JÓGASŮTRY
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 3 - s komentářem
O změnách přirozenosti a chápání jevů
3.1.
3.2.
3.3.
3.4.
3.5.
3.6.
3.7.
3.8.
3.9.
3.10.
3.11.
3.12.
3.13.
3.14.
3.15.
3.16.
3.17.
3.18.
3.19.
3.20.
3.21.
3.22.
3.23.
3.24.
3.25.
3.26.
3.27.
3.28.
3.29.
3.30.
3.31.
3.32.
3.33.
3.34.
3.35.
3.36.
3.37.
3.38.
3.39.
3.40.
3.41.
3.42.
3.43.
3.44.
3.45.
3.46.
3.47.
3.48.
3.49.
3.50.
3.51.
3.52.
3.53.
3.54.
Upoutání mysli na jedno místo je soustředěním.
To znám. Soustředění jde dělat. Někdy se mi i stane. Ale většinou je to děj vědomý: vím, že ho dělám, vím, jaký je s ním spojen pocit. Život má soustředění spojené s přežitím: když lev loví svou kořist, soustředí se absolutně. Když mu chce jeho kořist utéct – absolutně se soustředí. A skutečně: většina z nás se umí právě soustředit jen ve chvílích, kdy nám jde „o život“. Protože nám jde o život stále a stále méně a tělo i mysl to ví, přestože sami si to nemyslíme, naše soustředění je přirozeně mělké. Ale: vím, o čem je řeč. Podstatou soustředění je právě fakt, že pomíjí, že ho neudržím, a proto na jeho setrvání musím vyvíjet snahu. Upoutávám ho na místo, na věc, na objekt. A protože „nejde o život“, tělo ani mysl nespolupracují. Stále a stále podléhají rozptýlení, protože: přirozenost života je starat se o přežití ve fyzickém světě. Jakmile zhodnotí mysl a tělo, že objekt, na který se soustředím, není – pro přežití nebo bezprostřední zajištění biologických funkcí typu jíst, zabezpečit, rozmnožit se – nutný, pak pozornost ztrácí. Jógový aspirant se snaží jít „za“ tuto přirozenou tendenci těla a mysli, a soustředění udržet. Trénuje se v tom. Dává tělu a mysli pochopit, že on je tu pánem a on se rozhodl soustředění „použít“ jinak, než dosud uměly a znaly.
A prodloužením tohoto stavu je meditace.
To je: uvědomování si, to je: setrvání v soustředění na něco. Jsem „u vědomí věci, kterou si uvědomuji“. Soustředil jsem se na objekt, to znamená, že na mysli jsem držel tento objekt. Pak přišla další myšlenka a tou je: tentýž objekt. Zní to jednoduše, ale běžná mysl tohoto není schopna, naopak, děje se jí pravý opak: po sobě následující myšlenky nemají stejný objekt, a právě proto stav mysli je povykem, není meditací.
Mysl je nástrojem vědomí, a odráží-li daný objekt věrně a po dlouhou dobu, dává si uvědomit jeho podstatu a je v mé mysli bezprostředně u vědomí. Vědomí není moje nebo tvoje, je to vědomí – a je to ono, které v mysli svítí a dává mysli uvědomit si, co na ní je. Meditace je setrvání s jedním objektem.
Jsem-li v meditaci dokonale odztotožněný a jediné, co zbývá, je podstata objektu, na který medituji – tam se dostaví pochopení/chápání.
Meditace, tj. uvědomování si, je bytí objektu u vědomí. Je to stav, který dovolí, aby vědomí na mysli osvítilo, cokoliv se v ní nachází, dokonale. Tím objekt, který se takto v mysli nachází, vydá své tajemství: dojde k jeho pochopení. Je to umožnění vlastní mysli jakoby se „vtělit“ do perspektivy meditovaného objektu, „stát se jím“. A tím si uvědomit „jeho“ skutečnost.
Vsuvka o pojmosloví: musím zde být přesný, abych se nezamotal do těchto zdánlivě se překrývajících procesů mysli. Musím si uvědomit, že umím něco „pojmově vědět“ – slyšel jsem, viděl jsem, četl jsem, že jde pilotovat letadlo. Pak si umím „uvědomovat“, co to znamená… to je proces: sedím s pilotem v kabině, studuji létání teoreticky. Když to dělám dostatečně dlouho, dostane se na to, že skutečně sedím za kniplem a řídím letadlo – a tehdy pochopím, teprve tehdy nejen „vím“, ale, a to je podstatné, „vím jak“, mám daný objekt, tj. v tomto případě létání letadlem, prožitý z první ruky, tj. z perspektivy létání, tj. projektoval jsem sám sebe do role pilota tak, že jsem se pilotem stal: a tehdy jsem pochopil. Zatímco soustředění se týká mysli, proces meditace a uvědomování si je procesem „celého já“, celé tělo, mysl a duši nechávám prostoupit objekt, na který se soustředím – oproštěn od „svých“ způsobů, od „svých perspektiv a přesvědčení, nechávám „do mě“ vstoupit perspektivu, pohyby, vše, co je potřeba, „z“ onoho objektu, na který medituji. A právě toto „nechání se prostoupit“ mi odhalí můj objekt, to mi ho dovolí pochopit. Že pochopím: to se mi stane, nemohu to „udělat“. Mohu ale „jít z cesty“ všemu, co tomu překáží, mohu to umožnit. To je maximum, co mohu udělat. Takže – musím se stát pilotem, abych pochopil létání? Ne. Někomu stačí říct „nesahej na rozpálená kamna“ a pochopí. Jiný potřebuje vidět video, jak se někdo druhý spálí a jak to bolí. Někdo další musí sám sáhnout a popálit se. Někdo ještě jiný musí zkoušet ještě znovu a znovu, aby se dozvěděl, jestli přece jen tahle desátá kamna třeba pálit nebudou. Hloubka soustředění udá hloubku pochopení. Někdo se spálí desetkrát a nic z toho nevzejde. Jinému stačí, že se o tom doslechne, a vymyslí protipožární rukavice. Takový umí být rozdíl podle toho, jak intenzivní je soustředěnost, uvědomění si a pochopení.
Pokud nejsem připraven se odztotožňovat sám od sebe, neměl bych se o chápání příliš snažit. Protože pochopit něco rovná se změnit sám sebe. Chtít pochopit a nechtít se změnit jsou z definice protichůdné procesy, které se zároveň nemohou stát. Trvám-li na obojím zároveň, uvádím sám sebe do zmatku a konfliktu. A hle, kolik nových věcí, nástrojů a způsobů jednání člověk v posledních letech uvedl do svého života – všechny nás nutí se měnit. Všechny: od mobilů přes tisíce „nových“ myšlenek – jsou výsledkem toho, že byly autenticky pochopeny v něčí mysli. Já – jejich uživatel – jsem ale konfrontován jen s výsledkem něčího pochopení a jakoby společensky zván, ba často „nucen“ je přijmout, aniž jsem sám sobě umožnil projít procesem pochopení. Výsledkem je, že nechápu, co dělám. Tomu pak říkáme „neautenticita“. Je to zhoubný stav života, kdy jednám, aniž jsem si uvědomil a pochopil, co dělám. Byť rozumově si to takto neuvědomuji, tělo a mysl v hloubi o tomto nedostatku vědí a – byť podvědomě –snaží se ho zahladit. Buď odmítáním a vzdorem, nebo potlačením, zřídka skutečným „pochopením“ daného stavu. Dokonce jsme si našli i společensky přijatelný nástroj kompenzace tohoto nechápání, říkáme mu ideologie, nebo postaru dogma, příběh. Co nechápu, tomu vytvořím „příběh“. Ten je útěšnou kompenzací neautenticity.
Tyto tři díly jógové disciplíny (3.1–3.3) současně praktikované jsou procesem vžití se.
Soustředím se – uvědomuji si – a chápu. Tyto „procesy“ těla a mysli jsou jedním pohybem a odhalují, dávají pochopit svět kolem nás, včetně svého těla a mysli. Tyto tři procesy tvoří jeden jediný celek: vžití se. Vím dobře, co to znamená, když se skutečně autenticky „vžiju“ do druhého člověka, do jeho pocitu, anebo do toho, co dělá. Anebo vžití se do nějakého objektu – chce-li vědec zkoumat cokoliv živého i neživého, „vžije se“ do svého objektu zájmu. Malíř se „vžije“ do krajiny, jablka, nebo abstraktního pocitu, který chce znázornit, jedině tak je jeho dílo úspěšné.
Každý známe, jaké to je se soustředit, uvědomit si, pochopit. A každý z nás tyto tři procesy praktikujeme o něčem, selektivně, tu a tam, když nám teče do bot nebo když jsme zamilovaní – to ano, to chápeme velmi rychle, jak pochopit, co můj miláček chce. Ale v józe jde o to ovládnout tento proces vědomě a používat ho vytrvale podle své potřeby.
Umím-li takto chápat, získávám schopnost poznání věcí tak, jak skutečně jsou.
A toto skutečné vnímání mohu použít na cokoliv.
A musím si uvědomit: přestože procesu soustředění a chápání náš autor věnuje tolik slov, v důsledku o nich jóga není. Jsou vedlejším produktem, benefitem ve světě. Jsou totiž vždy „o něčem“, chápat je vždy nutné nějaký „objekt“. I jogín „má“ v běžném slova smyslu „objekt“, totiž svou mysl, tělo, svou sílu ve světě. Rozhodne-li se je používat, má k ruce autorem popsaný proces jógové disciplíny, osvojil si schopnost vžít se do věcí ve světě, včetně svého těla. A proto je umí ovládat, užít je přesně podle svého záměru. Tedy má-li nějaký záměr, zpravidla tomu tak totiž není.
Poslední tři díly jógové disciplíny jsou daleko intimnější, jsou „vnitřním“ procesem, v porovnání s pěti předchozími díly jógové disciplíny.
V porovnání s meditací prázdnoty jsou (poslední tři díly jógy) ale stále činností vnějšího světa.
Skutečnost ale není ničím. Jak ji „pochopit“? Nejde ji pochopit, nejde ji uchopit, tj. vidět její formu. Žádnou nemá. Toto nic, tato meditace prázdnoty, nebytí, to, co nemá zárodek – i tím je schopen člověk „být“, i do toho je člověk schopen se „vžít“. Je to sjednocení se skutečností. Nejde popsat, nejde zažít, jde ale uvést svou mysl natolik blízko k vědomí, že se tímto „nic“ umí stát. Dojem, který následuje, jde popsat jen paradoxy typu „nejsem ničím“, bezedná propast, nekonečno atd. Jen takto to umí rozum ve slovech pojmout. K čemu je to „dobré“? Ten prožitek mění kvalitu všeho, co existuje: Dokud jsem nezažil „nic“, mohl jsem si stokrát myslet, že ho „chápu“, ale důsledek tohoto moudra jsem neuměl „aplikovat“ na žití. Neuměl jsem žít, jako že nejsem tělo ani mysl. Neuměl jsem si představit, co to znamená skutečně žít s tím, že nejsem, zemřu, nebudu atd. Jen letmé nahlédnutí do „nic“ dá mému tělu a mysli bezprostředně, tj. nikoliv rozumově, ale zážitkem, vše pochopit. A to je transformační moment.
Výsledkem snahy získat takto kontrolu se dostaví proměna mysli: sama začne být přirozeně klidná, a v tom vidím, jak v rychlém sledu v mysli vyvstávají podvědomé myšlenky, aby vzápětí byly svými protiklady potlačovány.
Co jsem zprvu disciplínou musel vědomě a s námahou znovu a znovu své mysli „nutit“, kontrovat její impulzy, zastavovat ji, vysvětlovat jí (tj. sám sobě), že toto ano a toto ne – hle: mysl si toto vyvažování sama osvojila. A sama tíhne k rovnováze a klidu. Dříve jsem musel sám sobě klid zdůvodňovat, nyní „naskakuje“ bez mé snahy. Příležitostně to zná každý člověk, to si musím uvědomit: vždyť jako malý jsem měl hrůzu z lesa, štěkajícího psa nebo zapínání knoflíků, dnes si na nic z toho nevzpomenu. Každý se v životě alespoň od něčeho podobného již „oprostil“, tj. získal pochopení a rovnováhu v dané věci/situaci. Jogín se neoprošťuje od takových záseků po kouskách, ale snaží se o oproštění od všech naráz: aplikuje princip na „všechen svůj strach“, na všechny své záseky.
Když si osvojím toto „místo“ ve své mysli, stane se proces sledování podvědomí klidným během.
Když zjistím, že má mysl začala tíhnout k rovnováze sama od sebe, vidím, jak je tento proces bouřlivý (3.9). Ale časem, zabydlím-li svou mysl v tomto novém místě, jsem svědkem jeho ztišení.
A dostaví se proměna mysli v mysl setrvale chápající: tam začne opadat zájem mysli o vnější svět a mysl se začíná sama přirozeně soustředit, aniž by bylo nutné ji k tomu nutit.
Musím si uvědomit: nestává se ze mě flegmatik, nýbrž ten, kdo „(už) ví“, chápe, ví, co přijde, co to obnáší, co udělat, co nedělat. Jak zpovykaný a roztěkaný jsem byl při svém prvním letu letadlem, hlavu plnou scénářů o pádu letadla, obrazů z katastrofických filmů, které běžely mou myslí, zatímco jsem byl unášen frontou pasažérů ke svému osudnému sedadlu. Letadlo se rozjíždí, rozkmitává se, hučí, venku mračna a sníh… po mnoha letech podávám svou stovkou letů zaslouženou zlatou kartu, jdu plynule do sedadla a otevírám noviny, z okénka nepotřebuji hledět. Mysl i tělo jsou klidné. Není situace, kterou bych nezažil. Vím. Jsem připraven. I katastrofické dokumenty jsou mi k užitku, vím, co bych musel a měl dělat. Znamená to, že jsem „nepřítomný“? Naopak.
A dostaví se proměna mysli v mysl vyrovnanou: každý výkyv, konflikt a kontrast nyní mysl vnímá coby podnět k uvědomění si souladu skutečnosti.
Má dramata jsou ta tam. Uvědomuji si jakoby automaticky: když se vztekám, je to proto, že jsem se dříve někdy musel přesvědčit o výmyslu, který není skutečný, a snaže se tuto neskutečnost uskutečnit, selhával jsem, načež mne pojal strach, jehož projevem je vztek apod. A já to vím. Vidím svět kolem sebe tak, jak je, a zároveň vidím, jaké snové představy, očekávání a teorie k této skutečnosti moje mysl smýšlela a smýšlí. Umím obojí dokonale rozlišit. A tímto rozlišováním sám sebe „házím do skutečnosti“. Znovu a znovu je každé mé „přání“ a „očekávání“ zároveň důkazem a utvrzením, že je něčím zřetelně odlišným od skutečnosti. A toto chápání, toto rozlišování mé mysli od skutečného světa mne těší – a to je radostnost, která nemá konce. Je to totiž radostnost založená na skutečnosti: a ta nepomine.
A tím dochází k proměně samotné mé přirozenosti: jakoby mé vlastní vjemy a „těsto, ze kterého jsem uhněten“, procházejí proměnou. Dostavuje se proměna mého chování, proměna toho, jak vidím svět, a tím se mění celá má situace. Měním se od samého základu.
Přesněji: jsem svědkem této změny. Změna se týká těla, mysli, energií: nejsou zpovykané, tíhnou k vyrovnanosti. Energie dříve vynakládaná na vyvažování rozhoupané loďky, na neustálé úmorné přebíhání z jedné strany na druhou, na vylévání vody ze dna atd. – tato síla je teď nazbyt. A je použita: na soustředění, chápání a efektivní jednání. Co mi dříve zabralo den, dnes udělám za hodinu. Co dříve trvalo hodinu, dělám levou zadní. Jak to? Vím, co dělat, a zejména vím, co dělat nutné není. Jak nedostižné mi připadalo si i jen představit, že budu mluvit cizím jazykem. Jak ztracený jsem si připadal nad stránkou výčtu nekonečných možností časování anglických sloves. Budeš se učit cizí jazyk, abys ho jednou používal k práci, nebo se jazyk sám stane tvojí prací? A já si neuměl představit, že bych kdy mohl cizí jazyk natolik ovládat, že bych v něm snad mohl i dělat něco dalšího. A přišla škola v zahraničí a přišla příležitost práce v zahraničí. Vhozen do vody. Lokal jsem a držel hlavu nad hladinou. A každý další životní úsek mi dal osvojit si jazyk o něco hlouběji a začal jsem být sebejistý v mluvě před ostatními (změna chování), zjistil jsem, jaké možnosti otevírá znalost jazyka (proměna toho, jak člověk vnímá svět), a umožnilo mi to být v blízkosti skvělých a mimořádných lidí, které bych jinak neměl možnost poznat (změna celé mé situace). Toto je příklad pouhého osvojení si určité znalostní kompetence. Jogín nepracuje na znalosti jazyka (to také může), ale na své mysli, která je příčinou schopností osvojit si kompetence. O co mohutnější proměnu lze tedy očekávat…
Mé ve světě vysvěcené já – tělo, mysl, mé energie, mé „živé já“ – se mění podle toho a do té míry, jak dochází k soustředění, uvědomování si a chápání, a tudíž k proměnám z nich vzcházejících.
A proto se také každý člověk mění a chápe sebe sama různě. Ne každý zažívá – a tudíž chápe – totéž.
Jakmile se dostaví tyto tři posledně jmenované proměny a já tyto proměny samotné pochopím, začnu chápat skutečnosti daleko přesahující můj dosavadní pohled na svět.
Oddělím-li název toho, co chci pochopit, od toho, čím to je ve skutečnosti, a také od toho, jak si to představuji v mysli, a soustředím-li se na pochopení každého z těchto tří aspektů, uvědomím si a pochopím podstatu všeho.
Hle dřevěný stůl: je „stolem“, protože je užitečný „coby stůl“ pro „mé tělo“. Je „ve světě“ proto a jen proto, že je „pro mne stolem“, pro mne je k mému tělu úměrně vysokým, širokým a pevným objektem, který mohu užít. „Stůl“ je tedy objektem, tvarem v mé mysli (je to má představa). Této představě dávám titul, jméno (název). Ve skutečnosti je venku dřevo (čím je ve skutečnosti). Pro malé dítě je ten samý kus dřeva domem, pro kočku stromem, pro psa talířem na lidské jídlo, pro mého souseda bude otopem atd. „V mysli“ však „probíhá“ tento proces uchopení objektů ve světě zdánlivě naráz: nepostřehnu, že ve skutečnosti má každý objekt tyto své tři specifické komponenty. Zdá se to být prosté. Důsledek pochopení tohoto faktu je ale převratný: dává pochopit, nakolik ve skutečnosti vnější svět „utvářím“ ve své vlastní hlavě. Uvědomím-li si to, získám schopnost chápat „objekty“ – ve skutečnosti nikoliv ty ve vnějším světě, ale ty „ve své mysli“. Jinde totiž „objekty“ ve skutečnosti nejsou.
Když se vžiji do svých podvědomých sklonů, zvyků a myšlenek, pochopím jak to, že jsem takový, jaký jsem.
Jak bych se měl vžívat do toho, co jsem já? Ale ano: to je právě disciplínou jógy, kdy pracuji „sám na sobě“. Mocný nástroj soustředění a pochopení aplikuji na svůj vlastní návyk říkat ne nebo ano tomu a onomu, na vlastní sklon usmívat se na modrooké blond kluky víc než na jiné, na svou nutkavou vracející se myšlenku, že „to nemá cenu“ nebo že „tohle prostě musím“. Z takové meditace, správně provedené, jogín těží vhled do chování vlastního těla a mysli, které nejsou on. Nahlíží je, chápe – a tím je mění.
Když pochopím, jak se tvoří v mysli obraz vnějšího světa, pochopím i to, jaký mají ostatní bytosti v myslích „svůj vlastní svět“.
Viz 3.17.
I když pochopím „vnitřní světy“ druhých lidí, nepoznám tím, co konkrétně za objekty v mysli mají, protože objekty mysli nemají základ ve skutečnosti.
Tj.: Princip člověčího „myšlení“ lze pochopit (viz 3.19), ale co konkrétně každé jednotlivé tělo a mysl se svým světem „dělá“, to vyžaduje samostatné soustředění a vžívání se zas a znovu, dokud není pochopen konkrétní „výplod“ dané mysli. Důvodem je autonomie, svoboda, která je lidské mysli v jejím uvažování dána. Reálný svět člověka „brzdí“ a „vrací ho zpátky na zem“. Ale, na rozdíl od reality, mysl je schopná jakoby „všeho“, nekonečného množství kombinací. Ty nejde u druhého člověka pochopit jediným principem, ale konkrétním zkoumáním.
V dalších verších popisuje náš autor další schopnosti, jichž lze disciplínou dosáhnout…
Když se soustředím a vžiji se do podstaty svého vlastního fyzického projevu (tělesné formy), ovládnu to, jak vzniká, a tím mohu učinit vlastní tělo nevnímatelným.
Zkoumám-li a uvědomím-li si, jak příčinné souvislosti buď jsou v neustálém běhu, anebo nejsou v běhu vůbec, anebo soustředím-li se na osudová znamení a uvědomím-li si je, získám znalost o své vlastní smrti.
Když se soustředím a vžiji se do podstaty přátelskosti, soucitu a podobných kvalit, stanou se mým vtělením.
Nejedná se tu o povrchní snahu být přátelský, soucitný apod. Vždyť snaha být přátelský je skvělým důkazem toho, že člověk právě přátelský není. Morálka vůbec není předmětem zájmu našeho autora.
O čem tu je řeč: jogín si osvojuje kvality, vžívá se do kvalit jako přátelskost, protože tato kvalita je projevem rovnováhy, tj. skutečnosti. A k tomu jogína vůbec nezajímá „vnější projev“ přátelskosti, tj. chování. Vždyť v jedné situaci je přátelské říci „ano“, zatímco v jiné „ne“. Jogín vžitím se do „přátelskosti“ pochopí princip rovnováhy, toho, že dva jsou jedním. A z této rovnováhy vzchází přirozeně projev přátelský. Podobně i u dalších kvalit (viz 1.33).
Soustředím-li se na podstatu jakékoliv jiné věci nebo zvířete a uvědomím-li si ji, stanou se mým vtělením.
Kolikrát vidím příklady silných lidí, kteří sami sebe vytrénovali natolik, že zvedají „nadlidské“ závaží, přetínají celé sloupce cihel apod. „Nadlidské výkony“ jsou možné a docela lidské. Nedělá je v důsledku a podstatě tělo, ale soustředěná mysl. O tom tu náš autor mluví.
Uvědomím-li si své vnitřní světlo, začnu vnímat věci, které jsou velmi jemné, skryté, neviditelné nebo vzdálené.
Řeč je tu o dosud současnou vědou nepochopených možnostech lidské mysli vnímat na dálku, nebo umět vnímat procesy, okem či běžnými smysly nezachytitelné.
Soustředím-li se na Slunce, pochopím podstatu vesmíru.
Soustředím-li se na Měsíc, pochopím postavení planetárních těles.
Soustředím-li se na polární hvězdu, pochopím logiku pohybu planet a hvězd.
V 3.26–3.28 se pojednává o zkoumání současné fyziky, autor samozřejmě používá pojmy poplatné jeho době. Současná věda propojuje astrofyziku s částicovou fyzikou, tj. zkoumání jevů největších a nejmenších, aby jejich spojením získávala pochopení světa kolem nás. O tom tu náš autor mluví.
Soustředím-li se na metabolismus svého těla, pochopím tělesnou fyziologii.
Soustředím-li se na oblast krku, ovládnu hlad a žízeň.
Soustředím-li se na místo v těle, kde se nádech mění ve výdech, získám schopnost ustrnout bez hnutí.
Soustředím-li se na oblast frontálního kortexu, pochopím, jak viděli svět ti, kteří jej pochopili.
V 3.29–3.32 jsou ukázány možnosti pochopení a vžití se do procesů lidského těla.
Všechny tyto věci lze pochopit i bez soustředění – tím, že jsou pochopeny prostým náhlým osvícením.
Řeč je tu o výjimečných, ne však zcela nemožných příkladech „osvícenců“ nebo géniů, kteří se k pochopení částí reality nepropracovali vlastním úsilím, nýbrž se jim „stalo“ jaksi samovolně, anebo z důvodu náhody.
Soustředím-li se na oblast srdce, pochopím, jaká je má mysl ve „svém nitru“.
Řeč tu je o pochopení, jaký jsem ve své hloubi, v nejzazší intimní hloubi mysli: „v hloubi duše“ je takový a ona je „v hloubi duše taková“, je tu myšleno.
Myslet si, že něco zažívám, je ve skutečnosti neschopností pochopit rozdíl mezi myslí a vlastní duší – které jsou zcela protikladným jevem. Když vlastní mysl, odztotožněná, jejíž podstatou je rovnováha a soulad, dokonale odráží skutečnost, pak pochopím, jak je má vlastní duše ve skutečnosti jednou jedinou (kosmickou) duší.
Viz 3.3.
Z tohoto pochopení se dostaví mimořádné, autentické vnímání smyslů, které tak dokážou dosáhnout daleko za hranice vlastního těla.
Ano, musí to tak být: vjemům přicházejícím ze smyslových orgánů nekladu v mysli překážky a mé vědomí tyto vjemy dokáže osvítit, dá mé mysli si je uvědomit v jejich plném světle a souvislostech. Protože je v tomto smyslu vše odrazem všeho ostatního, dostává se mé vnímání daleko za hranice objektů bezprostředně vnímaných.
To vše jsou mimořádně mocné nástroje ve světě, ale jsou to zároveň překážky na cestě sebepoznání.
Následuje výčet dalších jogínskou disciplínou osvojitelných poznání…
Když uchopím samou podstatu příčinnosti těla a vžiji se do ní, tj. jak fyzické je důsledkem duševního a duševní má svou ještě subtilnější příčinu, získám schopnost přenést se do jiného těla.
Soustředěním se a pochopením energie, která působí proti gravitaci v těle, získám schopnost překonat fyzické překážky.
Když pochopím energii těla, kterou tělo vstřebává, budu vyzařovat úžasnou sílu.
Uvědomím-li si vztah mezi prostorem a zvukem, začnu umět skutečnosti naslouchat intuitivně.
Když si uvědomím vztah těla k prostoru, získám lehkost a schopnost přenášet se prostorem.
Schopnost takového autentického odztělesnění své duše – to je místo, kde se světlo pochopení skutečně začíná odhalovat.
Ad 3.38–3.43) Musím si uvědomit, že toto vše jsou autentické možnosti toho, čím je „člověk“ coby sebeanimované bytí obdařené tím, čím bylo evolucí obdařené. Není to nic „mimořádného“. Mimořádné se to zdá „tělu“ a „intelektu“, které jsem setrvale „trénoval“ ve všem možném jiném než v tom, aby byly tím, čím být mohou. Trénoval jsem je už zejména přesvědčením, „pravdou“, příběhem, že právě tyto přirozenosti jsou nadpřirozené. Není tomu ale tak. Vždyť jak by vůbec vznikl život, nebyl-li by schopen být dokonale v souladu se skutečností, nebyl-li by schopen všech těchto aspektů bytí? Bytí samo sebe vykřesává „do života“, tj. do schopnosti sebe samo vidět a vnímat: a tu popisované schopnosti nejsou ničím jiným než právě tím. Tělo vidí tělo. Duše vidí duši. Energie vnímá energii. To je tím tady myšleno. A je také myšleno: nic z těchto „schopností“, aspektů bytí, ve skutečnosti nedělá žádné „já“, ale dějí se – a „já“ je vědomím, které si toho buď skrze tělo a mysl všimne a vnímá to, anebo si toho nevšímá, tj. není mu dovoleno skrze tělo a mysl svítit. Vědomí není tím, kterému jde o to, aby se mu rozsvítilo. Je jen svědkem. Je to právě tělo a mysl, které po tom „touží“, ale samy sobě kladou do cesty překážky ve formě propastných, nepřekonatelných přesvědčení o sobě samých. A vědomí to je jedno, je toho svědkem stejně tak, jako je svědkem, když mu tělo a mysl umožní svítit. Když je mu dovoleno svítit, pak je to jízda: ne pro vědomí, ale pro mysl a pro tělo, kterým se náhle právě rozsvítí, stanou se „osvícenými“ v tom či onom, nebo ve všem. Začnou vnímat svět ve světle vědomí, ve světle skutečnosti.
A musím také vědět: překážka ve světle vědomí je mimo jiné také příčinou toho, že vůbec v těle a mysli existuji. Samo tělo a mysl jsou „překážkou“ světla: proto jsou také vidět. Jak by cokoliv mohlo existovat, kdyby nic nestálo v cestě světlu? Pak bych přece vůbec nebyl. Neměl bych si co uvědomit, neměl bych co vnímat. Vždyť světlo samo vidět není, je vidět pouze tehdy, je-li odraženo od něčeho: od „překážky”. Staň se úplným odrazem vědomí – čistým jako krystal – o tělo a duši tím nepřijdeš, naopak: ony budou žít, budou dál, ale „uvidí“. Jakmile tělo a mysl vidí, samy si umí najít svoji cestu, rozum pak sám „ví“, nepotřebuje „radit“, má svůj vlastní rozum. A tímto čistým, nezastřeným roz-umem je myšlena intuice. Teprve to je skutečná intuice, která dává poznat tělu co a jak, kam a kdy, a zároveň se tím učit. Intuice je „programem“, který sám sebe exponenciálně zdokonaluje, až už zůstává jen velmi málo toho, co by mohlo být poznáno. K tomuto poznání je život ve formě člověka myšlený, to je jeho „smyslem“, to je „důvod“, jak to, že existuje.
Pochopením vztahu mezi potenciálem z něj ještě neprojevených a z něj už projevených jevů a věcí získám schopnost ovládat prvky, z kterých se skládá svět.
Není to nic tajemného: fyzika a chemie toto praktikují cestou zkoumání vnějšího světa. Musím si uvědomit: každý úžasný nástroj současné moderní vědy má svůj původ v důmyslných matematických hypotézách lidského rozumu, které mají svůj původ v důkladné snaze chápat jevy světa kolem nás. O tom tu náš autor mluví.
Z tohoto poznání (3.44) vyvstávají schopnosti jako měnit měřítko jevů od největšího po to nejmenší apod. a manipulovat sebe a jevy světa jakoby v rozporu s fyzikálními zákony.
Tak mocná je síla soustředění a meditačního vhledu, že před řadou tisíc let náš autor uměl předpovědět, čeho člověk bude jednou schopný. A schopní toho lidé ve vnějším světě začínají být. Zároveň je to odpovědí na otázku, jak to, že nové technologie a vynálezy tak často neumím používat, obracím je proti sobě, škodí mi: je to proto, že jsem k nim nedošel procesem skutečného pochopení, ale ve velké míře náhodou. Investoval jsem do pokusů a omylů, ale zapomněl jsem investovat do uvědomění si jejich širší souvislosti.
Tato míra pochopení vede přirozeně k tomu, že taková bytost se stává fyzicky dokonalou, stává se útočištěm pro všechny ostatní, stává se silnou a neochvějnou.
Tak mocná je síla soustředění a meditačního vhledu, že před řadou tisíc let náš autor uměl předpovědět, čeho člověk bude jednou schopný. A schopní toho lidé ve vnějším světě začínají být. Zároveň je to odpovědí na otázku, jak to, že nové technologie a vynálezy tak často neumím používat, obracím je proti sobě, škodí mi: je to proto, že jsem k nim nedošel procesem skutečného pochopení, ale ve velké míře náhodou. Investoval jsem do pokusů a omylů, ale zapomněl jsem investovat do uvědomění si jejich širší souvislosti.
Když pochopím vztah mezi pocitem individuality „já“ a potřebou těla a mysli zabírat „místo“ v čase a prostoru, dokonale tím ovládnu vnímání svými smysly.
Toto není opět nic tajemného, i když se to nachází na hranici současné moderní vědy. GPS systém je jedním projevem této skutečnosti. Ale náš autor tu má na mysli daleko hlubší možnosti, které vyvstanou teprve daleko soustředěnějším bádáním vztahu psychologie, fyziky a neurovědy. K těmto poznáním lze dojít i vnitřním vhledem. Budou-li vědci meditovat, „zázraky“ vědy budou hojnější a užitečnější než ty, kterých jsme svědky dnes.
Když si uvědomím vztah mezi přirozenou rovnováhou veškerého bytí a mým vědomím, získám schopnost poznat a ovládat cokoliv.
Koho nechává chladným i taková míra moci a síly, z něj se vytrácí samotné kořeny podvědomých a životu vlastních sklonů nechápat skutečnost. Dostaví se sjednocení se skutečností.
Pochopit znamená zároveň se nad objekt pochopení povznést, osvojit si jej a jakoby absorbovat jeho poznání tak, že mne již nechává chladným. Co mi dalo snahy a vzrušení naučit se abecedu: nejdříve „A“, potom jeho menší verze „a“, „B“… kolik cvičení, kolik opravování sklonu… ale dnes spojuji celou abecedu lehce do slov, nad žádným písmenkem nepřemýšlím: nechávají mne chladným. Jsem ochuzen o toto vzrušeni? Anebo jsem se tím, že jsem schopnost psaní takto do sebe pojal, s ní sžil a osvojil si ji, otevřel nový svět, nové možnosti? A tím, že jsem si tuto schopnost osvojil, se odstraní i zbylé nedostatky, které jsem snad ještě v psaní mohl mít: jak je používám, „vypíšu“ si vlastní rukopis, ale ten je svým způsobem „dokonalý“, je ve skutečnosti.
Zaměstná-li taková mysl tyto síly ve vnějším světě, táhne ji to zpět do světa, což sice zaměstná tělo a mysl, pro duši to ale není nijak přínosné. Zaměstnávat se vnějším světem je vždy „jednáním“, které z pohledu skutečnosti nikdy „nikam nevede“.
Jogín používá toto vžívání se / sžívání se se světem kolem sebe potud, pokud chce, pokud to potřebuje. Ví ale, že je to vše hra na schovávanou, že pravidla hry pochopil a nic nového si takovým hraním neosvojí. Nezíská nic nového tím, že za dalším stromem najde ještě dalšího nového hráče.
Pochopím-li, jak jednotlivé změny vnějšího světa plynou v proudu času, moment za momentem, získám tím schopnost přesně chápat rozdíl mezi vědomím (mou duší) a vším ostatním.
Tj.: rozdíl mezi hrou a pravidly hry, mezi plátnem a kresbou na něm, mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi pachatelem a svědkem.
A tím pochopím podobnost zdánlivě neslučitelných jevů. Získám schopnost rozlišit i jevy, které se zdají být zcela identické.
Z rozlišování mezi vědomím a vším ostatním plyne poznání, že všechny smyslově vnímané objekty je potřeba brát s rezervou a že je na mnoho způsobů vnímám nesprávně.
Neboli: i při sebelepším vnímání je vnější svět skutečnosti hrou na schovávanou. Mým úkolem je to vědět, vědět, že mé tělo, mysl a síly jsou této hry součástí, a mým úkolem je znát pravidla této hry.
Jakmile ustavím zřetelně ve své mysli rozdíl mezi vědomím (mou duší, tj. tím, kdo jsem ve skutečnosti) a myslí (tj. tím, co je), jsem ve skutečnosti.
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 3
- s komentářem
O změnách přirozenosti a chápání jevů
3.1.
Upoutání mysli na jedno místo je soustředěním.
To znám. Soustředění jde dělat. Někdy se mi i stane. Ale většinou je to děj vědomý: vím, že ho dělám, vím, jaký je s ním spojen pocit. Život má soustředění spojené s přežitím: když lev loví svou kořist, soustředí se absolutně. Když mu chce jeho kořist utéct – absolutně se soustředí. A skutečně: většina z nás se umí právě soustředit jen ve chvílích, kdy nám jde „o život“. Protože nám jde o život stále a stále méně a tělo i mysl to ví, přestože sami si to nemyslíme, naše soustředění je přirozeně mělké. Ale: vím, o čem je řeč. Podstatou soustředění je právě fakt, že pomíjí, že ho neudržím, a proto na jeho setrvání musím vyvíjet snahu. Upoutávám ho na místo, na věc, na objekt. A protože „nejde o život“, tělo ani mysl nespolupracují. Stále a stále podléhají rozptýlení, protože: přirozenost života je starat se o přežití ve fyzickém světě. Jakmile zhodnotí mysl a tělo, že objekt, na který se soustředím, není – pro přežití nebo bezprostřední zajištění biologických funkcí typu jíst, zabezpečit, rozmnožit se – nutný, pak pozornost ztrácí. Jógový aspirant se snaží jít „za“ tuto přirozenou tendenci těla a mysli, a soustředění udržet. Trénuje se v tom. Dává tělu a mysli pochopit, že on je tu pánem a on se rozhodl soustředění „použít“ jinak, než dosud uměly a znaly.
3.2.
A prodloužením tohoto stavu je meditace.
To je: uvědomování si, to je: setrvání v soustředění na něco. Jsem „u vědomí věci, kterou si uvědomuji“. Soustředil jsem se na objekt, to znamená, že na mysli jsem držel tento objekt. Pak přišla další myšlenka a tou je: tentýž objekt. Zní to jednoduše, ale běžná mysl tohoto není schopna, naopak, děje se jí pravý opak: po sobě následující myšlenky nemají stejný objekt, a právě proto stav mysli je povykem, není meditací.
Mysl je nástrojem vědomí, a odráží-li daný objekt věrně a po dlouhou dobu, dává si uvědomit jeho podstatu a je v mé mysli bezprostředně u vědomí. Vědomí není moje nebo tvoje, je to vědomí – a je to ono, které v mysli svítí a dává mysli uvědomit si, co na ní je. Meditace je setrvání s jedním objektem.
3.3.
Jsem-li v meditaci dokonale odztotožněný a jediné, co zbývá, je podstata objektu, na který medituji – tam se dostaví pochopení/chápání.
Meditace, tj. uvědomování si, je bytí objektu u vědomí. Je to stav, který dovolí, aby vědomí na mysli osvítilo, cokoliv se v ní nachází, dokonale. Tím objekt, který se takto v mysli nachází, vydá své tajemství: dojde k jeho pochopení. Je to umožnění vlastní mysli jakoby se „vtělit“ do perspektivy meditovaného objektu, „stát se jím“. A tím si uvědomit „jeho“ skutečnost.
Vsuvka o pojmosloví: musím zde být přesný, abych se nezamotal do těchto zdánlivě se překrývajících procesů mysli. Musím si uvědomit, že umím něco „pojmově vědět“ – slyšel jsem, viděl jsem, četl jsem, že jde pilotovat letadlo. Pak si umím „uvědomovat“, co to znamená… to je proces: sedím s pilotem v kabině, studuji létání teoreticky. Když to dělám dostatečně dlouho, dostane se na to, že skutečně sedím za kniplem a řídím letadlo – a tehdy pochopím, teprve tehdy nejen „vím“, ale, a to je podstatné, „vím jak“, mám daný objekt, tj. v tomto případě létání letadlem, prožitý z první ruky, tj. z perspektivy létání, tj. projektoval jsem sám sebe do role pilota tak, že jsem se pilotem stal: a tehdy jsem pochopil. Zatímco soustředění se týká mysli, proces meditace a uvědomování si je procesem „celého já“, celé tělo, mysl a duši nechávám prostoupit objekt, na který se soustředím – oproštěn od „svých“ způsobů, od „svých perspektiv a přesvědčení, nechávám „do mě“ vstoupit perspektivu, pohyby, vše, co je potřeba, „z“ onoho objektu, na který medituji. A právě toto „nechání se prostoupit“ mi odhalí můj objekt, to mi ho dovolí pochopit. Že pochopím: to se mi stane, nemohu to „udělat“. Mohu ale „jít z cesty“ všemu, co tomu překáží, mohu to umožnit. To je maximum, co mohu udělat. Takže – musím se stát pilotem, abych pochopil létání? Ne. Někomu stačí říct „nesahej na rozpálená kamna“ a pochopí. Jiný potřebuje vidět video, jak se někdo druhý spálí a jak to bolí. Někdo další musí sám sáhnout a popálit se. Někdo ještě jiný musí zkoušet ještě znovu a znovu, aby se dozvěděl, jestli přece jen tahle desátá kamna třeba pálit nebudou. Hloubka soustředění udá hloubku pochopení. Někdo se spálí desetkrát a nic z toho nevzejde. Jinému stačí, že se o tom doslechne, a vymyslí protipožární rukavice. Takový umí být rozdíl podle toho, jak intenzivní je soustředěnost, uvědomění si a pochopení.
Pokud nejsem připraven se odztotožňovat sám od sebe, neměl bych se o chápání příliš snažit. Protože pochopit něco rovná se změnit sám sebe. Chtít pochopit a nechtít se změnit jsou z definice protichůdné procesy, které se zároveň nemohou stát. Trvám-li na obojím zároveň, uvádím sám sebe do zmatku a konfliktu. A hle, kolik nových věcí, nástrojů a způsobů jednání člověk v posledních letech uvedl do svého života – všechny nás nutí se měnit. Všechny: od mobilů přes tisíce „nových“ myšlenek – jsou výsledkem toho, že byly autenticky pochopeny v něčí mysli. Já – jejich uživatel – jsem ale konfrontován jen s výsledkem něčího pochopení a jakoby společensky zván, ba často „nucen“ je přijmout, aniž jsem sám sobě umožnil projít procesem pochopení. Výsledkem je, že nechápu, co dělám. Tomu pak říkáme „neautenticita“. Je to zhoubný stav života, kdy jednám, aniž jsem si uvědomil a pochopil, co dělám. Byť rozumově si to takto neuvědomuji, tělo a mysl v hloubi o tomto nedostatku vědí a – byť podvědomě –snaží se ho zahladit. Buď odmítáním a vzdorem, nebo potlačením, zřídka skutečným „pochopením“ daného stavu. Dokonce jsme si našli i společensky přijatelný nástroj kompenzace tohoto nechápání, říkáme mu ideologie, nebo postaru dogma, příběh. Co nechápu, tomu vytvořím „příběh“. Ten je útěšnou kompenzací neautenticity.
3.4.
Tyto tři díly jógové disciplíny (3.1–3.3) současně praktikované jsou procesem vžití se.
Soustředím se – uvědomuji si – a chápu. Tyto „procesy“ těla a mysli jsou jedním pohybem a odhalují, dávají pochopit svět kolem nás, včetně svého těla a mysli. Tyto tři procesy tvoří jeden jediný celek: vžití se. Vím dobře, co to znamená, když se skutečně autenticky „vžiju“ do druhého člověka, do jeho pocitu, anebo do toho, co dělá. Anebo vžití se do nějakého objektu – chce-li vědec zkoumat cokoliv živého i neživého, „vžije se“ do svého objektu zájmu. Malíř se „vžije“ do krajiny, jablka, nebo abstraktního pocitu, který chce znázornit, jedině tak je jeho dílo úspěšné.
Každý známe, jaké to je se soustředit, uvědomit si, pochopit. A každý z nás tyto tři procesy praktikujeme o něčem, selektivně, tu a tam, když nám teče do bot nebo když jsme zamilovaní – to ano, to chápeme velmi rychle, jak pochopit, co můj miláček chce. Ale v józe jde o to ovládnout tento proces vědomě a používat ho vytrvale podle své potřeby.
3.5.
Umím-li takto chápat, získávám schopnost poznání věcí tak, jak skutečně jsou.
3.6.
A toto skutečné vnímání mohu použít na cokoliv.
A musím si uvědomit: přestože procesu soustředění a chápání náš autor věnuje tolik slov, v důsledku o nich jóga není. Jsou vedlejším produktem, benefitem ve světě. Jsou totiž vždy „o něčem“, chápat je vždy nutné nějaký „objekt“. I jogín „má“ v běžném slova smyslu „objekt“, totiž svou mysl, tělo, svou sílu ve světě. Rozhodne-li se je používat, má k ruce autorem popsaný proces jógové disciplíny, osvojil si schopnost vžít se do věcí ve světě, včetně svého těla. A proto je umí ovládat, užít je přesně podle svého záměru. Tedy má-li nějaký záměr, zpravidla tomu tak totiž není.
3.7.
Poslední tři díly jógové disciplíny jsou daleko intimnější, jsou „vnitřním“ procesem, v porovnání s pěti předchozími díly jógové disciplíny.
3.8.
V porovnání s meditací prázdnoty jsou (poslední tři díly jógy) ale stále činností vnějšího světa.
Skutečnost ale není ničím. Jak ji „pochopit“? Nejde ji pochopit, nejde ji uchopit, tj. vidět její formu. Žádnou nemá. Toto nic, tato meditace prázdnoty, nebytí, to, co nemá zárodek – i tím je schopen člověk „být“, i do toho je člověk schopen se „vžít“. Je to sjednocení se skutečností. Nejde popsat, nejde zažít, jde ale uvést svou mysl natolik blízko k vědomí, že se tímto „nic“ umí stát. Dojem, který následuje, jde popsat jen paradoxy typu „nejsem ničím“, bezedná propast, nekonečno atd. Jen takto to umí rozum ve slovech pojmout. K čemu je to „dobré“? Ten prožitek mění kvalitu všeho, co existuje: Dokud jsem nezažil „nic“, mohl jsem si stokrát myslet, že ho „chápu“, ale důsledek tohoto moudra jsem neuměl „aplikovat“ na žití. Neuměl jsem žít, jako že nejsem tělo ani mysl. Neuměl jsem si představit, co to znamená skutečně žít s tím, že nejsem, zemřu, nebudu atd. Jen letmé nahlédnutí do „nic“ dá mému tělu a mysli bezprostředně, tj. nikoliv rozumově, ale zážitkem, vše pochopit. A to je transformační moment.
3.9.
Výsledkem snahy získat takto kontrolu se dostaví proměna mysli: sama začne být přirozeně klidná, a v tom vidím, jak v rychlém sledu v mysli vyvstávají podvědomé myšlenky, aby vzápětí byly svými protiklady potlačovány.
Co jsem zprvu disciplínou musel vědomě a s námahou znovu a znovu své mysli „nutit“, kontrovat její impulzy, zastavovat ji, vysvětlovat jí (tj. sám sobě), že toto ano a toto ne – hle: mysl si toto vyvažování sama osvojila. A sama tíhne k rovnováze a klidu. Dříve jsem musel sám sobě klid zdůvodňovat, nyní „naskakuje“ bez mé snahy. Příležitostně to zná každý člověk, to si musím uvědomit: vždyť jako malý jsem měl hrůzu z lesa, štěkajícího psa nebo zapínání knoflíků, dnes si na nic z toho nevzpomenu. Každý se v životě alespoň od něčeho podobného již „oprostil“, tj. získal pochopení a rovnováhu v dané věci/situaci. Jogín se neoprošťuje od takových záseků po kouskách, ale snaží se o oproštění od všech naráz: aplikuje princip na „všechen svůj strach“, na všechny své záseky.
3.10.
Když si osvojím toto „místo“ ve své mysli, stane se proces sledování podvědomí klidným během.
Když zjistím, že má mysl začala tíhnout k rovnováze sama od sebe, vidím, jak je tento proces bouřlivý (3.9). Ale časem, zabydlím-li svou mysl v tomto novém místě, jsem svědkem jeho ztišení.
3.11.
A dostaví se proměna mysli v mysl setrvale chápající: tam začne opadat zájem mysli o vnější svět a mysl se začíná sama přirozeně soustředit, aniž by bylo nutné ji k tomu nutit.
Musím si uvědomit: nestává se ze mě flegmatik, nýbrž ten, kdo „(už) ví“, chápe, ví, co přijde, co to obnáší, co udělat, co nedělat. Jak zpovykaný a roztěkaný jsem byl při svém prvním letu letadlem, hlavu plnou scénářů o pádu letadla, obrazů z katastrofických filmů, které běžely mou myslí, zatímco jsem byl unášen frontou pasažérů ke svému osudnému sedadlu. Letadlo se rozjíždí, rozkmitává se, hučí, venku mračna a sníh… po mnoha letech podávám svou stovkou letů zaslouženou zlatou kartu, jdu plynule do sedadla a otevírám noviny, z okénka nepotřebuji hledět. Mysl i tělo jsou klidné. Není situace, kterou bych nezažil. Vím. Jsem připraven. I katastrofické dokumenty jsou mi k užitku, vím, co bych musel a měl dělat. Znamená to, že jsem „nepřítomný“? Naopak.
3.12.
A dostaví se proměna mysli v mysl vyrovnanou: každý výkyv, konflikt a kontrast nyní mysl vnímá coby podnět k uvědomění si souladu skutečnosti.
Má dramata jsou ta tam. Uvědomuji si jakoby automaticky: když se vztekám, je to proto, že jsem se dříve někdy musel přesvědčit o výmyslu, který není skutečný, a snaže se tuto neskutečnost uskutečnit, selhával jsem, načež mne pojal strach, jehož projevem je vztek apod. A já to vím. Vidím svět kolem sebe tak, jak je, a zároveň vidím, jaké snové představy, očekávání a teorie k této skutečnosti moje mysl smýšlela a smýšlí. Umím obojí dokonale rozlišit. A tímto rozlišováním sám sebe „házím do skutečnosti“. Znovu a znovu je každé mé „přání“ a „očekávání“ zároveň důkazem a utvrzením, že je něčím zřetelně odlišným od skutečnosti. A toto chápání, toto rozlišování mé mysli od skutečného světa mne těší – a to je radostnost, která nemá konce. Je to totiž radostnost založená na skutečnosti: a ta nepomine.
3.13.
A tím dochází k proměně samotné mé přirozenosti: jakoby mé vlastní vjemy a „těsto, ze kterého jsem uhněten“, procházejí proměnou. Dostavuje se proměna mého chování, proměna toho, jak vidím svět, a tím se mění celá má situace. Měním se od samého základu.
Přesněji: jsem svědkem této změny. Změna se týká těla, mysli, energií: nejsou zpovykané, tíhnou k vyrovnanosti. Energie dříve vynakládaná na vyvažování rozhoupané loďky, na neustálé úmorné přebíhání z jedné strany na druhou, na vylévání vody ze dna atd. – tato síla je teď nazbyt. A je použita: na soustředění, chápání a efektivní jednání. Co mi dříve zabralo den, dnes udělám za hodinu. Co dříve trvalo hodinu, dělám levou zadní. Jak to? Vím, co dělat, a zejména vím, co dělat nutné není. Jak nedostižné mi připadalo si i jen představit, že budu mluvit cizím jazykem. Jak ztracený jsem si připadal nad stránkou výčtu nekonečných možností časování anglických sloves. Budeš se učit cizí jazyk, abys ho jednou používal k práci, nebo se jazyk sám stane tvojí prací? A já si neuměl představit, že bych kdy mohl cizí jazyk natolik ovládat, že bych v něm snad mohl i dělat něco dalšího. A přišla škola v zahraničí a přišla příležitost práce v zahraničí. Vhozen do vody. Lokal jsem a držel hlavu nad hladinou. A každý další životní úsek mi dal osvojit si jazyk o něco hlouběji a začal jsem být sebejistý v mluvě před ostatními (změna chování), zjistil jsem, jaké možnosti otevírá znalost jazyka (proměna toho, jak člověk vnímá svět), a umožnilo mi to být v blízkosti skvělých a mimořádných lidí, které bych jinak neměl možnost poznat (změna celé mé situace). Toto je příklad pouhého osvojení si určité znalostní kompetence. Jogín nepracuje na znalosti jazyka (to také může), ale na své mysli, která je příčinou schopností osvojit si kompetence. O co mohutnější proměnu lze tedy očekávat…
3.14.
Mé ve světě vysvěcené já – tělo, mysl, mé energie, mé „živé já“ – se mění podle toho a do té míry, jak dochází k soustředění, uvědomování si a chápání, a tudíž k proměnám z nich vzcházejících.
3.15.
A proto se také každý člověk mění a chápe sebe sama různě. Ne každý zažívá – a tudíž chápe – totéž.
3.16.
Jakmile se dostaví tyto tři posledně jmenované proměny a já tyto proměny samotné pochopím, začnu chápat skutečnosti daleko přesahující můj dosavadní pohled na svět.
3.17.
Oddělím-li název toho, co chci pochopit, od toho, čím to je ve skutečnosti, a také od toho, jak si to představuji v mysli, a soustředím-li se na pochopení každého z těchto tří aspektů, uvědomím si a pochopím podstatu všeho.
Hle dřevěný stůl: je „stolem“, protože je užitečný „coby stůl“ pro „mé tělo“. Je „ve světě“ proto a jen proto, že je „pro mne stolem“, pro mne je k mému tělu úměrně vysokým, širokým a pevným objektem, který mohu užít. „Stůl“ je tedy objektem, tvarem v mé mysli (je to má představa). Této představě dávám titul, jméno (název). Ve skutečnosti je venku dřevo (čím je ve skutečnosti). Pro malé dítě je ten samý kus dřeva domem, pro kočku stromem, pro psa talířem na lidské jídlo, pro mého souseda bude otopem atd. „V mysli“ však „probíhá“ tento proces uchopení objektů ve světě zdánlivě naráz: nepostřehnu, že ve skutečnosti má každý objekt tyto své tři specifické komponenty. Zdá se to být prosté. Důsledek pochopení tohoto faktu je ale převratný: dává pochopit, nakolik ve skutečnosti vnější svět „utvářím“ ve své vlastní hlavě. Uvědomím-li si to, získám schopnost chápat „objekty“ – ve skutečnosti nikoliv ty ve vnějším světě, ale ty „ve své mysli“. Jinde totiž „objekty“ ve skutečnosti nejsou.
3.18.
Když se vžiji do svých podvědomých sklonů, zvyků a myšlenek, pochopím jak to, že jsem takový, jaký jsem.
Jak bych se měl vžívat do toho, co jsem já? Ale ano: to je právě disciplínou jógy, kdy pracuji „sám na sobě“. Mocný nástroj soustředění a pochopení aplikuji na svůj vlastní návyk říkat ne nebo ano tomu a onomu, na vlastní sklon usmívat se na modrooké blond kluky víc než na jiné, na svou nutkavou vracející se myšlenku, že „to nemá cenu“ nebo že „tohle prostě musím“. Z takové meditace, správně provedené, jogín těží vhled do chování vlastního těla a mysli, které nejsou on. Nahlíží je, chápe – a tím je mění.
3.19.
Když pochopím, jak se tvoří v mysli obraz vnějšího světa, pochopím i to, jaký mají ostatní bytosti v myslích „svůj vlastní svět“.
Viz 3.17.
3.20.
I když pochopím „vnitřní světy“ druhých lidí, nepoznám tím, co konkrétně za objekty v mysli mají, protože objekty mysli nemají základ ve skutečnosti.
Tj.: Princip člověčího „myšlení“ lze pochopit (viz 3.19), ale co konkrétně každé jednotlivé tělo a mysl se svým světem „dělá“, to vyžaduje samostatné soustředění a vžívání se zas a znovu, dokud není pochopen konkrétní „výplod“ dané mysli. Důvodem je autonomie, svoboda, která je lidské mysli v jejím uvažování dána. Reálný svět člověka „brzdí“ a „vrací ho zpátky na zem“. Ale, na rozdíl od reality, mysl je schopná jakoby „všeho“, nekonečného množství kombinací. Ty nejde u druhého člověka pochopit jediným principem, ale konkrétním zkoumáním.
V dalších verších popisuje náš autor další schopnosti, jichž lze disciplínou dosáhnout…
3.21.
Když se soustředím a vžiji se do podstaty svého vlastního fyzického projevu (tělesné formy), ovládnu to, jak vzniká, a tím mohu učinit vlastní tělo nevnímatelným.
3.22.
Zkoumám-li a uvědomím-li si, jak příčinné souvislosti buď jsou v neustálém běhu, anebo nejsou v běhu vůbec, anebo soustředím-li se na osudová znamení a uvědomím-li si je, získám znalost o své vlastní smrti.
3.23.
Když se soustředím a vžiji se do podstaty přátelskosti, soucitu a podobných kvalit, stanou se mým vtělením.
Nejedná se tu o povrchní snahu být přátelský, soucitný apod. Vždyť snaha být přátelský je skvělým důkazem toho, že člověk právě přátelský není. Morálka vůbec není předmětem zájmu našeho autora.
O čem tu je řeč: jogín si osvojuje kvality, vžívá se do kvalit jako přátelskost, protože tato kvalita je projevem rovnováhy, tj. skutečnosti. A k tomu jogína vůbec nezajímá „vnější projev“ přátelskosti, tj. chování. Vždyť v jedné situaci je přátelské říci „ano“, zatímco v jiné „ne“. Jogín vžitím se do „přátelskosti“ pochopí princip rovnováhy, toho, že dva jsou jedním. A z této rovnováhy vzchází přirozeně projev přátelský. Podobně i u dalších kvalit (viz 1.33).
3.24.
Soustředím-li se na podstatu jakékoliv jiné věci nebo zvířete a uvědomím-li si ji, stanou se mým vtělením.
Kolikrát vidím příklady silných lidí, kteří sami sebe vytrénovali natolik, že zvedají „nadlidské“ závaží, přetínají celé sloupce cihel apod. „Nadlidské výkony“ jsou možné a docela lidské. Nedělá je v důsledku a podstatě tělo, ale soustředěná mysl. O tom tu náš autor mluví.
3.25.
Uvědomím-li si své vnitřní světlo, začnu vnímat věci, které jsou velmi jemné, skryté, neviditelné nebo vzdálené.
Řeč je tu o dosud současnou vědou nepochopených možnostech lidské mysli vnímat na dálku, nebo umět vnímat procesy, okem či běžnými smysly nezachytitelné.
3.26.
Soustředím-li se na Slunce, pochopím podstatu vesmíru.
3.27.
Soustředím-li se na Měsíc, pochopím postavení planetárních těles.
3.28.
Soustředím-li se na polární hvězdu, pochopím logiku pohybu planet a hvězd.
V 3.26–3.28 se pojednává o zkoumání současné fyziky, autor samozřejmě používá pojmy poplatné jeho době. Současná věda propojuje astrofyziku s částicovou fyzikou, tj. zkoumání jevů největších a nejmenších, aby jejich spojením získávala pochopení světa kolem nás. O tom tu náš autor mluví.
3.29.
Soustředím-li se na metabolismus svého těla, pochopím tělesnou fyziologii.
3.30.
Soustředím-li se na oblast krku, ovládnu hlad a žízeň.
3.31.
Soustředím-li se na místo v těle, kde se nádech mění ve výdech, získám schopnost ustrnout bez hnutí.
3.32.
Soustředím-li se na oblast frontálního kortexu, pochopím, jak viděli svět ti, kteří jej pochopili.
V 3.29–3.32 jsou ukázány možnosti pochopení a vžití se do procesů lidského těla.
3.33.
Všechny tyto věci lze pochopit i bez soustředění – tím, že jsou pochopeny prostým náhlým osvícením.
Řeč je tu o výjimečných, ne však zcela nemožných příkladech „osvícenců“ nebo géniů, kteří se k pochopení částí reality nepropracovali vlastním úsilím, nýbrž se jim „stalo“ jaksi samovolně, anebo z důvodu náhody.
3.34.
Soustředím-li se na oblast srdce, pochopím, jaká je má mysl ve „svém nitru“.
Řeč tu je o pochopení, jaký jsem ve své hloubi, v nejzazší intimní hloubi mysli: „v hloubi duše“ je takový a ona je „v hloubi duše taková“, je tu myšleno.
3.35.
Myslet si, že něco zažívám, je ve skutečnosti neschopností pochopit rozdíl mezi myslí a vlastní duší – které jsou zcela protikladným jevem. Když vlastní mysl, odztotožněná, jejíž podstatou je rovnováha a soulad, dokonale odráží skutečnost, pak pochopím, jak je má vlastní duše ve skutečnosti jednou jedinou (kosmickou) duší.
Viz 3.3.
3.36.
Z tohoto pochopení se dostaví mimořádné, autentické vnímání smyslů, které tak dokážou dosáhnout daleko za hranice vlastního těla.
Ano, musí to tak být: vjemům přicházejícím ze smyslových orgánů nekladu v mysli překážky a mé vědomí tyto vjemy dokáže osvítit, dá mé mysli si je uvědomit v jejich plném světle a souvislostech. Protože je v tomto smyslu vše odrazem všeho ostatního, dostává se mé vnímání daleko za hranice objektů bezprostředně vnímaných.
3.37.
To vše jsou mimořádně mocné nástroje ve světě, ale jsou to zároveň překážky na cestě sebepoznání.
Následuje výčet dalších jogínskou disciplínou osvojitelných poznání…
3.38.
Když uchopím samou podstatu příčinnosti těla a vžiji se do ní, tj. jak fyzické je důsledkem duševního a duševní má svou ještě subtilnější příčinu, získám schopnost přenést se do jiného těla.
3.39.
Soustředěním se a pochopením energie, která působí proti gravitaci v těle, získám schopnost překonat fyzické překážky.
3.40.
Když pochopím energii těla, kterou tělo vstřebává, budu vyzařovat úžasnou sílu.
3.41.
Uvědomím-li si vztah mezi prostorem a zvukem, začnu umět skutečnosti naslouchat intuitivně.
3.42.
Když si uvědomím vztah těla k prostoru, získám lehkost a schopnost přenášet se prostorem.
3.43.
Schopnost takového autentického odztělesnění své duše – to je místo, kde se světlo pochopení skutečně začíná odhalovat.
Ad 3.38–3.43) Musím si uvědomit, že toto vše jsou autentické možnosti toho, čím je „člověk“ coby sebeanimované bytí obdařené tím, čím bylo evolucí obdařené. Není to nic „mimořádného“. Mimořádné se to zdá „tělu“ a „intelektu“, které jsem setrvale „trénoval“ ve všem možném jiném než v tom, aby byly tím, čím být mohou. Trénoval jsem je už zejména přesvědčením, „pravdou“, příběhem, že právě tyto přirozenosti jsou nadpřirozené. Není tomu ale tak. Vždyť jak by vůbec vznikl život, nebyl-li by schopen být dokonale v souladu se skutečností, nebyl-li by schopen všech těchto aspektů bytí? Bytí samo sebe vykřesává „do života“, tj. do schopnosti sebe samo vidět a vnímat: a tu popisované schopnosti nejsou ničím jiným než právě tím. Tělo vidí tělo. Duše vidí duši. Energie vnímá energii. To je tím tady myšleno. A je také myšleno: nic z těchto „schopností“, aspektů bytí, ve skutečnosti nedělá žádné „já“, ale dějí se – a „já“ je vědomím, které si toho buď skrze tělo a mysl všimne a vnímá to, anebo si toho nevšímá, tj. není mu dovoleno skrze tělo a mysl svítit. Vědomí není tím, kterému jde o to, aby se mu rozsvítilo. Je jen svědkem. Je to právě tělo a mysl, které po tom „touží“, ale samy sobě kladou do cesty překážky ve formě propastných, nepřekonatelných přesvědčení o sobě samých. A vědomí to je jedno, je toho svědkem stejně tak, jako je svědkem, když mu tělo a mysl umožní svítit. Když je mu dovoleno svítit, pak je to jízda: ne pro vědomí, ale pro mysl a pro tělo, kterým se náhle právě rozsvítí, stanou se „osvícenými“ v tom či onom, nebo ve všem. Začnou vnímat svět ve světle vědomí, ve světle skutečnosti.
A musím také vědět: překážka ve světle vědomí je mimo jiné také příčinou toho, že vůbec v těle a mysli existuji. Samo tělo a mysl jsou „překážkou“ světla: proto jsou také vidět. Jak by cokoliv mohlo existovat, kdyby nic nestálo v cestě světlu? Pak bych přece vůbec nebyl. Neměl bych si co uvědomit, neměl bych co vnímat. Vždyť světlo samo vidět není, je vidět pouze tehdy, je-li odraženo od něčeho: od „překážky”. Staň se úplným odrazem vědomí – čistým jako krystal – o tělo a duši tím nepřijdeš, naopak: ony budou žít, budou dál, ale „uvidí“. Jakmile tělo a mysl vidí, samy si umí najít svoji cestu, rozum pak sám „ví“, nepotřebuje „radit“, má svůj vlastní rozum. A tímto čistým, nezastřeným roz-umem je myšlena intuice. Teprve to je skutečná intuice, která dává poznat tělu co a jak, kam a kdy, a zároveň se tím učit. Intuice je „programem“, který sám sebe exponenciálně zdokonaluje, až už zůstává jen velmi málo toho, co by mohlo být poznáno. K tomuto poznání je život ve formě člověka myšlený, to je jeho „smyslem“, to je „důvod“, jak to, že existuje.
3.44.
Pochopením vztahu mezi potenciálem z něj ještě neprojevených a z něj už projevených jevů a věcí získám schopnost ovládat prvky, z kterých se skládá svět.
Není to nic tajemného: fyzika a chemie toto praktikují cestou zkoumání vnějšího světa. Musím si uvědomit: každý úžasný nástroj současné moderní vědy má svůj původ v důmyslných matematických hypotézách lidského rozumu, které mají svůj původ v důkladné snaze chápat jevy světa kolem nás. O tom tu náš autor mluví.
3.45.
Z tohoto poznání (3.44) vyvstávají schopnosti jako měnit měřítko jevů od největšího po to nejmenší apod. a manipulovat sebe a jevy světa jakoby v rozporu s fyzikálními zákony.
Tak mocná je síla soustředění a meditačního vhledu, že před řadou tisíc let náš autor uměl předpovědět, čeho člověk bude jednou schopný. A schopní toho lidé ve vnějším světě začínají být. Zároveň je to odpovědí na otázku, jak to, že nové technologie a vynálezy tak často neumím používat, obracím je proti sobě, škodí mi: je to proto, že jsem k nim nedošel procesem skutečného pochopení, ale ve velké míře náhodou. Investoval jsem do pokusů a omylů, ale zapomněl jsem investovat do uvědomění si jejich širší souvislosti.
3.46.
Tato míra pochopení vede přirozeně k tomu, že taková bytost se stává fyzicky dokonalou, stává se útočištěm pro všechny ostatní, stává se silnou a neochvějnou.
Nejedná se tu o jogínského Čáryfuka, který sám ze sebe kouzlem dělá nadčlověka. Prostřednictvím lidské snahy a vědy jsem právě v této době svědkem přesně toho, co náš autor popisuje: my lidé svým intelektem chápeme víc a víc svět kolem sebe, a tím se stáváme zdravějšími, žijeme déle, zdokonalujeme své schopnosti. A dělám-li to cílevědomě, stanu se tím, který ví, tím, který umí a ovládá, tj. přirozeným útočištěm nás ostatních, ať už po tom toužím, nebo nikoliv.
3.47.
Když pochopím vztah mezi pocitem individuality „já“ a potřebou těla a mysli zabírat „místo“ v čase a prostoru, dokonale tím ovládnu vnímání svými smysly.
Toto není opět nic tajemného, i když se to nachází na hranici současné moderní vědy. GPS systém je jedním projevem této skutečnosti. Ale náš autor tu má na mysli daleko hlubší možnosti, které vyvstanou teprve daleko soustředěnějším bádáním vztahu psychologie, fyziky a neurovědy. K těmto poznáním lze dojít i vnitřním vhledem. Budou-li vědci meditovat, „zázraky“ vědy budou hojnější a užitečnější než ty, kterých jsme svědky dnes.
3.48.
Když si uvědomím vztah mezi přirozenou rovnováhou veškerého bytí a mým vědomím, získám schopnost poznat a ovládat cokoliv.
3.49.
Koho nechává chladným i taková míra moci a síly, z něj se vytrácí samotné kořeny podvědomých a životu vlastních sklonů nechápat skutečnost. Dostaví se sjednocení se skutečností.
Pochopit znamená zároveň se nad objekt pochopení povznést, osvojit si jej a jakoby absorbovat jeho poznání tak, že mne již nechává chladným. Co mi dalo snahy a vzrušení naučit se abecedu: nejdříve „A“, potom jeho menší verze „a“, „B“… kolik cvičení, kolik opravování sklonu… ale dnes spojuji celou abecedu lehce do slov, nad žádným písmenkem nepřemýšlím: nechávají mne chladným. Jsem ochuzen o toto vzrušeni? Anebo jsem se tím, že jsem schopnost psaní takto do sebe pojal, s ní sžil a osvojil si ji, otevřel nový svět, nové možnosti? A tím, že jsem si tuto schopnost osvojil, se odstraní i zbylé nedostatky, které jsem snad ještě v psaní mohl mít: jak je používám, „vypíšu“ si vlastní rukopis, ale ten je svým způsobem „dokonalý“, je ve skutečnosti.
3.50.
Zaměstná-li taková mysl tyto síly ve vnějším světě, táhne ji to zpět do světa, což sice zaměstná tělo a mysl, pro duši to ale není nijak přínosné. Zaměstnávat se vnějším světem je vždy „jednáním“, které z pohledu skutečnosti nikdy „nikam nevede“.
Jogín používá toto vžívání se / sžívání se se světem kolem sebe potud, pokud chce, pokud to potřebuje. Ví ale, že je to vše hra na schovávanou, že pravidla hry pochopil a nic nového si takovým hraním neosvojí. Nezíská nic nového tím, že za dalším stromem najde ještě dalšího nového hráče.
3.51.
Pochopím-li, jak jednotlivé změny vnějšího světa plynou v proudu času, moment za momentem, získám tím schopnost přesně chápat rozdíl mezi vědomím (mou duší) a vším ostatním.
Tj.: rozdíl mezi hrou a pravidly hry, mezi plátnem a kresbou na něm, mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi pachatelem a svědkem.
3.52.
A tím pochopím podobnost zdánlivě neslučitelných jevů. Získám schopnost rozlišit i jevy, které se zdají být zcela identické.
3.53.
Z rozlišování mezi vědomím a vším ostatním plyne poznání, že všechny smyslově vnímané objekty je potřeba brát s rezervou a že je na mnoho způsobů vnímám nesprávně.
Neboli: i při sebelepším vnímání je vnější svět skutečnosti hrou na schovávanou. Mým úkolem je to vědět, vědět, že mé tělo, mysl a síly jsou této hry součástí, a mým úkolem je znát pravidla této hry.