Už znám cestu, jak se povznést. Nikdo mi ji nemůže vzít ani zatarasit: je totiž neviditelná. Je to má cesta, je to cesta v mé mysli. Vždy tam byla. Já ji osvítilo, a už neví, jak nesvítit. Je totiž velmi těžké zapomenout, pokud jsem něco jednou pochopil. Zkus neumět jet na kole, když ses to v mládí naučil. Zkus neumět chodit. Zahrát to možná zvládneš, ale autenticky neumět, co umíš, nejde. Tak i obdobně s pochopením skutečnosti.
Mysl takto čirá, vyprázdněná natolik, že žádné podvědomé sklony a chtění se nemají čeho v ní chytit, se nazývá sjednocením se skutečností, nalezením vlastního já, je to živá síla vědomí.
„Štěstí“, „radost ze života“ – nic z nich ve skutečnosti nejde „dělat“. Cítím-li ztrátu štěstí, ztrátu „smyslu života“, učí mě jóga, že ve skutečnosti se jedná o ztrátu pozornosti. Ztráta pozornosti vždy přirozeně přichází s blahobytem, tj.: čím lépe a bezpečnější se cítím, tím méně pozorné jsou mé smysly. Mohu stokrát hledat náhražky, ale pokud na mě za rohem nečíhá vlk a nehrozí mi hlad a partnera na rozmnožení nacházím každý pátek na online seznamce, mé instinkty velí: máme splněno, pohov. Ztratím-li ale takto přirozený podnět k pozornosti, je přirozené být nešťastný. Je to paradox, protože blahobyt je důsledkem snahy mnoha generací lidí dosáhnout stavu, kdy „nemusím být neustále v pozoru“. A hle: konečně v něm tedy být nemusím. Jenže pozor-nost je smyslem života – to mě učí Pataňdžali a jóga.
Co s tím? Rozhoduji se své mysli poručit: že se nenechám do pozornosti nutit ani skutečnými, ani smyšlenými okolnostmi, nebudu čekat na strach nebo nouzi, až mne rozhýbou. Ale namísto toho si sám nakážu, naordinuji být pozorný vždy – a zejména v době pohodlí, blahobytu, zajištění, kdy má mysl upadá do přirozené letargie a „pohovu“. Jako liška na tenkém ledě, jako veverka po tenkých větvičkách, jako bych zítra neměl mít kam jít koupit ani jahody, ani brambory, byť je leden a markety mají akci, budu pozorný: pozornost je přítomná, jiná být neumí. S pozorností přichází pochopení a schopnost jednat bez konfliktu. A to je radost, totiž: toho důsledkem je radost. Radost a štěstí nejdou „dělat“, dostaví se, jsem-li pozorný. I v sebebezvýchodnější situaci, když si uvědomím, co je a co není možné, tehdy vidím a nacházím řešení (což je skutečnost) a opouštím výmysly (tj. hypotézy, věření, výplody mysli): a v tom tkví radost. Protože jen to je život: vidět a najít řešení, vžít se do něj, a tím se jím stát, prožít jej, a tím jej opustit, protože už nikdy není možné prožít danou věc poprvé. Jsem tím v nové situaci a v ní je můj úkol hledat řešení, jehož nalezení je mým údělem a zároveň radostí. „Víc – dál – lépe“, ať už v čemkoliv, je přirozeností života stejně tak jako radost. A proto nejdou dělat, ale dějí se životu přirozeně, nestojí-li jim mysl v cestě svou představou o nich. A nehledání řešení, brždění „víc – lépe – dál“, je smrtí. Lhostejno, zda tisíce přede mnou našly to samé řešení, totožné své „lépe“ a „více“. Já ho musím okusit na sobě, to je život tohoto já, jeho radost, jeho světlo, které osvěcuje jeho tmu.
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 4
- s komentářem
O cíli pochopení
Následuje závěrečná kapitola, ve které je dáno do souvislosti vše dosud řečené. Komentář je minimální: většina podstatných pojmů byla už zmíněna. Je třeba mít stále na paměti: toto není filosofie. Pataňdžali tu nepředkládá text za účelem filosofických debat a diskusí. Nesmím zaměňovat manuál na mobil s polemikou o tom, zda jsou mobily dobré. Tady se jedná o manuál: k bytí ve skutečnosti.
4.1.
Schopnosti (vyjmenované v předchozí kapitole) lze získat tak, že jsou buď dány člověku od narození, nebo prostřednictvím užití správných látek, v transu či hypnóze, správnou disciplínou nebo meditací.
Jen ale ty získané meditací mají možnost být trvalé a být užívány vědomě. V ostatních případech vedou ve větší či menší míře k nedorozuměním a snadno mohou člověka zranit a přivést do nesnází. Pro správné užití jim totiž chybí znalost celého kontextu, jejich uživatel tak není s to dohlédnout jejich důsledky.
4.2.
Sklony a to, „jaký jsem“, se přirozeně znovu a znovu vtěluje do života a bytí v důsledku konkrétního nenaplněného „chtění“.
Chtění – energie těla a mysli – je vektorem, majícím svůj směr a intenzitu daleko přesahujícím mé tělo a můj individuální život.
4.3.
Mé sklony, to, co chci, projevy a konání nejsou přímou příčinou existence, jen jí udávají směr a intenzitu, podobně jako zemědělec (není stvořitelem, ale jen zušlechťovatelem plodin, které obhospodařuje).
4.4.
Je to pouze dojem „já“, který je příčinou zdání, že jednotlivých duší je bezpočet.
Viz vztahovačné ztotožňování (2.6).
4.5.
Jednotlivé duše se zdají být samostatné, protože samy sebe zaměstnávají vždy ze své vlastní perspektivy. Ve skutečnosti jsou ale všechny duší jedinou.
4.6.
Když si toto uvědomím, přirozeně přestanu mít nutkání sám sebe tlačit do jednání ve vnějším světě.
4.7.
Jednání ve světě, to, co se děje a co dělám, jogín přirozeně nijak nesoudí. Ostatní lidé ale naopak všemu ději a jednání přikládají hodnotu – dobré, špatné, ctnostné, hříšné apod.
4.8.
A hodnocení, tj. souzení a před-suzování, dává vyvstat sklonům a návykům, které pak samy sebe opakují a projevují se.
4.9.
Toto projevování sklonů a návyků je ve skutečnosti jedním nepřetržitým proudem bytí. I přesto, že se zdá být omezené na jednotlivce a jeho život, nebo svým místem a časem. To je proto, že sklony, návyky a paměť jsou totéž.
4.10.
Přestože je možné tyto sklony, návyky, dění a jednání intelektem analyzovat a identifikovat jejich příčinné vztahy, jejich příčiny počáteční se dobrat nelze.
Tj. příčinnost sama je tím, čemu mysl dává vyvstat ve vnějším světě. A jogín si to uvědomuje a nechává příčinnost vyvstávat pro sebe tam, kde je to pro něj potřebné, což je zpravidla velmi málo.
4.11.
Celý tento labyrint bytí sám sebe udržuje prostřednictvím souhry příčinnosti, důsledku, chtění a jeho uspokojování. Pokud tato síť souvztažností zanikne, samohybnost těchto sklonů, návyků a dějů také zanikne.
Ale jak by mohl zaniknout, cožpak se mám snažit o „zrušení světa“? Musím si uvědomit, že se tu bavíme o „světě v hlavě“, nikoliv „tam někde venku“. Jde mi tu o to povznést se nad síť příčinných daností „v mé mysli“.
4.12.
Minulost a budoucnost (tj. co už je nebo ještě není projevené) a přítomnost (tj. co je projevené) jsou zřetelně všechny v přítomnosti. Je to kvůli předurčenosti cest, které jsou sklonům, návykům a všemu dění dané (příčinností projeveného bytí).
4.13.
Zda jsou věci vidět, nebo už/ještě ne, odvisí od jejich přirozenosti, tj.: od toho, nakolik je jim vlastní tíhnout k vyrovnanosti a rovnováze, nebo zpovykovanosti, činorodosti a hysterii, nebo letargii, nečinnosti, strnulosti.
Platí to o všem: od atomů po velká tělesa, věcech tzv. neživých, živých bytostech i jejich pohnutkách.
4.14.
Souhra těchto tří kvalit (hybných momentů): rovnováhy, povyku a strnulosti, udává osobitost každému jednotlivci, tj. individuální do života vtělené duši.
4.15.
A tyto osobitosti ústí v bezpočet různých životních cest a (pří)běhů, i přesto, že v podstatě jsou jedním jediným jevem.
4.16.
Svět by přece nemohl vůbec existovat, nebylo-li by různorodosti. Mohlo by se snad cokoliv dít, kdyby nebylo možné z různých perspektiv toto dění vnímat?
4.17.
Že se „něco děje“, je možné vědět jen tehdy, pokud je toto dění odraženo v mysli. Jinak to není.
4.18.
(Mé) vědomí, tj. duše, zná vše, co se děje, protože je samo o sobě neměnné, na rozdíl od všeho ostatního, co je v neustálém pohybu.
4.19.
Toto ale není známé mému vnímajícímu já, tj. mé mysli, protože jediný způsob, jak má mysl vnímá, je prostřednictvím navenek obrácených smyslů (projektováním, externalizací).
I to to nejniternější, co si mohu představit – „já“, „duše“, má mysl atd. – jsou externí projekcí mého „vnitřního smyslového orgánu“ – mysli. Zkrátka: neexistuje žádný objekt, který by nebyl zároveň „externí“. A objekt je jediné, co „existuje“.
4.20.
A vše, co se děje, mi ani známo být nemůže, protože není možné zároveň myslí vnímat celek a jednotlivost.
4.21.
Kdyby vědomí, tj. duše, mohlo vidět samo sebe přímo, došlo by k nekonečnému regresu (podobně jako když proti sobě postavím dvě zrcadla). Došlo by ke zmatení všeho vnímání a paměti.
4.22.
Vědomí je tedy neměnným pozorovatelem, svědkem. A když vnímám něco proměnného, tj. děj, není to vědomí, které ho vnímá, nýbrž mysl, „na“ které vědomí děj „uvědomuje“, osvětluje ho.
4.23.
Dokonale ztišená mysl, která svým ztišením dosáhla rovnováhy, docílí toho, že je v ní odraženo jak to, co externě vnímám, tak i svědek vnímání – má duše. Taková mysl je myslí naplněnou: pochopí a není už dál ničeho, co by jí bylo potřeba.
4.24.
Ať už vnímá mysl, co chce, a tisíckrát si myslí, že „něco dělá“, plní své úkoly, svá chtění a přání, ve skutečnosti je jejím naplněním nikoliv vnímaný objekt, ale právě stav uvědomění si, že je sama odrazem vědomí. A je jedno, při jaké příležitosti se jí podaří si to uvědomit.
Tj.: myslím si, že tohle nebo tamto je to, co chci. Ve skutečnosti ale chci pochopit, že to, co chci, jsem si sám vymyslel, jsem toho stvořitelem, a proto to už mám. Co vidím, je mým vlastním stvořením (v mysli), jeho účelem je, abych to zažil a pochopil. Když pochopím samotný mechanismus mysli, začne mi být hrou: prohlédnu svou dosavadní hru na schovávanou sám se sebou.
4.25.
Kdo takto vnímá vše, pro toho zanikne dojem vlastního já a všechny pocity, které z něj vyvstávají. (Začne vnímat skutečnost, nikoliv sebe.)
A právě to potřebuji. Protože nechci žít ve „svých světech“, ve své hře na schovávanou se sebou samotným, ale ve skutečnosti.
Do teď jsem byl citlivý vůči svému „egu“, nyní jsem citlivý vůči světu. Obojí je citlivost. V józe se počítá jen citlivost vůči světu, jen ta mi dává možnost být ve skutečnosti. Dříve jsem byl citlivý na své představy, hypotézy, předsudky. Nyní cítím skutečnost a to, co cítí svět kolem mne: a to vyžaduje otužilost. Abych cítil, musím to, co je cítěno, „ustát“. Když ale „není žádné já“, které „musí vydržet pocit“, pak co zbývá? Cit, tj. subjekt, tj. vědomí samo.
4.26.
To je chvíle, od které mysl začne jakoby automaticky tíhnout k rozlišování toho, co je skutečné (vědomí), a všeho ostatního (co podléhá změně). Taková mysl se sama pouští (všeho, co jí bylo oporou a milé, opouští to jako hračku z dětství) ve prospěch dospělosti, tj. skutečnosti.
Jinými slovy: natolik jsem se trénoval v odztotožňování, až si ho má mysl i mé tělo a mé vnímání osvojily. Nyní už se o něj nemusím snažit: má mysl mě sama doodztotožní od všeho ostatního, o čem jsem ani nevěděl, že se toho držím: zbytky „pravd“ a dogmat, romantických snů i děsů a nočních můr. Mysl sama sebe „vyhodí“ do prázdna, ticha, čista, tj. do skutečnosti. Do něj pak mohu vědomě vnést, co považuji za nutné.
4.27.
Jakékoliv mezery v chápání skutečnosti dávají vyvstat na povrch různým podvědomým myšlenkám a zájmům.
4.28.
To je třeba překonávat obdobně jako proces překonávání záseků (viz 2.5).
4.29.
Koho nechává chladným i taková úroveň pochopení skutečnosti, taková mysl je nazývána dokonaným osvícením – je to stav rovnováhy, který osvobozuje i od samotné vlastní přirozenosti a podvědomí.
Musím dávat pozor a uvědomit si: náš autor tu popisuje nejzazší pokroky jogínské disciplíny. Má mysl o nich čte, samozřejmě si je představuje – to je jejím smyslem, nic jiného než si představovat neumí – a už už se vidí osvícená. Hodlá skočit k cíli: přesvědčit se, že „to pochopila“ a že zbývá to jen „udělat“. Je možné to zkusit, ale autor tohoto pojednání by se jí od srdce zasmál. Budu-li takto neautentický, nejdu správnou cestou. Okradl bych sám sebe tím, že jsem si přivlastnil lup – namísto pochopení bych si myslel, že jsem pochopil. Namísto „být osvícený“ budu „smrdět osvícenstvím“.
4.30.
Pochopením a uchopením tohoto stavu ruším koloběh příčin a důsledků. Je to dostavení se do skutečnosti.
4.31.
Všechna nedorozumění ohledně skutečnosti jsou tu odstraněna, vše, co v mysli člověku zakrývá skutečnost, zmizí, dostaví se neomezené chápání skutečnosti a zbývá jen velmi málo, co by člověk mohl poznat.
To zní velkolepě. Musím si uvědomit: je tu řeč o jediném: že jsem totiž konečně přestal nechápat. Svět je stále tam kde byl a jak byl. Neviděl jsem a teď vidím. A co je to málo, co bych mohl poznat? Tím je všechno to hmotné vědění světa, čemu říkáme znalosti a dovednosti běžného života. Z pohledu nově nabyté čisté perspektivy se totiž i nejsložitější vědecké bádání jeví jako něco velmi malého. Takovými znalostmi totiž nyní bezpečně vím, že nemohu získat nic. Jejich obsah bude vždy měnící se, vždy nestálý, jistotu ani bezpečí mi poskytnout nemůže. Sám sebe jsem totiž našel.
4.32.
Dosud hybné síly sklonů a podvědomého chtění, živému tělu vlastní, z mysli mizí, (nemají se v ní „čeho chytit“).
4.33.
Výsledkem je vnímání skutečnosti z místa (jakéhosi bezčasí, ve kterém je možné vidět věčný koloběh světa jako na dlani) coby množiny zřetelně oddělených samostatných dějů a chvil.
Byl jsem v tom. Myslel jsem, že je to můj konec a není kudy ven. Našel jsem cestu nahoru a dívám se na to ze střechy – a už chápu. Můžu slézt i dolů zpátky, už vím, kudy jít, abych nebyl umačkán. Už vím. Už chápu. Už znám cestu, jak se povznést. Nikdo mi ji nemůže vzít ani zatarasit: je totiž neviditelná. Je to má cesta, je to cesta v mé mysli. Vždy tam byla. Já ji osvítilo, a už neví, jak nesvítit. Je totiž velmi těžké zapomenout, pokud jsem něco jednou pochopil. Zkus neumět jet na kole, když ses to v mládí naučil. Zkus neumět chodit. Zahrát to možná zvládneš, ale autenticky neumět, co umíš, nejde. Tak i obdobně s pochopením skutečnosti.
4.34.
Mysl takto čirá, vyprázdněná natolik, že žádné podvědomé sklony a chtění se nemají čeho v ní chytit, se nazývá sjednocením se skutečností, nalezením vlastního já, je to živá síla vědomí.
„Štěstí“, „radost ze života“ – nic z nich ve skutečnosti nejde „dělat“. Cítím-li ztrátu štěstí, ztrátu „smyslu života“, učí mě jóga, že ve skutečnosti se jedná o ztrátu pozornosti. Ztráta pozornosti vždy přirozeně přichází s blahobytem, tj.: čím lépe a bezpečnější se cítím, tím méně pozorné jsou mé smysly. Mohu stokrát hledat náhražky, ale pokud na mě za rohem nečíhá vlk a nehrozí mi hlad a partnera na rozmnožení nacházím každý pátek na online seznamce, mé instinkty velí: máme splněno, pohov. Ztratím-li ale takto přirozený podnět k pozornosti, je přirozené být nešťastný. Je to paradox, protože blahobyt je důsledkem snahy mnoha generací lidí dosáhnout stavu, kdy „nemusím být neustále v pozoru“. A hle: konečně v něm tedy být nemusím. Jenže pozor-nost je smyslem života – to mě učí Pataňdžali a jóga.
Co s tím? Rozhoduji se své mysli poručit: že se nenechám do pozornosti nutit ani skutečnými, ani smyšlenými okolnostmi, nebudu čekat na strach nebo nouzi, až mne rozhýbou. Ale namísto toho si sám nakážu, naordinuji být pozorný vždy – a zejména v době pohodlí, blahobytu, zajištění, kdy má mysl upadá do přirozené letargie a „pohovu“. Jako liška na tenkém ledě, jako veverka po tenkých větvičkách, jako bych zítra neměl mít kam jít koupit ani jahody, ani brambory, byť je leden a markety mají akci, budu pozorný: pozornost je přítomná, jiná být neumí. S pozorností přichází pochopení a schopnost jednat bez konfliktu. A to je radost, totiž: toho důsledkem je radost. Radost a štěstí nejdou „dělat“, dostaví se, jsem-li pozorný. I v sebebezvýchodnější situaci, když si uvědomím, co je a co není možné, tehdy vidím a nacházím řešení (což je skutečnost) a opouštím výmysly (tj. hypotézy, věření, výplody mysli): a v tom tkví radost. Protože jen to je život: vidět a najít řešení, vžít se do něj, a tím se jím stát, prožít jej, a tím jej opustit, protože už nikdy není možné prožít danou věc poprvé. Jsem tím v nové situaci a v ní je můj úkol hledat řešení, jehož nalezení je mým údělem a zároveň radostí. „Víc – dál – lépe“, ať už v čemkoliv, je přirozeností života stejně tak jako radost. A proto nejdou dělat, ale dějí se životu přirozeně, nestojí-li jim mysl v cestě svou představou o nich. A nehledání řešení, brždění „víc – lépe – dál“, je smrtí. Lhostejno, zda tisíce přede mnou našly to samé řešení, totožné své „lépe“ a „více“. Já ho musím okusit na sobě, to je život tohoto já, jeho radost, jeho světlo, které osvěcuje jeho tmu.