JÓGASŮTRY
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 4
O cíli pochopení
4.1.
4.2.
4.3.
4.4.
4.5.
4.6.
4.7.
4.8.
4.9.
4.10.
4.11.
4.12.
4.13.
4.14.
4.15.
4.16.
4.17.
4.18.
4.19.
4.20.
4.21.
4.22.
4.23.
4.24.
4.25.
4.26.
4.27.
4.28.
4.29.
4.30.
4.31.
4.32.
4.33.
4.34.
Schopnosti (vyjmenované v předchozí kapitole) lze získat tak, že jsou buď dány člověku od narození, nebo prostřednictvím užití správných látek, v transu či hypnóze, správnou disciplínou nebo meditací.
Sklony a to, „jaký jsem“, se přirozeně znovu a znovu vtěluje do života a bytí v důsledku konkrétního nenaplněného „chtění“.
Mé sklony, to, co chci, projevy a konání nejsou přímou příčinou existence, jen jí udávají směr a intenzitu, podobně jako zemědělec (není stvořitelem, ale jen zušlechťovatelem plodin, které obhospodařuje).
Je to pouze dojem „já“, který je příčinou zdání, že jednotlivých duší je bezpočet.
Jednotlivé duše se zdají být samostatné, protože samy sebe zaměstnávají vždy ze své vlastní perspektivy. Ve skutečnosti jsou ale všechny duší jedinou.
Když si toto uvědomím, přirozeně přestanu mít nutkání sám sebe tlačit do jednání ve vnějším světě.
Jednání ve světě, to, co se děje a co dělám, jogín přirozeně nijak nesoudí. Ostatní lidé ale naopak všemu ději a jednání přikládají hodnotu – dobré, špatné, ctnostné, hříšné apod.
A hodnocení, tj. souzení a před-suzování, dává vyvstat sklonům a návykům, které pak samy sebe opakují a projevují se.
Toto projevování sklonů a návyků je ve skutečnosti jedním nepřetržitým proudem bytí. I přesto, že se zdá být omezené na jednotlivce a jeho život, nebo svým místem a časem. To je proto, že sklony, návyky a paměť jsou totéž.
Přestože je možné tyto sklony, návyky, dění a jednání intelektem analyzovat a identifikovat jejich příčinné vztahy, jejich příčiny počáteční se dobrat nelze.
Celý tento labyrint bytí sám sebe udržuje prostřednictvím souhry příčinnosti, důsledku, chtění a jeho uspokojování. Pokud tato síť souvztažností zanikne, samohybnost těchto sklonů, návyků a dějů také zanikne.
Minulost a budoucnost (tj. co už je nebo ještě není projevené) a přítomnost (tj. co je projevené) jsou zřetelně všechny v přítomnosti. Je to kvůli předurčenosti cest, které jsou sklonům, návykům a všemu dění dané (příčinností projeveného bytí).
Zda jsou věci vidět, nebo už/ještě ne, odvisí od jejich přirozenosti, tj.: od toho, nakolik je jim vlastní tíhnout k vyrovnanosti a rovnováze, nebo zpovykovanosti, činorodosti a hysterii, nebo letargii, nečinnosti, strnulosti.
Souhra těchto tří kvalit (hybných momentů): rovnováhy, povyku a strnulosti, udává osobitost každému jednotlivci, tj. individuální do života vtělené duši.
A tyto osobitosti ústí v bezpočet různých životních cest a (pří)běhů, i přesto, že v podstatě jsou jedním jediným jevem.
Svět by přece nemohl vůbec existovat, nebylo-li by různorodosti. Mohlo by se snad cokoliv dít, kdyby nebylo možné z různých perspektiv toto dění vnímat?
Že se „něco děje“, je možné vědět jen tehdy, pokud je toto dění odraženo v mysli. Jinak to není.
(Mé) vědomí, tj. duše, zná vše, co se děje, protože je samo o sobě neměnné, na rozdíl od všeho ostatního, co je v neustálém pohybu.
Toto ale není známé mému vnímajícímu já, tj. mé mysli, protože jediný způsob, jak má mysl vnímá, je prostřednictvím navenek obrácených smyslů (projektováním, externalizací).
A vše, co se děje, mi ani známo být nemůže, protože není možné zároveň myslí vnímat celek a jednotlivost.
Kdyby vědomí, tj. duše, mohlo vidět samo sebe přímo, došlo by k nekonečnému regresu (podobně jako když proti sobě postavím dvě zrcadla). Došlo by ke zmatení všeho vnímání a paměti.
Vědomí je tedy neměnným pozorovatelem, svědkem. A když vnímám něco proměnného, tj. děj, není to vědomí, které ho vnímá, nýbrž mysl, „na“ které vědomí děj „uvědomuje“, osvětluje ho.
Dokonale ztišená mysl, která svým ztišením dosáhla rovnováhy, docílí toho, že je v ní odraženo jak to, co externě vnímám, tak i svědek vnímání – má duše. Taková mysl je myslí naplněnou: pochopí a není už dál ničeho, co by jí bylo potřeba.
Ať už vnímá mysl, co chce, a tisíckrát si myslí, že „něco dělá“, plní své úkoly, svá chtění a přání, ve skutečnosti je jejím naplněním nikoliv vnímaný objekt, ale právě stav uvědomění si, že je sama odrazem vědomí. A je jedno, při jaké příležitosti se jí podaří si to uvědomit.
Kdo takto vnímá vše, pro toho zanikne dojem vlastního já a všechny pocity, které z něj vyvstávají. (Začne vnímat skutečnost, nikoliv sebe.)
To je chvíle, od které mysl začne jakoby automaticky tíhnout k rozlišování toho, co je skutečné (vědomí), a všeho ostatního (co podléhá změně). Taková mysl se sama pouští (všeho, co jí bylo oporou a milé, opouští to jako hračku z dětství) ve prospěch dospělosti, tj. skutečnosti.
Jakékoliv mezery v chápání skutečnosti dávají vyvstat na povrch různým podvědomým myšlenkám a zájmům.
To je třeba překonávat obdobně jako proces překonávání záseků (viz 2.5).
Koho nechává chladným i taková úroveň pochopení skutečnosti, taková mysl je nazývána dokonaným osvícením – je to stav rovnováhy, který osvobozuje i od samotné vlastní přirozenosti a podvědomí.
Pochopením a uchopením tohoto stavu ruším koloběh příčin a důsledků. Je to dostavení se do skutečnosti.
Všechna nedorozumění ohledně skutečnosti jsou tu odstraněna, vše, co v mysli člověku zakrývá skutečnost, zmizí, dostaví se neomezené chápání skutečnosti a zbývá jen velmi málo, co by člověk mohl poznat.
Dosud hybné síly sklonů a podvědomého chtění, živému tělu vlastní, z mysli mizí, (nemají se v ní „čeho chytit“).
Výsledkem je vnímání skutečnosti z místa (jakéhosi bezčasí, ve kterém je možné vidět věčný koloběh světa jako na dlani) coby množiny zřetelně oddělených samostatných dějů a chvil.
Mysl takto čirá, vyprázdněná natolik, že žádné podvědomé sklony a chtění se nemají čeho v ní chytit, se nazývá sjednocením se skutečností, nalezením vlastního já, je to živá síla vědomí.
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 4
O cíli pochopení
4.1.
Schopnosti (vyjmenované v předchozí kapitole) lze získat tak, že jsou buď dány člověku od narození, nebo prostřednictvím užití správných látek, v transu či hypnóze, správnou disciplínou nebo meditací.
4.2.
Sklony a to, „jaký jsem“, se přirozeně znovu a znovu vtěluje do života a bytí v důsledku konkrétního nenaplněného „chtění“.
4.3.
Mé sklony, to, co chci, projevy a konání nejsou přímou příčinou existence, jen jí udávají směr a intenzitu, podobně jako zemědělec (není stvořitelem, ale jen zušlechťovatelem plodin, které obhospodařuje).
4.4.
Je to pouze dojem „já“, který je příčinou zdání, že jednotlivých duší je bezpočet.
4.5.
Jednotlivé duše se zdají být samostatné, protože samy sebe zaměstnávají vždy ze své vlastní perspektivy. Ve skutečnosti jsou ale všechny duší jedinou.
4.6.
Když si toto uvědomím, přirozeně přestanu mít nutkání sám sebe tlačit do jednání ve vnějším světě.
4.7.
Jednání ve světě, to, co se děje a co dělám, jogín přirozeně nijak nesoudí. Ostatní lidé ale naopak všemu ději a jednání přikládají hodnotu – dobré, špatné, ctnostné, hříšné apod.
4.8.
A hodnocení, tj. souzení a před-suzování, dává vyvstat sklonům a návykům, které pak samy sebe opakují a projevují se.
4.9.
Toto projevování sklonů a návyků je ve skutečnosti jedním nepřetržitým proudem bytí. I přesto, že se zdá být omezené na jednotlivce a jeho život, nebo svým místem a časem. To je proto, že sklony, návyky a paměť jsou totéž.
4.10.
Přestože je možné tyto sklony, návyky, dění a jednání intelektem analyzovat a identifikovat jejich příčinné vztahy, jejich příčiny počáteční se dobrat nelze.
4.11.
Celý tento labyrint bytí sám sebe udržuje prostřednictvím souhry příčinnosti, důsledku, chtění a jeho uspokojování. Pokud tato síť souvztažností zanikne, samohybnost těchto sklonů, návyků a dějů také zanikne.
4.12.
Minulost a budoucnost (tj. co už je nebo ještě není projevené) a přítomnost (tj. co je projevené) jsou zřetelně všechny v přítomnosti. Je to kvůli předurčenosti cest, které jsou sklonům, návykům a všemu dění dané (příčinností projeveného bytí).
4.13.
Zda jsou věci vidět, nebo už/ještě ne, odvisí od jejich přirozenosti, tj.: od toho, nakolik je jim vlastní tíhnout k vyrovnanosti a rovnováze, nebo zpovykovanosti, činorodosti a hysterii, nebo letargii, nečinnosti, strnulosti.
4.14.
Souhra těchto tří kvalit (hybných momentů): rovnováhy, povyku a strnulosti, udává osobitost každému jednotlivci, tj. individuální do života vtělené duši.
4.15.
A tyto osobitosti ústí v bezpočet různých životních cest a (pří)běhů, i přesto, že v podstatě jsou jedním jediným jevem.
4.16.
Svět by přece nemohl vůbec existovat, nebylo-li by různorodosti. Mohlo by se snad cokoliv dít, kdyby nebylo možné z různých perspektiv toto dění vnímat?
4.17.
Že se „něco děje“, je možné vědět jen tehdy, pokud je toto dění odraženo v mysli. Jinak to není.
4.18.
(Mé) vědomí, tj. duše, zná vše, co se děje, protože je samo o sobě neměnné, na rozdíl od všeho ostatního, co je v neustálém pohybu.
4.19.
Toto ale není známé mému vnímajícímu já, tj. mé mysli, protože jediný způsob, jak má mysl vnímá, je prostřednictvím navenek obrácených smyslů (projektováním, externalizací).
4.20.
A vše, co se děje, mi ani známo být nemůže, protože není možné zároveň myslí vnímat celek a jednotlivost.
4.21.
Kdyby vědomí, tj. duše, mohlo vidět samo sebe přímo, došlo by k nekonečnému regresu (podobně jako když proti sobě postavím dvě zrcadla). Došlo by ke zmatení všeho vnímání a paměti.
4.22.
Vědomí je tedy neměnným pozorovatelem, svědkem. A když vnímám něco proměnného, tj. děj, není to vědomí, které ho vnímá, nýbrž mysl, „na“ které vědomí děj „uvědomuje“, osvětluje ho.
4.23.
Dokonale ztišená mysl, která svým ztišením dosáhla rovnováhy, docílí toho, že je v ní odraženo jak to, co externě vnímám, tak i svědek vnímání – má duše. Taková mysl je myslí naplněnou: pochopí a není už dál ničeho, co by jí bylo potřeba.
4.24.
Ať už vnímá mysl, co chce, a tisíckrát si myslí, že „něco dělá“, plní své úkoly, svá chtění a přání, ve skutečnosti je jejím naplněním nikoliv vnímaný objekt, ale právě stav uvědomění si, že je sama odrazem vědomí. A je jedno, při jaké příležitosti se jí podaří si to uvědomit.
4.25.
Kdo takto vnímá vše, pro toho zanikne dojem vlastního já a všechny pocity, které z něj vyvstávají. (Začne vnímat skutečnost, nikoliv sebe.)
4.26.
To je chvíle, od které mysl začne jakoby automaticky tíhnout k rozlišování toho, co je skutečné (vědomí), a všeho ostatního (co podléhá změně). Taková mysl se sama pouští (všeho, co jí bylo oporou a milé, opouští to jako hračku z dětství) ve prospěch dospělosti, tj. skutečnosti.
4.27.
Jakékoliv mezery v chápání skutečnosti dávají vyvstat na povrch různým podvědomým myšlenkám a zájmům.
4.28.
To je třeba překonávat obdobně jako proces překonávání záseků (viz 2.5).
4.29.
Koho nechává chladným i taková úroveň pochopení skutečnosti, taková mysl je nazývána dokonaným osvícením – je to stav rovnováhy, který osvobozuje i od samotné vlastní přirozenosti a podvědomí.
4.30.
Pochopením a uchopením tohoto stavu ruším koloběh příčin a důsledků. Je to dostavení se do skutečnosti.
4.31.
Všechna nedorozumění ohledně skutečnosti jsou tu odstraněna, vše, co v mysli člověku zakrývá skutečnost, zmizí, dostaví se neomezené chápání skutečnosti a zbývá jen velmi málo, co by člověk mohl poznat.
4.32.
Dosud hybné síly sklonů a podvědomého chtění, živému tělu vlastní, z mysli mizí, (nemají se v ní „čeho chytit“).
4.33.
Výsledkem je vnímání skutečnosti z místa (jakéhosi bezčasí, ve kterém je možné vidět věčný koloběh světa jako na dlani) coby množiny zřetelně oddělených samostatných dějů a chvil.
4.34.
Mysl takto čirá, vyprázdněná natolik, že žádné podvědomé sklony a chtění se nemají čeho v ní chytit, se nazývá sjednocením se skutečností, nalezením vlastního já, je to živá síla vědomí.