Pataňdžali: Jógasůtry • Kapitola 2

Pataňdžali: O jogínské disciplíně

Pataňdžali:
O jogínské disciplíně

JÓGASŮTRY

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 2 - s komentářem

O tom, proč a jak disciplína

2.1.

2.2.

2.3.

2.4.

2.5.

2.6.

2.7.

2.8.

2.9.

2.10.

2.11.

2.12.

2.13.

2.14.

2.15.

2.16.

2.17.

2.18.

2.19.

2.20.

2.21.

2.22.

2.23.

2.24.

2.25.

2.26.

2.27.

2.28.

2.29.

2.30.

2.31.

2.32.

2.33.

2.34.

2.35.

2.36.

2.37.

2.38.

2.39.

2.40.

2.41.

2.42.

2.43.

2.44.

2.45.

2.46.

2.47.

2.48.

2.49.

2.50.

2.51.

2.52.

2.53.

2.54.

2.55. Je třeba si osvojit: (1) sebekontrolu nad vlastním chtěním, (2) sebestudium a (3) umět spočinout v tom, co mne přesahuje.

Za prvé si musím uvědomit, že tu náš autor popisuje specifický způsob jógy, dalo by se jí říct jógy „práce na sobě“, tj. jógy tak, jak ji jsem schopen dělat sám na sobě a se sebou. Je to hledání cesty k pochopení skutečnosti tím, že pochopím, uchopím, tj. použiji, tj. podrobím disciplinovanému jednání sebe. Šlo by to tedy nějak jinak? Ano. Mohl bych sebe dát úplně stranou a namísto toho skutečnost poznávat ne na „sobě“, ale na světě kolem sebe. Anebo tím, že dám sebe stranou ve prospěch „širého vesmíru“, který nechám skrze sebe jednat… Tyto a další cesty jógy povedou ve výsledku ke stejnému poznání. A já musím začít někde a jít někudy, půjdu s Pataňdžalim tak, že budu „zkoumat sebe“, své chtění, mně nejzazší myslitelný pojem toho, co mne přesahuje (viz 1.23 a násl.).

Nyní se tedy můžu podívat na tři nástroje, které jsou výše vyjmenované, a budou mi sloužit na mé cestě. Jsou to poslední tři z druhého dílu osmidílné jógy (viz 2.32):

• Sebekontrola nad vlastním chtěním: chtěním je myšlena energie, kterou disponuji. Aniž bych se snažil, hýbe se tato má síla určitou silou určitým směrem, její směry se rozdvojují a působí tu proti sobě, tu se navzájem posilují. A zde mluví náš autor o schopnosti usměrňovat vědomě svou energii, o schopnosti jakoby „ustát své chtění“. Tlačí mě to do práce a do baru na skleničku, každé z těch míst je někde jinde. A já se neumím rozdvojit. Sebekontrola je: bez ztráty energie umět vědomě vyřešit tyto protichůdnosti.

• Studovat sám sebe – co je tím myšleno? Je to vytrvání s otázkou: „co chci?“ a „jak to, že to chci?“. A být u toho klidným svědkem sám sebe. Ne nehybným – naopak: i v pohybu i v klidu sám sebe se vědomě tázat znovu a znovu. Dokud se nezeptám sám sebe: kdo je tím, který se ptá a co vlastně chce? A tím začíná nové kolo dotazování.

•Být si vědom, že mne cosi přesahuje, a umět v tom spočinout, tj. umět to přijmout, obejmout:

Pečlivě jsem se připravila na schůzku, na které první dojem podruhé neudělám. Kamarádka – módní návrhářka – říkala, že dotyčný má rád zelené sukně a červené ponožky. Plná vzrušení si vše znovu ujasňuji, dávám vše pečlivě na své místo, obouvám zelené ponožky a červenou sukni, a právě když přicházím na setkání, polije mě studený pot a zamrazí v celém těle: udělala jsem to přesně obráceně! A on stojí přede mnou, měří si mě od hlavy k patě, jeho dojmy nejsou znát, je to gentleman, ale já vím, že je to v háji. Až konečně promluví: Mám kamarádku módní návrhářku, která prosazuje barvy oblečení přesně naopak, než nosíš ty, a mě těší, že se umíš obléct tak krásně, a právě naopak, než ona prosazuje. Pocit úlevy, touhy děkovat, a nemít komu v této chvíli, je stav „být si vědom toho, co mě přesahuje“. To je: navzdory vlastní nepozornosti je tu cosi, co mne přesahuje, a je to moudřejší než já, jsem tomu v náručí. A ve jmenovaném příkladu jsem „to, co mne přesahuje,“ právě pocítila. Namítám: „Ale nebylo to mým přičiněním, nýbrž tím, jak zareagoval onen muž.“ O to v našem příkladě jde. Námitka: „Ale jak by to bylo, kdyby se nade mnou pohoršil? Byla bych zničená…“ A to se právě nestalo. Právě úvahou nad tím si máš lámat hlavu. Spočinu-li v tom, co mne přesahuje, svými emocemi, je to, co mne přesahuje, mým vysvoboditelem, mou „spásou“.

Je tu i cesta rozumu: … měří si mě od hlavy až k patě, jeho dojmy nejsou znát, je to gentleman. A tak se zahledím já na něj: měřím ho od hlavy až k patě, svůj dojem nedávám znát. Stojí a prohlíží si mne a já přeruším ticho bezelstným a pevným dotazem: „Máš tu rande se mnou, nebo s mojí sukní a ponožkami?“ Jiným pojmem by mohlo být cosi jako být si vědom, že mám vždy schopnost sebevysvobození, (sebe)spásy, vysvobození se ze záseku na někom nebo na něčem tím, že je „pustím“. Spočinu-li v tom, co mne přesahuje, svým rozumem, je to, co mne spasí, má správná úvaha, tj. moudrost, rozum, tj.: sám sebe spasím.

V evropských jazycích na to existoval dnes už trochu nesrozumitelný, ale svým způsobem krásný pojem „spočinutí v Bohu“ a byl samozřejmě aplikován na o mnoho méně přízemní životní situace. Podstata je ale stále stejná: umět dospět rozumem nebo vlastními emocemi ze zakletého kruhu do místa, které je rovnovážné, bez konfliktu.

Dostaví se tak uvědomění si skutečnosti tak, jak je, a rozpouští se tím vlastní záseky, které mi stojí v cestě (k pochopení).

Vlastní záseky jsou: neuvědomování si, vztahovačné ztotožňování se, impulzivní chtění, impulzivní nechtění a strach z nebytí.

Záseky jsou něčím jiným než „povyk“ v mysli. Záseky se rozumí: záseky v bytí, v jednání, v myšlení, ve vlastním bytí v hmotném světě. Mluvíme o zá-seku: skutečnost je plynulá, souvislá, rovnovážná. A mé vnímání skutečnosti je neplynulé, nesouvislé, nerovnovážné: protože „ji sekám“. Jak to? Důvodem je falešná, chybná úvaha (viz 1.8).

Neuvědomování si je základní příčinou všech dalších záseků; umí být (1) neprojevené, (2) zachycené, (3) přerušené a (4) plně projevené.

Takto sekám skutečnost: Čtu tyto řádky a vím, že jsem podobné texty četl už mnohokrát a (1) zrovna někde v těchto místech textu jsem dříve dokonale ztrácel trpělivost a soustředění, to se mi ale dnes už neděje (zásek neprojevený). Ta možnost tam někde v hloubi mého bytí je, ale nepociťuju ji.

Bývalo to tak, že (2) už mi pěkně lezlo na nervy, že to, co se tu píše, „nechápu“. Tento pocit lehce pociťuju, ale uvědomuji si to – a překonávám ho (zachycuji zásek).

(3) V mysli rozvíjím myšlenku: „Je fakt, že se měl autor lépe snažit, a nepsat tak nesrozumitelně, možná bůhví jestli je to dobře přeložené, a navíc bych měla jít vyndat pračku…“ – tuto myšlenkovou linku (racionalizaci) své mysli znám. Umím se zastavit a uvědomit si, že má mysl mi tu právě „nabízí důvody“, abych nedělala, co jsem si předsevzala, totiž soustředěně četla tento text, nebo uznala, že jsem unavená a měla bych čtení teď odložit. Anebo bych měla uznat, že mi to opravdu celé nedává smysl, a měla bych vynakládat svou energii na něco, co je smysluplnější (přerušila jsem zásek rozumovou rozvahou).

(4) A přece, „musím přiznat, je to fakt: pračka čeká a je to tu napsané nějak nedobře. A navíc mobil – kdo mi psal? Kašlu na čtení, mám toho dost! Místo aby mě to povznášelo, mě to stejně akorát rozčiluje…“ atd. (zásek plně projevený). Kniha letí do kouta, energii, která byla latentní, jsem poskytla průchod, a tím tato energie – mé impulzivní chtění – vytvořilo „zásek“, v tomto případě vztek, rozrušení, netrpělivost a jistotu, že „dělám blbost a měl bych dělat něco rozumného“. Nacházím se tak ve stavu dokonalého „nepochopení“, které způsobilo „nechtění“, které se děje „mně“, a „mé já“ s tím „musí“ něco dělat. Nejsem sám sobě svědkem, naopak, nechápání situace mnou cloumá a já jsem jím unášen. V případě četby knihy je to nevinné. Stejný scénář ale je možné analogicky připsat jakékoliv situaci: chtít se jít opít, chtít zmlátit psa nebo dítě, prosit pánaboha o pomoc, vypustit sousedovi kolo u auta, litovat se nebo se chválit.

Je třeba si uvědomit: nejde o to, zda je text dobrý, já opilý, pes a dítě dotěrní… nýbrž o mou schopnost v klidu a rovnováze dělat cokoliv, co dělám. A právě praxe jógy je snahou o to, abych byl schopen ovládat průchod impulzivního záseku. Abych byl schopen zásek zachytit, přerušit – ba jednou, až si praxi osvojím, abych se dostal do stavu, kdy mne ani nenapadne nechat sebou cloumat impulzivně.

Neuvědomování si znamená: myslet si, že (1) to, co je pomíjivé, vytrvá; že (2) to, co je nedokonalé, je dokonalé; že (3) to, co mi přináší utrpení, mi přináší slast; že (4) jsem něčím, čím nejsem.

Je tu řeč o neuvědomování si skutečnosti, což je obdobné tmě, tj. když chybí světlo. Je to negativní stav, kdy chybí světlo, vědomí. Obojí je třeba opatřit, chceme-li vidět, chceme-li si být vědomi. Vědomi si čeho?

(1) Musím si uvědomit, že pomíjí vše: ale já tento fakt v reálném životě neberu v potaz. Týká se to praktických postojů a věcí, typu: pořídím si dům a ten budu mít nadosmrti, udělám toto a budu mít „hotovo“ apod. Týká se to i věcí „velkých“, tou hlavní je konečnost (mého) života. Neuvědomuji si ji, nepřijímám ji, neumím pracovat s faktem, že bych mohl nebýt. To je neuvědomování si.

(2) Musím si uvědomit, že ve vysvěceném světě není nic „dokonalé“: dokonalost je nástrojem mé mysli, kterou si umím představit, ve světě ale není nikde k nalezení. Přesto ale představu, že je něco dokonalé, v reálném životě velmi často používám. Srovnávám vztahy, věci, situace, a tím je dělím na dobré a vůči nim horší. Už si ale neuvědomuju, že je vždy nedostatek, který lze i v tom nejdokonalejším naleznout. Na to zapomínám. Zejména pokud srovnávám nejen rozumově, ale i emocionálně: to pak ve věcech, které „chci“, vždy vidím „dokonalost samu“, mám zatemněno, tj.: neuvědomuju si.

(3) Musím chápat, že je mi zatěžko přiznat si negativní důsledky věcí, které chci a za kterými v životě jdu, nebo které jsem už získal a jsou mi „drahé“. Neuvědomuju si, že vaporizér, který je mi příjemný, je příčinou nepříjemností návyku v budoucnosti, že děvče na seznamce, které chci, bude příčinou trablů, atd. Naopak: neuvědomuju si to. Dokonce plodím rozumové důvody, proč je dobré si to neuvědomovat, protože bych s takovým přemítáním „nikdy nic neudělal“, protože „všechno má přece svá pro a proti“. A protože to tak je, tak je lepší ta „proti“ nezkoumat. To je neuvědomování si a zatmění. Je to hraní si sám se sebou na schovávanou, abych byl záhy sám sebou překvapen.

(4) Musím si uvědomit, jak to, kdy a jak jsem něčím: kdy mám svou identitu. Jsem lyžař, Pepík, Lenka, matka, dědeček, ředitel, ex-boyfriend, Čech – nic z toho není absolutní. Vše z toho dává smysl jen v kontextu s druhými lidmi nebo situacemi. Musím umět odložit každou z identit. Ale ne: „Přece jsem aspoň ženská!“ – Ne, takto otázka nestojí: jógová disciplína mi nemá zájem vzít mé krásné nalakované nehty ani můj šarm. Musím si uvědomit, že jóga je disciplínou mysli a vědomí. Nikoliv jejich obsahem. A i identita pohlaví, identita „vlastního“ těla je obsahem mysli. Vyprázdni mysl, vyprázdníš i představu toho, že kluk, že holka. To neznamená, že budu chodit světem a říkat „já nejsem žena“, „já už se nejmenuji tak a tak“: znovu a znovu se upomínej, že jóga je o tom, co probíhá v mysli, ne o tom, jak se chovám vůči světu. Mé chování, mluvení atd. je až důsledkem toho, co mám v mysli. Totožnost si oblékám, abych něco ve světě docílil. Ale nepotřebuji-li ji, odkládám ji. To je klid v mysli.

Ztotožňování znamená myslet si, že vědomí a vnímání je jedním, tj. že duše a mysl jsou jedno a totéž.

A to je pokračováním předešlého výkladu o totožnosti, o představách vlastních identit. Teprve když mám nějakou totožnost, pociťuji „sebe“, tj. „já“. Ale jóga mne učí, že „já“ ničím/nikým nejsem.

V evropských jazycích zdomácněl pojem „ego“ a „egoismus“. O tom zde náš autor nemluví a já si na to musím dávat pozor. Proto volím méně zvyklé, ale přesnější pojmy „ztotožňování“ a „totožnost“. Myšlenka jógové filosofie je v této věci následující: mám dvacet knih na stole, všechny mají prázdný čistý přebal, a proto není možné říct, která je která a zda se vůbec liší. Co s nimi? Tajným inkoustem mají na sobě napsaný svůj název a jméno autora. Když je chci použít, nasadím si tajné brýle – a hle: vidím a umím přečíst, která kniha je která, mohu si vybrat tu, již právě teď potřebuji: kuchařku, abych uvařil, self-help manuál, abych zvládl návštěvu u rodičů, atd.… Brýle jsou mou schopností jednat ve světě, názvy knih jsou mé role, totožnosti, identity, mé „uschopnění“ k tomu být použit (sám sebou) ve světě, autoři knih jsou jménem, kterým si v tu chvíli, v té či oné situaci říkám: kuchař, dcera, chudák, „jsem dobrej“ atd. Totožnost tedy není „ego“, ale „role“, totiž „má role“. Totožnost se stává zásekem nikoliv proto, že existuje, ale proto, že si ji neuvědomuji: hraju, aniž bych to věděl. V tu chvíli se stávám vztahovačným, aniž bych o tom rozhodoval. Sebestřednost je důsledkem a projevem tohoto stavu. Když vím, že mohu brýle odložit a knihy zavřít: to je být si vědom faktu, že jsem „nikým“, tj. být potenciálem čehokoliv, na co mám knihu. Totožnost tedy není žádnou překážkou: je nutná k jednání ve světě. Nevědomá totožnost, tj. vztahovačná totožnost, je zásek, protože skrze ni jednám/myslím/mluvím, aniž bych to ovládal, aniž bych o tom rozhodoval.

Tyto pojmy jsou v českém jazyce všechny v této souvislosti důležité, je třeba o nich přemítat: sebestřednost, sebeurčení, totožnost, role, vztahovačnost.

Impulzivní chtění je dožadování se příjemného.

Impulzivní nechtění je odpor k nepříjemnému.

Chtění toho, co je „mi“ příjemné – to je zásek, který v jógové disciplíně potřebuji jasně vnímat. „Ale,“ namítám, „nechtít nejde.“ Musím si uvědomit, že tu po mně Pataňdžali nechce nemožné – takže… jak to chápat?

Ptám se sám sebe: Takže nemám chtít příjemné věci? Nemám odmítat nepříjemné? Ne, tak otázka nestojí. Klíčem k pochopení tohoto verše je „souzení vnějšího světa“ na příjemné a nepříjemné. To v jógové disciplíně nemá své místo. Místo v ní má od „souzení“ očištěný ekvivalent, totiž otázka: Je to potřeba? Nebo není to potřeba? Je to prospěšné/neprospěšné tomu, co mám v úmyslu udělat? Protože co je mi dnes příjemné, z toho mi zítra může být nevolno. Ale co je „potřeba“, na to jednám – a nesu následky. Snažím se je dohlédnout, a když je nedohlédnu, pak i tak se s nimi setkám a budu opět dělat, co je potřeba, atd. Snahou je: rozum a cílevědomost vedou mé jednání, nikoliv emoce.

Ještě z jiného úhlu: podstatou těchto dvou přikázání (2.7 a 2.8) je snaha vyhnout se impulzivnímu jednání. impulzivita vyhnout se nepříjemnému a impulzivita poutat se k příjemnému: obojí je nevědomé. Problém tkví v tom, že nic není absolutně příjemné/dobré/vhodné, ale ani naopak. Poutám-li k sobě něco příjemného bez rozmyslu, tkví v tom potenciál, že se to obrátí proti mně a já se za to nebudu cítit odpovědný. Seznam lidských závislostí je toho skvělou ilustrací. Odvracím-li se impulzivně od nepříjemného, může se to opět obrátit proti mně: jako ten, který se tak dlouho odvracel od bolesti a nepříjemností zubní ordinace, až přišel o všechny zuby. Musím si uvědomit jednoduchou poučku: mé emoce, můj dojem dobrého a špatného, příjemného a nepříjemného, nejsou dobrým rádcem o tom, co je a co není potřeba. Opakuji si: není důležité, co se „stane“, nýbrž zda se za to cítím zodpovědný. Jógový aspirant vždy pečlivě hledá svůj odpovědnostní vztah k čemukoliv, co se mu děje, a nespokojí se, dokud jej nenajde. To je podstatným přípravným krokem na cestě k pochopení skutečnosti.

A jak poznám, že se mi děje tento zásek? Je to intimní a velmi snadné. Chystám se něco udělat, a přitom mi běží hlavou: „Dobře, tak tedy pro tentokrát, jednou ano, ale pak už ne…“ To je dobrý znak toho, že jednám impulzivně, nevědomě, že používám rozum coby sluhu emocí. Snahou aspiranta jógy je pravý opak: rozum jako první a emoce rozumu podrobené. Tj: Nehledám důvody, proč udělat to, co se mi zdá příjemné. Ale: rozhodl jsem se jednat uváženě a mé emoce z toho mají příjemný pocit. Každý, kdo pokročil na cestě odvykání, to zná: ten draze, slzami a disciplínou vydobytý moment, kdy cigaretě nejen řeknu ne, ale mám uvnitř i radost z toho, že už si ji zapálit nemusím, že jsem bez ní klidný a mám z toho radost.

Jakmile si začnu sám sebe všímat, zjistím, že nejednat impulzivně na své „chci“ a „nechci“ se mi nedaří – ba dokonce ve většině případů. Namítám proto: je to nemožný úkol. To je ale chybný závěr: našemu autorovi tu vůbec nejde o to, co dělám. Nýbrž naopak, pobízí mne k tomu, abych se cítil zodpovědný za cokoliv, co dělám, zejména za to, co je impulzivní. Vím, že bych neměl pít, že nechci nadávat, že mám zvedat telefony a odpovídat na maily, ale já to nedělám – a jsem za to zodpovědný, jsem to já, komu je totéž zároveň příjemné v rozumu a nepříjemné v jednání. A já umím vidět celý tento kaleidoskop svých vlastních impulzivních „chtění“ a „nechtění“, jejich vzájemné hlučné roztěkané tržiště, kterým jsem já – mé tělo, má mysl.

Strach z nebytí je vlastní i těm nejmoudřejším, má svou vlastní sílu a sám sebe vtěluje do každého dalšího života.

Život je sebeanimované bytí. Sám sebe podle daných možností plodí a mění tak, aby dále přežíval a rozmnožoval se. Ovšemže má „strach z nebytí“, vyhýbá se nebezpečí. Žádnému živému tvoru nemusí nikdo vysvětlovat, že se má vyhýbat smrti. Jak to, že je to „zásek“? – Musím si uvědomit, že aspirant jógy, tj. mysl v živém, sebe si uvědomujícím těle, se odhodlal testovat a experimentovat s možnostmi svého těla a své mysli, a tím zažívat sám na sobě hranice jejich možností. Dokud není mysl nástrojem duše, je nástrojem těla. A na této hranici se právě aspirant jógy pohybuje. Mysl zápolí s odhodláním vydržet (cosi, co jsem si předsevzal), zatímco stejná mysl zápolí s odporem těla spolupracovat. Tento „odpor spolupracovat“ si mysl umí – od přírody – racionalizovat, tj. zobrazit, jedním standardním způsobem, který zní: „ne-smrt“. Podle toho, nakolik jsem odolný, zotužený a znalý možností svého těla, mysli a svých sil (energií), posouvám hranice, kterým mé tělo a mysl říkají ne. To platí jak ve věcech fyzické výdrže, tak zejména výdrže a schopnosti zátěže psychické. A právě o hospodaření s touto hranicí je tu řeč. Neboť cílem jógové disciplíny je dojít v jistém psychickém smyslu ke smrti: uvědomění si, že „já nejsem toto tělo“ a „já nejsem tato mysl“. A to znamená svým způsobem zapříčinit svého druhu smrt sám sobě, abych mohl pochopit cosi nového, hlubšího. Tomuto růstu, tomuto přerodu brání instinktivní strach z nebytí, a já si toho musím být vědom, abych s ním uměl pracovat a nestál mi v cestě. A je jedno, zda se mi tento zásek děje, když vstupuju do výtahu, procházím temnou uličkou, přecházím po laně ve třech metrech výšky, nebo jdu svému manželovi přiznat nevěru. Je to jeden a tentýž strach, strach z nebytí. Jógový aspirant si uvědomuje toto hnutí svého těla, mysli a energií a umí s ním hospodařit.

Jsou-li záseky zvládnutelné vůlí, je možné proti nim působit tak, že myslím a konám jejich opak.

Předcházet jim jde meditací.

Příčiny záseků tkví v mé dosavadní existenci, ať je to zřejmé a projevené, nebo nikoliv.

Ať už to vidím, nebo ne, ať už si to uvědomuji, nebo nikoliv, vše, co dělám a co se mi děje, má příčinu u mne: to je radikální zodpovědnost. Je třeba ji pochopit správně – a to vyžaduje ode mne důkladně pochopit podstatný fakt, že totiž zodpovědnost není vina. Koncept „viny“ v józe nemá místo, neboť vytváří prostor pro souzení a odsuzování událostí na „dobré“ a „špatné“. A to do jógy nepatří. Jsem příčinou všeho, co se mi děje: ale nejsem tím „vinen“, ve smyslu, že bych to měl odčiňovat.

To mi dovolí jít hlouběji do příčin jevů, které se mi dějí a jichž jsem (u sebe) svědkem. Proto tolik důrazu na pojem být pozorovatelem, tj. „být svědkem“ – neboli: nebýt soudcem, nebýt katem, nebýt poškozeným, nebýt pachatelem. To je zprvu těžké, protože od mezilidských komunikačních návyků až po slovní výbavu, vše napomáhá právě jedné z posledně jmenovaných rolí, ale téměř nic nenahrává roli „svědka“. Když si to takto uvědomím a zapamatuji, brzy si to dovedu osvojit.

Musím pochopit, že neuvědomování si skutečnosti, tj. záseky, jsou jevem mé mysli a těla. Jsou jejich jevem přirozeným. To, že se spálím, znamená, že jsem nebyl pozorný, neuvědomil jsem si danou situaci. To jsem mohl ovlivnit. Ale pozor, odpovědnost v józe jde ještě daleko dál: fakt, že oheň popálí mé tělo, je důsledkem toho, že život je v takové fyzické formě, v jaké je, a i to je má odpovědnost neboli schopnost vědět a odpovídat. V tomto konkrétním případě odpovídá přímo má kůže tím, že se spálí. Byla-li by naše planeta horoucí sopkou, život by odpověděl tak, že by byl spálen. Není tomu tak, a tak bytí odpovídá tím, že samo sebe organizuje v život. Tím je mé tělo. A já skrze tělo jsem tomu všemu, tj. této souhře vzájemných „odpo-vědností“, svědkem. Abych mohl být svědkem nezaujatým, vnáší jógová disciplína důležitou disciplínu odztotožňování od této hry příčin a důsledků: „nejsem toto tělo“ a „nejsem tato mysl“. Jsou to důležité myšlenkové pomůcky k uvědomění si, že mysl i tělo mohu změnit. A to je to, o co se tu snažím: povznést se nad a mimo souhru příčin a důsledků, abych je mohl vidět jako na dlani.

A dokud tyto příčiny existují, nesou i své plody: tím, že se znovu rodí, znovu trvají, znovu musí být zažívány.

Mám stroupek a rozškrabávám si ho do krve. Nakonec ho celý odlomím a musím si ránu zalepit náplastí. Druhý den se vytvoří nový stroupek. Ale já ho nenechám a svědí mne a já ho škrabu znovu a znovu, den za dnem. Je strup příčinou mého krvácení? Nebo je to svědění? Rád bych o tom přemýšlel, ale místo toho: škrabu. To je koloběh příčin a následků, které jsou příčinami nových následků, které jsou příčinami… Tento koloběh je, podle učení jógy, možné „přetnout“ tím, že si „uvědomím“ širší souvislost. Jakmile si ji uvědomím, je těžké chovat se nadále tak, jako bych si ji neuvědomil. Tj.: uvědomění si je schopné změnit zdánlivě neřešitelný a předurčený koloběh příčin a následků. Posvítím-li rozumem a pochopím (že správné je přestat narušovat proces hojení), už nikdy nebudu odlupovat stroupek jako dosud: budu přitom mít nově co dělat s pocitem špatného svědomí. Toto uvědomování si a dostávání tomu (ve smyslu dostát něčemu), co jsem nově pochopil, je praxe jógy. Jedná se o základní „problém“ člověka: pochopím a ovládnu-li tento mechanismus, ovládám sám sebe.

Dál tak vedou svůj běh strastí nebo radostí podle toho, jestli jsem dělal věci dobré nebo špatné.

Kdo si to uvědomí, vidí svět jako jedno velké utrpení, protože vše, co se děje, je souborem neustálých proměn, trápení, důsledků předchozích příčin a nemožností se dobrat konce.

Rozškrabaný stroupek je malou strastí. Zvyk jít prohrát výplatu do nonstopu je větší strastí. Zvyk jít uložit půl výplaty na spořící účet je šťastnější. Takový je běh dějů, některé jsou příčinou čehosi, čemu říkáme „úspěch“ nebo „štěstí“, jiné jeho opaku. Potud svět tak, jak se děje a jak ho znám. Jógová praxe staví „sebe“ – duši, svědka této souhry příčin a následků – mimo tuto příčinnost. Jak to? Vracím se ke stroupku – ten není příčinou mého krvácení. Není jí ani svědění. Je to neuvědomění si, že svědění mohu „ustát“. Že svědění sice pudí mou ruku ke škrabání, ale mně se „rozsvítí“ – pochopím souvislost – a jakmile ji pochopím, už je to jen otázkou výdrže a sebekorekce těla a impulzů mysli a nepříjemného pocitu, ale v samé podstatě došlo ke změně: už vím, osvítil jsem chování svého těla a pochopil jsem souběh příčin a následků. Chápu, a pokud impulzům dám průchod, pak vím, co se bude dít: budu opět krvácet.

Kdo nahlédne svět jako strohou souhru příčin a následků tímto způsobem, dojde nutně k rozumovému závěru: to celé je jedním velkým divadlem utrpení. Neboť i radost, že se z jednoho utrpení vymaním, vede dříve nebo později k utrpení dalšímu, vše završené konečným utrpením smrti. A pokud mi dojde souvislost ještě širší, uvědomím si, že mne nedej bože čeká celá řada nových zrodů a smrtí. O tomto rozumovém uchopení světa tu náš autor mluví. Musím si uvědomit: náš autor není pesimista ani nihilista. Nemluví totiž o vnějším světě, ale o světě v mé vlastní hlavě. A říká mi: když nechám rozum racionálně uvažovat tímto způsobem, dojde sám rozum do slepé uličky a zhodnotí, že vše je jedním velkým utrpením. To neříká nic o světě, nýbrž o neschopnosti mého rozumu svět „pojmout“.

Utrpení je třeba předcházet (tím, že si ho budu uvědomovat), dokud se ještě neprojevilo.

A to tak, že se odztotožňuji od toho, co se mi děje, i od toho, co dělám.

Tj.: Nebrat sám sebe „smrtelně vážně“. Chci-li překonat svědění, musím se svým způsobem povznést nad sveřepý dojem „já jsem toto tělo“, nechat svou ránu být, nechat ji, aby se „sama“ zahojila. „Já“ ji nezahojí, může jí v tom nanejvýš přestat bránit.

To neznamená nic nedělat a ani to neznamená být „nezodpovědný“, naopak, je to uvědomovat si příčiny i důsledky toho, co dělám a co se mi děje, ať jsou jakékoliv a byť s nimi nic nenadělám, seč se snažím.

Následuje Pataňdžaliho výklad „bytí“ (2.18–2.25):

Zdání (dění ve světě i mého jednání) klame, zdá se totiž, že je vidět celé, ale není to tak, zdá se, že se děje, přitom ale je „děno“, zdá se, že trvá, přitom ale pomíjí; je jen odrazem všeho ostatního a zejména mých vlastních smyslů a mého vlastního vnímání a slouží tomu, aby bylo (mnou) zažito a (mnou) opuštěno.

Neuvědomování si je základní charakteristikou všeho bytí: levá neví, že není pravá, a snaží se dostat na opačnou stranu. Já – síla vědomí – umím odstoupit od tohoto „nepochopení“, uvědomit si ho, „rozsvítit mu“. Tím jsem chytil dvě mouchy jednou ranou: splnil jsem svůj účel a smysl, protože jsem pochopil. Co jsem jednou pochopil, už pro mne neumí mít stejnou sílu jako do chvíle, dokud jsem si to jen myslel, domníval jsem se, tápal. Jakmile „vím“, že se musím přestat škrabat, abych se zahojil, budu se sice možná dál ještě škrabat, ale už to nebude se stejnou intenzitou ani požitkem, ba bude to s výčitkou. Dosaď za škrabání třeba alkohol, nebo cokoliv, co člověku umí škodit, a on pochopí, že tomu tak je. To je myšleno tím, že svět (zdání) slouží tomu, aby bylo „zažito, [pochopeno] a následně opuštěno“. Někdy je to opouštění složité, tomu slouží jógová disciplína. Zároveň jsem tím získal odstup, odztotožnil jsem nejen mysl, ale i tělo samotné odztotožňuju od běhu příčin a následků. A to je jógová disciplína.

Skutečnost se mi tak může jevit na mnoho způsobů: obecná, konkrétní, už být něčím, nebo ještě být něčím, nebo už nebýt ničím apod.

Mé skutečné já je toho všeho jen svědkem: je schopností vnímat. Ale vždy, byť by bylo sebeodztotožněnější, bude hledět na svět „skrze svět“.

A právě tuto „zkreslenost“ perspektivy si musím uvědomit, osvojit si ji. Že totiž jsem „netělem“, ale v těle, „nemyslí“, ale v mysli. „Pod svým oblečením jsme všichni nazí“ – ale nechováme se tak.

Vždyť to právě je smyslem celého bytí: je to důvod, jak to, že to, co vidím, existuje.

Hra příčin a důsledků, náležející tělu, mysli a energiím, kterými (alespoň trochu) vládnu, je důsledkem jakéhosi existenčního „neuvědomění“ si, že vše je jedním rovnovážným celkem. Levá neví, co dělá pravá. To je podstatou existence. Jinými slovy: že je část celku skryta jiné části celku, to je příčinou světa, který se děje. Svět je hrou na schovávanou. A já – duše, vědomí – svítím, a na co posvítím, tomu odkrývám skrytost, tj. dávám pochopit. Jeví se (mi) to, jako bych chápal „já“. Ve skutečnosti chápe má individuální mysl. Duše, tj. já, je totiž „chápáním“ samotným, nemá tedy co chápat – podobně jako nůž nemůže sám sebe přeříznout a tužka sama sebe popsat.

A i přesto, že si to uvědomím, svět se jen tak nerozplyne: vždyť tu jsou všechny ty ostatní perspektivy, z kterých ostatní duše hledí na svět, a pro ně je to, co vidí, dál „skutečné“.

Přestože osvětlím a pochopím, kde se schovávají jednotliví hráči hry na schovávanou – ba dokonce uvědomím-li si naráz, kde se všichni hráči skrývají –, nezruší to hru na schovávanou všem ostatním.

A je to právě tento trik, tato iluze – že si myslím být skutečným „čímsi“ ve skutečném světě – která umožňuje si to celé uvědomit.

Tj.: bez hry na schovávanou bych vůbec neměl ani možnost si uvědomit, že hru na schovávanou hraju.

Existence této iluze je právě „neuvědomováním si“.

Kdyby nebylo hry na schovávanou, nebyl by svět.

Překonání této iluze je cestou do skutečnosti.

A v jógové disciplíně nejde o to „zrušit“ hru na schovávanou, ale pochopit, že se tato hra odehrává, že mé tělo a mysl jsou její součástí. Pochopení celé podstaty hry tak, že mne nepřekvapí to, že jsem dostal babu, že se krčí lidé za stromy a za keři, že jiní volají a stojí u pikoly, že se mnou nikdo nechce hrát, když podvádím, atd.

Tohoto „vysvobození“ dosáhnu vytrvalým vědomým uvědomováním si rozdílu mezi tím, co je „já“, a tím, co se mi jeví (tj. svět).

„Vědomé uvědomování si“ – cožpak si jde uvědomovat nevědomě? Ano, ovšemže jde. Každý to známe: nikdy jsem nehrál kuželky, ale poprvé, když jsem k nim přišel, porazil jsem je hned všechny naráz. Pak jsem nad tím začal přemýšlet – a trvalo mi jakou dobu, než jsem se to „naučil“. Mé tělo a mysl, smysly věděly rovnou, co chci, a udělaly, co chci. Ale to člověku nestačí: chce „vědět“, co se děje. Chce znát. Proces poznání je kostrbatý, vede přes soustředěnou pozornost a učení se. Až nakonec dojde k tomu, co tělo a mysl intuitivně vědí už dávno. Jen se asi brání na blbosti, jako je hraní kuželek, mrhat svou intuicí. Co teprve uvědomování si intuitivně, že „nejsem toto tělo a nejsem tato mysl“? Přirozeně to nejsou věci, které by si tělo a mysl chtěly intuitivně uvědomovat. Udělají to ale, když je k tomu přivedeme vědomou snahou. V továrním nastavení to ale nemají.

Cesta k tomu má sedm kroků.

Osmidílná jóga – tak se nazývá Pataňdžaliho systém: sedm dílů, které vedou k osmému, a tím je pochopení (skutečnosti). A o těchto sedmi a osmém, jejich završení, je řeč ob jeden verš dále.

Praktikováním disciplíny jógy vyčistím z cesty své záseky a rozsvítí se mi, začnu to celé chápat.

Jo – to chci. Musím si uvědomit: světlo už svítí, v mém stanu z neprůsvitné celty je tma. Jak se zbavím té tmy? V Kocourkově pytlovali světlo venku a nosili ho a vysypávali vevnitř. Můžu zkusit tmu napytlovat a vynosit ji ven…? Ovšemže ne. Co musím udělat, abych se zbavil tmy ve svém stanu? Otevřu zip, alespoň trochu. I trocha světla úplně změní celý prostor. Světlo už je, nijak ho nedělám, a ani nemám jak ho udělat. To si musím uvědomit, často totiž znovu a znovu dělám tuto chybu: myslím si, že musím něco udělat. Ne: naopak musím přestat dovolovat tmu. Často se ale úporně snažím nepustit světlo dovnitř. A proto se musím trénovat ve vpouštění světla: vždy je způsob, jak se snažit, vždy je způsob, jak se odztotožňovat. To je vpouštění světla.

Osm dílů má praxe jógy: chování vůči světu, chování vůči sobě, ovládání těla, ovládání energií, ovládání smyslů, soustředit se, meditovat, chápat.

Při jednání vůči světu je třeba dodržovat tyto zásady: nenásilnost, pravdivost, nekrást, být nespoutaný, nebýt sobec.

Tyto zásady smýšlení jsou platné vždy, všude a pro každého.

Kdybych si náhodou myslel, že jsem nějak výjimečný, nebo že je třeba už „jiná doba“ a něco ze zásad již úplně neplatí, a zkusil bych některou z nich vynechat, nebo si ji ohnout podle sebe: ne, nebyl by to dobrý nápad.

Vůči sobě je třeba dodržovat tyto zásady: čisté tělo, spokojené srdce, ovládat své vlastní chtění, sebestudium a umět spočinout v tom, co mě přesahuje.

Trápí-li mě jejich porušování, ujasňuji si správné uvažování, které proti jejich porušování působí.

A to znamená: musím ta pravidla znát zpaměti, abych je ve své mysli měl vždy „po ruce“, kdykoliv je má vlastní mysl porušuje. Na to se zaměřím, ujasním si, které mi jsou nejvíc za těžko, a vyjasním si své konkrétní životní scénáře a jak do nich aplikovat pravidla jógové disciplíny. Bez toho se asi dál nehnu.

Násilí a porušování dalších vyjmenovaných (viz. 2.30), ať už tím, že je budu sám dělat, podněcovat je, nebo je schvalovat, povede k zatmění, krutosti a zblbnutí, k nikdy nekončícímu začarovanému kruhu utrpení. Tak uvažuj.

Každé z těch pěti pravidel vůči světu (2.30) a pěti pravidel vůči sobě (2.32) je podmínkou pochopení skutečnosti, a jejich porušení mě „vyhodí“ do světa plného překážek v pochopení skutečnosti. Přirozeným důsledkem bude nutkání přemýšlet nebo něco dělat, abych se domnělé překážky zbavil, což je opakem meditace. Můžu se snažit, jak chci, v takovém stavu sedět a meditovat, ale v hlavě budu mít stejně to, že „ještě tam musím zavolat“, že „tamto jsem nedokončil“ a že „tamten se na mě zlobí“ atd.… Musí to tak být: protože jsem nedodržel první dvě pravidla jógy, nemohu ji praktikovat. Přitom stačí uvědomit si, které z pravidel ve svém pohledu na věc, která mě vyrušuje z meditace, porušuji. Jestliže jsem použil vztek na někoho, vrací se mi vztek. Jestliže jsem sám sobě lhal a slíbil jsem víc, než můžu zvládnout, mám úzkost – a místo meditace chci jít a splnit co jsem slíbil, anebo se z toho závazku nějak chytrácky vylhat. Atd. A tak porušení těchto pravidel plodí stav, ve kterém praxe jógy není možná. Proto: provedu inventuru svých postojů ve světle těchto pravidel, vyjasním si je a přijmu je. Znám je nazpaměť. Budu je potřebovat znát, protože mysl i jednání jsou často automaticky navyklé konat v rozporu s nimi. „To je blbec“, „ten neví, kdy má dost“, „to je chudák“, „já jsem dobrej“ atd. – to vše jsou „slovní obraty“, které jsou v rozporu s pravidly a které přicházejí v samotné běžné mluvě automaticky. Toto musím umět rozpoznávat. Meditace není sedět a odhánět myšlenky na to, že jsem něco nedodržel nebo nesplnil. Naopak jóga je, když není nic, co jsem nedodržel, není nic, co jsem dlužen: až tehdy přichází meditace neboli pochopení. Proto jsou první dvě pravidla osmidílné jógy bezpodmínečným základem, je třeba, abych je znal a uměl své myšlení a jednání hbitě vidět ve správné perspektivě, promptně uměl korigovat svoji perspektivu do té jógínské. Bez těchto pravidel můžu třeba i sedět nehnutě na matraci jako kámen, jóga to ale nikdy nebude.

A nyní (2.35–2.39) bližší výklad pravidel vůči světu:

Ten, kdo není násilný: v jeho přítomnosti se neděje žádné násilí.

Nebýt násilný neznamená, že budu bezzubý. Neznamená to, že se neohradím proti síle, která proti mně působí. Ale: udělám to bez nenávisti, jen potud, nakolik je to nutné. A neznamená to ani „nezabiješ“. Je moc důležité pochopit: Pataňdžali tu nevytváří žádnou morální filozofii. Toto není biblické desatero. Nemluví se tu o zabíjení, protože „smrt“ je fyzickým projevem tělesnosti. Zánik nebo vznik tělesnosti není předmětem autorova pojednání. Mluví se tu o postoji mysli: je, nebo není má mysl agresivní, násilná, a tedy proti přirozenosti? Aspirant jógy pracuje na tom, aby „unesl život“, tj. aby jeho mysli co nejméně věcí ve světě připadalo, že proti nim musí „bojovat“. Unést život znamená ustát, že věci se dějí tak, jak se dějí: laviny zavalují zvířata a lidi, stromy vzkvétají a umírají, komáři štípou. Mohu se vyhnout místu s komáry. Mohu ustát jednoho komára, že se z mé kůže napije. Můžu vzít DDT a vyhubit všechny komáry v okolí atd. To záleží na tom, jak moc jsem schopný pochopit a ustát skutečnost, nakolik jsem ochotný a schopný se nebát a vnímat věci tak, jak jsou, jakou roli jsem právě v této situaci přijal (kým teď „já jsem“) a co je vůči tomuto „já“ v dané situaci „potřeba“.

A tak půjde-li na mě někdo s nožem, budu se bránit, jak nejlépe umím. Mohu utéct? Uteču. Musím se bránit? Zkusím nezranit. Není čas a musím jednat? Pak i střelím. Ale budu mířit tak, abych ochromil, ne nutně zabil. A zabiji-li, pak do těla už nebudu kopat. Bytí ve světě může být někdy srážkou, někdy třením, je mým úkolem, aby nebylo hrubé. To se člověk učí, aby v tom byl šikovný. Kde jsem dříve na lidi křičel, aby dělali, co chci, dnes jim svůj záměr vysvětlím a pohnu je k pochopení a součinnosti slovem klidným, ba dokonce beze slov. To je nenásilnost. Nenásilnost počíná už v mysli: vztek, hrubá slova, výsměch, opovrhování, jízlivost, blbé kecy – ty všechny jsou buď vědomě užité, nebo jsou násilím. Řeknu jim ne, pokud přijdou. A ony přijdou. A já řeknu: „Nejste správným pohledem na věc.“

Ten, kdo je pravdivý: tomu se dostane vždy to, co je pravdivé.

To neznamená, že nebudu dětem říkat pohádku, protože je přece lež, že „princ zabil sedmihlavého draka“. To neznamená, že budu „radikálně upřímný“ a babičce na smrtelné posteli budu říkat, že brzy umře, nebo že budu chodit nahatý po ulici, protože stydět se za svou přirozenost je pokrytectví. Pravda není jedna. Pravda je to, co funguje. Co pro jednoho funguje, je pro druhého záhubou. Vždy volím tu z pravd, která je v souladu se životem, klidem a rovnováhou toho, komu ji říkám, ať už jsem adresátem já, nebo někdo druhý. Vážím, kolik pravdy unese, aniž by se zalekl, protože strach je otcem lži. Vylil bych tak vaničku i s dítětem. Hlavním adresátem pravdy jsem ale já sám sobě: a proto se bojím jediné věci: že bych kdy sám sobě neříkal pravdu. Totiž: můžu, ale musím to vědět; musím vědět, že si v tu chvíli sám se sebou hraju na schovávanou. To platí zejména pro případy, kdy „měním“ jednu pravdu za jinou: stará pravda se totiž intelektu jeví z pohledu nové pravdy, jako by byla lží, a naopak. Odtud motivační přísloví „fake it till you make it“ (ve smyslu: „hraj si na to, dokud si to neosvojíš“). Je to užitečný trik, nástroj sebepřesvědčování. Pokud ho užívám, musím vědět, že to tak je. Jinak budu ve zmatku, budu si připadat, že (sám sobě) lžu, a budu mít výčitky, které jsou ve skutečnosti falešné.

A ještě jiný příklad: nebudu „radikálně upřímný“. Když ke mně poběží ozbrojený terorista a bude se ptát po nejbližší cestě k tržišti, neřeknu mu správnou cestu. „Pravda“ je totiž sluhou skutečnosti. Skutečnost je jí nadřazena a její podstatou je soulad, tj. nekonfliktnost. Pravda oproti tomu je perspektivou skutečnosti, perspektivou života, tj. člověka. Je perspektivou, tj. pohledem na skutečnost, který „pro nás“ takzvaně „funguje“. Skutečnost je jedna. Pravd je bezpočet. Že pravda je tím, co „funguje“, znamená: takto se svět má vůči mně/nám/člověku/ostatním věcem. Když říkám „pravdu“, říkám jen určitý výčet možností skutečnosti, které si uvědomuji, které jsem poznal. Je to vztah mezi mnou a tím, co funguje, z perspektivy mého poznání ve světě, na pozadí skutečnosti. Volím tu z perspektiv, tj. tu z pravd, která funguje tak, jak jsem ochoten dovolit. Proto jogín nehledí na svět skrze kategorie „pravda/lež“. Ale když už kvůli vyjadřování ve slovech musí mluvit, „volí“ tu z pravd, která nevyvolá konflikt, tj. násilnost, která nevyvolá více zmatku než pochopení. Proto jogín zvažuje, zda pravdu, kterou volí, je jeho okolí schopné pochopit, aniž by při tom upadlo do hlubší neznalosti, ale naopak se víc přiblížilo pochopení skutečnosti takové, jaká je. Pro dítě je pravdou, že nesmí skákat z výšky. Pro trénovaného parašutistu je radost skákat z výšky. Obojí je pravda. Jóga je přirozeným poznáním principu tohoto rozdílu ve všech jeho nuancích a bez výčitek.

Ten, kdo nekrade: k tomu připlyne bohatství.

Krást znamená: jakoby zadarmo přijít k věci, která by jinak vyžadovala mou píli, důvtip, čas a práci. Vyhnul jsem se tak „placení“. Je to ale jen vlastní klam, ve skutečnosti jsem okradl sám sebe: s neprávem přivlastněnou věcí jsem si totiž obstaral „svobodu“, kterou mi ta věc umožní. Svoboda je ale jen důsledkem odpovědnosti, a je to právě odpovědnost, kterou lze „dělat“. Svoboda je až důsledkem, plodem, který dělat nejde, který se „stane“, když dělám věci správně. Tím, že užiji svobodu, aniž bych „odčinil“ zodpovědnost, která k ní vedla, ve skutečnosti sám sebe uvedu do zmatku, do stavu, který nechápu, neumím unést, neorientuji se v něm. Výsledkem je hlubší a hlubší nechápání toho, co znamená být ve světě. Opakem toho je naopak získávání stále lepší pochopení, jak jednat ve světě, jak se orientovat, jak být odpovědný: a důsledkem toho je přirozené přibírání si odpovědnosti. Vždyť pokud ukradnu housku, nenaučí mě to vyrobit housku. Pokud ale umím vyrobit housku, pak jich snadno vyrobím padesát. A důsledkem toho je bohatství, tj. svoboda – to se stane, to nejde dělat. Dělat jde housky. Zní to trochu jako reklama na kapitalismus, není to ale tak ani náhodou. Ve skutečnosti je to – v kombinaci s dalšími pravidly jógy – vlastně reklamou na skutečný komunismus. To je vtipný paradox, že obojí je ve skutečnosti jedním a tím samým. Proto velcí mistři jógy uměli být dokonalými askety a bez majetku, jakož i dokonale schopnými podnikateli.

Kdo je nespoutaný: tomu se dostane velké vitality a síly.

To neznamená: v běžném slova smyslu dělat „si, co chci“. Je třeba si uvědomit, že právě nekontrolované, neuvědomělé jednání je poutem, vždyť mnou cloumá, táhne mne a uvazuje, aniž bych o tom rozhodoval.

Bytí je poutem. A život je poutáním se. Kdyby nebylo pouta, kdyby nebylo „sou-vislostí“ a „zá-vislostí“ – na jídle, na střeše nad hlavou, na druhých lidech – jak by tělo mohlo přežít? A přece: právě tahle pouta člověk vyvine do nejroztodivnějších rozměrů, připoutávaje se k věcem a lidem tak, že co zbude, je ztuhlost, neschopnost se hýbat. Proto se jogín vyhýbá psychologickému a v mnoha případech i fyzickému poutání. Je živlem. Aspirant jógy má za cíl pohnout sebe „za“ pouta bytí, za pouta života samotného. K tomu si musí přiznat, že život a bytí nejsou nic než pouto. Zpracovává proto tato pouta, uvědomuje si je, vědomě s nimi hospodaří, vyhýbá se jejich nutkavosti.

To znamená: být životem takovým, jakým jsem byl, když jsem přišel na svět – „živlem, který se vy-světil“. Živlem, který vtrhl do světa. Ovšemže mi rodiče říkali: „Ty jsi náš, ona je naše, ten je můj.“ A takové „přivlastnění“ je přirozené. Ale toto „vlastnění“ je jen zvykem života, je aspektem přežití a citu. Je společenským jazykovým zvykem.

Ten, kdo nepatří, je svobodný. Ne nezodpovědný. Je vůči všemu odpovědný, nestranný, nedělá rozdíly. Je nepřivlastněný a touží být nepřivlastněný: jedině tak se vymyká a snaží vymykat poutům, ke kterým bytí v živém těle přirozeně tíhne. Jogín je někým jiným než svým tělem a myslí. Jeho tělo a mysl jsou živly vysvěcenými v hmotném světě, tíhnoucími a táhnoucími jej k tomu „patřit“, ale on toto patření odmítá, vytrvale si ho uvědomuje a působí proti němu, protože jeho cílem je něco úplně jiného.

Takže to znamená, že nebudu mít přátele? Že zavrhnu svoje rodiče, rodinu, že nebudu mít manželku a děti? Takto otázka nestojí. Vždyť kamaráda, manželku a otce či matku může mít jen tělo a mysl: o ty se náš autor zajímá velmi okrajově.

Josefa Švejka našel jednou sám Jaroslav Hašek, jak se vesele chichotá s mladým děvčetem na břehu řeky a masíruje mu bosé nohy. Osočil se na něj: Švejku, ty dobytku, doteď jsem si nebyl jistý, jestli jsi osvícený génius, nebo dobytek, ale teď vidím, že jsi skutečně dobytek! Švejk na to: Můj převelebný otče! Radovat se s usměvavým děvčetem přece není nic nesvatého, jen když od něj umíš odejít a nezamotá ti to hlavu. Dovolí-li Vaše velebnost, ukážu jí, co je život připoutanosti a patření, aby pochopila: vezmi tuhle sklenici a přines mi prosím čisté vody tam z té studny. Nevěřícně, ale zvědavý, vzal si Hašek sklenici a vydal se k nejbližší studni. U studny potkal krásnou dívku, krásnější dosud nepoznal. Jak se do ní zahleděl, už držel její ruku ve své, jako víla ho přijala k sobě, za ženu si ji vzal, krásný dům mají a tři děti k tomu, když tu se žene povodeň do místa, kde žijí, a tak se jal svou rodinu zachraňovat, ale nebylo jak, voda stoupala výš a výš, smetla jim dům a vyhnala je do rozvodněného proudu, který sebral první dítě, pak i jeho ženu, Hašek zoufalý, po krk ve vodě, nesl poslední dvě své děti na ramenou, ale i je proud sebral – a tu si vzpomněl a zvolal: „Švejku!“ A Švejk na něj: „Už mi neseš mou sklenici vody?“

Takové je neuvědomování si mocného sklonu k patření někomu, patření něčemu. Nejde přitom o to, že se zamiloval, měl děti atd., ale že zapomněl na své předsevzetí: totiž donést někomu sklenici vody. Nevědomě se připoutat je“při-rozené“, vrozené každému hmotnému bytí. Jogín to ví, působí proti těmto poutům, vidí nesvobodu v jejich „vnadách“ a odztotožňuje se od nich. To neznamená, že je nespolečenský, to neznamená, že odmítá vztahy, ať už s věcmi, nebo s lidmi: ale zná jejich sílu, tvoří je proto vědomě, a je si vědom pastí, do kterých ho mohou zavést. A tak i když se chová přátelsky a je společenský, ve skutečnosti ví, že i zdánlivě nejpevnější pouto je jen pomíjivou hrou. Je třeba si uvědomit: toto není „falešnost“. Naopak: vždyť milovat a být laskavý je právě skutečné ve chvíli, kdy miluji a jsem laskavý bez rozdílu. Milovat jednoho neznamená nemilovat všechny ostatní, naopak: milovat znamená milovat bez rozdílu. To je klíč k pochopení tohoto přikázání. Že totiž radost a příjemnost nevzniká poutem, ale je kvalitou ve mně, kterou na vztah ze sebe projektuji. Jak to, že projektuji po kouskách, selektivně? Jak to, že štěstí vidím jen v tom a onom? Jak to, že nevidím štěstí v sobě, aby pak cokoliv, co je v mé přítomnosti, mohlo mé štěstí sdílet?

Život má své vrozené mechanismy, jak pouto tvořit: je to vrozené hnutí těla směrem k přežití, tj. chtít jíst, spát, rozmnožovat se. Má své biochemické mechanismy, které se dějí. Aspirant jógy se těmito hnutími nenechá nést sám o sobě, impulzivně, ale zná jejich sílu. Proto se trénuje ve střídmosti u těchto základních pout. Život má k jejich zajišťování a opakování své biochemické mechanismy: nejde s nimi zdánlivě „nic dělat“. Ale s tím se aspirant jógy nesmiřuje: experimentuje s jejich daností. Nedělá to jen tak, aby se vytahoval, nebo aby byl prostě odmítavým asketou. Naopak: omezuje tyto přirozené cykly a impulzy života právě proto, že chce zjistit, co je za nimi, co život ukáže, pokud ho napnu, vyhecuji, vytrénuji, vlastní vůlí nasměruji.

Jedním z aspektů takového experimentování je práce s přirozenou impulzivitou nadrženosti. Nadrženost je mocný vektor životní síly. Umí plodit nový život. Umí překonat vzdálenosti. Jak vedu tuhle svoji sílu? Umím s ní hospodařit? Umím ji zacílit a trefit cíl? Anebo ji rozprostírám, trousím, vyhýbám se jí, čekám, kdy mě pokoří, kdy mě zavede do zápletek nebo velkých trablů? Při hospodaření s nadržeností je to jako s každou jinou sílou: když jí nevládnu, bude mnou cloumat, vměstná se mi do mnoha dalších činností, které s ní zdánlivě nesouvisí, takže nakonec uvidím v každém člověku sexuální objekt, budu sedět u seznamek, když jsem vlastně chtěl studovat nebo být s někým, koho mám rád. A tak se z přirozeného instinktu stane hnutí mysli a těla, ba zdánlivě „smysl“ života. Úplně obdobně opačným směrem: je možné sílu toho instinktu nasměrovat do plození věcí a situací, jejichž výsledkem není ejakulace a orgasmus erotický, ale radost z plození užitečných věcí a vztahů ve světě a mezi lidmi, o jejichž rozkroku a erotice nemám a nebudu mít ani ponětí.

Mám tedy dvě možnosti nespoutanosti: nebýt spoutaný ničím ve světě: vzdát se fyzicky skutečně věcí a vztahů. O takových jogínech slýcháme. V extrému to jsou ti z asketů, kteří dokážou celé dny a týdny sedět nehnutě (odpoutání od přirozenosti pohybu), nejíst (odpoutání od přirozeného impulzu jíst, a tedy přežít) atd. Anebo: být nespoutaný uprostřed všech pout, tj. uprostřed světa, a to je o co tu v józe našeho autora jde. Je to nespoutanost psychická, nespoutaná mysl: ano tělo je připoutané k tomu a onomu, dokonce se i poutat chce – ale já si uvědomuju, že se to mému tělu přirozeně děje, mám o těchto poutech přehled, ale povznáším se nad ně. To neznamená, že neustále všechny své závazky mařím. Znamená to, že si je uvědomuju, v mysli jsem nespoutaný.

A je to právě tak, že nespoutanost je kvalitou člověka, i věcí, které mě přitahují. Jsem přitahován – poután – kvalitou nespoutanosti. Proto se zamilovávám do takových lidí, kteří si jdou za svým, navzdory poutům svého okolí; je na tom cosi živého, svobodného – ano, ovšem! A opakem je strnulost, dogmatičnost, automatičnost, neuvědomování si – spoutanost. Ano: je ve mně i touha být přitahován věcmi, které se mi jakoby chtějí poddat, být mnou dobyty. To je ale hnutí, které samo sebe dobývá před bitvou: co se mi vzdává, to mě nepřitahuje. Co získávám bez „boje“, to je „předem mrtvé“, „nevážím si toho“, považuji to za „slabé“. Byť třeba užitečné – ve skutečnosti nic víc než užitečné. Nespoutanost je přirozeností duše. Přirozeností těla je opak. A aspirant jógy není tělo, není mysl.

Takže kde vůbec začít? To se mysl ptá. A není to otázkou pro mysl. Ta otázka – jak být nespoutaný – je pro duši. Duše ví, mysl se ptá – a té otázky se bojí. Já to vím. Vidím to v každé konkrétní situaci. A dělám volbu. Volím své pouto, přijímám ho a zároveň ho vnitřně odpoutávám: pouto je mého těla a mé mysli, nikoliv mé duše. Snažím se o to, selhávám, snažím se – a nejsem to já, kdo se ve skutečnosti snaží a selhává, nýbrž má mysl, která se diví, nadává, nechápe, trochu chápe, příčí se… až nakonec – pochopí princip a oblíbí si novou perspektivu. Je to perspektiva svobody, živelnosti, nespoutanosti. A přistoupí na tuto hru: hledat, kolik nespoutanosti mé tělo a mysl zvládnou, aniž by trpěly, aniž by nemohly dál. Zvládnu si dnes odpustit druhou večeří? Unesu se postarat o umírajícího a nezhroutit se? Vydržím být bez mobilu celý večer, bez televize celý den, sám se sebou v tichu alespoň hodinu, aniž bych hledal rozptýlení? A hledání této hranice je disciplína nespoutanosti. Je cestou k pochopení mých hranic, a tedy: rozměru mé svobody.

Kdo není sobec a nemá touhu mít: ten pochopí podstatu života – jeho minulost a budoucnost.

Dostatek nemá ten, kdo má hodně věcí, ale ten, který ví, kdy má dost. To je: nesobeckost. To je: nežárlit. To neznamená, že nemohu „vlastnit“. Vlastnictví je ujednáním mezi lidmi, které říká: „O tuto věc se staráš ty.“ Ve skutečnosti není nic „moje“. „Můj dům“ – to je důsledek práce řemeslníků, mých předků, anebo těch, kteří mi věřili, má práce byla pro ně cenná a dali mi na něj vydělat. Je to tedy „jejich“ dům. Já jsem jen prostředníkem. A co teprve písek, vápno a kamení, z kterých je ten dům! Ty zas umožnily, aby ten dům vůbec mohl být. Není to tedy ničí dům. Nejde ho „mít“, jde se ale o něj starat. A důsledkem péče je svoboda, kterou mi dům dává. Když takto budu smýšlet i o svém těle a mysli a jejím obsahu, uvidím, že ani mé tělo, ani mé myšlenky a jednání nejsou „moje“, ale patří těm, kterých se týkají. Mé tělo patří evoluci, mé myšlenky patří celým těm velkým dějinám lidí a výplodům jejich nápadů, jak se sešly tady a teď… A to je cesta k pochopení toho, odkud se věci vzaly a kam jdou. To je pochopení minulosti a budoucnosti. Tak mocný je postoj „nevlastnit“.

Takže: nemůžu jíst, nemůžu mít sex? Ne, tak otázka vůbec nestojí. Můžu, co chci. Musím si uvědomit, že to nejsem já, kdo chce sex a jídlo, ale mé tělo, má mysl. Takže tedy: Chceš jíst? Chceš sex? Ne – to ne já, to mé tělo a má mysl je chtějí. A pak přichází teprve otázka: Chci to? Nebo nechci? Nebo musím? Nemusím?

Čistota těla způsobí, že se přestanu zhlížet ve svém těle (stane se mi nástrojem, o který se mám starat přesně tolik, kolik je potřeba, o nic víc, o nic míň); a způsobí, že ztratím zájem o těla ostatních lidí.

Kdo má čisté tělo, ten získá klid v mysli, sílu se soustředit, kontrolu nad svými smysly a sílu chápat skutečnost, takový je připraven pro jógu.

Jsem na horské chatě v panenské přírodě, vylezl jsem na balkon a nadechuji se z plných plic voňavého čistého vzduchu. Vedle na balkoně je další host a ten dělá to samé: závidím mu ten nádech? Chci „mít ten vzduch“ a smět mu ho blahosklonně dát? Chci zažít ten „jeho“ nádech? Anebo – mě nic z toho ani nenapadne: zkrátka oba máme tu krásnou horskou čistotu. To samé je s čistým tělem a čistou myslí, pokud je mám. Je to tak – je čisto, uklizeno, je to krásné právě tak, jak to příroda zamýšlela, lépe to nejde. Je na tom něco ke chtění? Je na tom něco k odmítání? Je to tak, jak to má být. Zbývá: nezasmradit vzduch a dýchat. To je: udržovat čistotu a užívat tělo a mysl, tento mocný krásný nástroj, tak, jak ho evoluce zamýšlela. To je: víc, lépe a dál, dokud může, a tak, abych ho neporouchal dřív, než samo zajde, což brzy musí.

Je tu řeč o čistotě nejen těla, ale všeho, co je v tomto světě na mém těle hmotné: v józe sem spadá také mysl. Udržovat čistou mysl znamená rozpoznávat její obsah (objekty mysli, myšlenky, nápady, návyky atd.) a toho obsahu, který je nepotřebný, nebo svým charakterem odpadní, se zbavovat. Obdobně jako je tomu u čištění zubů nebo mytí vlasů, je i čistota mysli věcí každodenní pravidelnosti.

Kdo má čisté srdce, ten získá přirozenou radostnost.

Tím je myšleno cosi jako „spokojenost duše“, nezpovykané emoce. Čisté srdce nežárlí, nežadoní, je přímé. Co není jeho, ví, že není jeho, a nedožaduje se. Co je jeho, to je jeho zodpovědností, závazkem a povinností, nikoliv důvodem k vychloubání se. A tak je spokojené, tj. v rovnováze s tím, co ono samo je. Srdcem je tu myšlen pomyslný střed emočního já: a čisté srdce je rovnováhou, vyrovnaností člověka mezi bytím a chtěním. To je spokojenost. Spokojenost není něco, co jde dělat, naopak: v józe je spokojenost nutnou příčinou jakéhokoliv jednání. Spokojenost není něco, co jde dělat: jde si ji ale uvědomit. Vždy v každé situaci je možné si uvědomit: „Jak právě teď je vše tak, jak má být? Jak právě teď, v této situaci, je správné, že on má toto, já mám tamto, ona nemá toto, tamten chce to a to…“ A chybí-li spokojenost, tj. rovnováha, pak je každé z nerovnováhy vycházející jednání jen dalším prohlubováním nerovnováhy a zmatku.

A toto vše teoreticky vím, a přesto mnou často cloumají negativní emoce, tj. emoce založené na nepochopení, že přirozeností skutečnosti je rovnováha: například mám vztek na nespravedlnost. A právě proto je tu přikázání, abych uměl proti vzteku a dalším negativním emocím působit. Abych si uvědomil, že vztek ze sebevznešenějšího důvodu je stále vztekem, který posiluje návyk vzteku. A tedy není správnou cestou. Z pohledu jógy je cestou přátelskost, soucit, radostnost a nesouzení (viz 1.33).

Namítám: „Tak to tedy budu studenou, odtažitou, necítící věcí? To se nesmím ani ‚spravedlivě rozčílit‘?“ Vydrž. Nesuď dne před večerem. Tato námitka je lichá. Tvá mysl se touto námitkou snaží být vychytralá. Myslíval jsem, že upřímnost ve smyslu „co na srdci, to na jazyku“ je cestou správnou. Jóga říká: Ne. Měj sladké srdce, pak je měj na jazyku. Hořké, zlé, vzteklé srdce není tím, čemu aspirant jógy dává průchod, protože ví, že dává průchod záseku svého srdce, vpouští svůj zásek do mluvy, do rozumu, do světa. A tomu se snaží vyhnout.

Vůle ovládat své energie spálí mé vnitřní nedostatky, posílí tělo a zostří smysly.

Nedělej si žádné iluze: jóga znamená odztotožnění se od těla a mysli, mimo jiné za tím účelem, aby bylo snazší podrobit je obojí „tomu, co je potřeba, a tomu, co chci já, a ne ony“. A to je: nenechat tělo a mysl dělat si, co chtějí. Žádný zázrak se nestane: tělo bude podrobeno disciplíně, zkouškám výdrže, přemáhání, odnaučování, odosvojování si, a osvojování si věcí nových. Mysl: bude nadávat, kňučet, lstivě vymýšlet důvody, ale bude podrobena odnaučování myšlenkovým pochodům, které jsem se rozhodl opustit, perspektivám, které mi neslouží; mnoho let hýčkané perspektivy, názory a „pravdy“ začnu opouštět, nejdřív ve prospěch jiných, pro jógu užitečnějších, až nakonec – ve prospěch ticha. O to se budu snažit, to budu znovu a znovu zkoušet. Budu u toho směšný – no ovšem, jde tomu tak říkat. Kdo se snaží o něco nového, o překonání sebe sama, ten se u toho kroutí, kření, padá… Ale nejsem to já, kdo padá. Je to mé tělo, má mysl. A já je zvedám.

Prší a mráz leze za nehty. Komu vlastně? Jsem snad v dešti, zimě nahý? A tak si vezmu bundu a rukavice. A teď? Prší a je zima na bundě a na rukavicích. Ale uvnitř – já – hřeji. Kde se bere to teplo? Mám bundu, mám rukavice – ony nejsou mým tělem. A já: nejsem toto tělo, nejsem tato mysl.

Energie těla je energií jako každá jiná. Nedáš-li jí vektor, najde si ho sama. Nedáš-li jí směr a intenzitu, sama si je bude udávat. Musí – je to živá energie. Jak hospodaříš s touto energií? Necháváš ji, aby tělem, ve kterém je, cloumala, jak sama uzná? Nebo ustojíš její impulzy? „Energie“ zní tak abstraktně. Jedná se ale o skutečné situace: vstávám z postele – to je energie, mám žízeň a piju – to je energie, křičím, zpívám, soustředím se, mám orgasmus, nechci, šepotám, naslouchám – to je vše energie mnou soustředěná prostřednictvím těla a mysli. Hospodařím s ní? Ovládám ji? Musím být upřímný: zdaleka ji neovládám. Většina se děje a já ji směřuji, tu úspěšně, tu neúspěšně. Když jsem úspěšný – pak vržen do situace, dokážu ji ze zkušenosti nasměrovat k užitečnému a příjemnému. Když jsem neúspěšný, pak směr, který mi má energie dodá, nabere ošklivých rozměrů a já končím ve škarpě s odřeným nosem, s prohranou výplatou, s nabouraným autem, s ošklivým týpkem v posteli atd. atd. To je energie, síla života v těle. Je mocná a slepá. Ale umí si nechat svítit na cestu mnou – mým vědomím, mým „uvědoměním si“, mým „pochopením tohoto tady teď“.

A ještě jinak: vytrvat vůlí znamená nebát se. Strach je aspirantovým největším nepřítelem. Nebát se, ale jiným než běžným způsobem: nebát se vytrvat. Ano: být realista a nezranit se. Ale: nebát se. Co se mi může stát, pokud budu sedět na jednom místě o deset minut, o hodinu déle? Co se mi může stát, když o hodinu déle nebudu jíst? Ale mysl přichází s mazanými argumenty, jak je zbytečné se přemáhat. Všechny tyto argumenty mají svůj původ v důsledku: ve strachu, že se změním. Boj se těchto mazaných obav, převlečených za rozumné argumenty, a vytrvej ve vůli.

Sebestudiem a studiem textů těch, kteří pochopili (o čem je tu řeč), pochopím sám sebe a vykřešu ze svého nitra dřímající vlohy a génia tak, jako by můj vlastní anděl strážný vedl mé kroky.

Tím je myšleno: systematicky studuj, co jsi zač, co děláš, co si myslíš, jak to, že to tak je, odkud to přichází, a když to tak bude dál, kam to půjde? Čti o tom, pozoruj, zajímej se o to, co člověk může dokázat, co je k tomu potřeba, kolik z toho máš v sobě. Čti o psychologii, zkoumej, jestli to je pravda, na své vlastní psýché. Namáhej tělo, rozum, experimentuj. A pravidelně prováděj inventuru svých návyků, rutin tělesných i myšlenkových: je to důležité. Jak jinak si uvědomit, co je tvou silnou a co slabou stránkou? Osvoj si sebestudium. Dělej ho pravidelně. Je jedno, podle které z posledních příruček sebezdokonalování to budeš dělat, anebo jestli si vytvoříš svůj vlastní systém – někde začni. Uvidíš, že něco uvidíš – něco, čeho sis nemohl jinak všimnout.

Spočinutím v tom, co mě přesahuje, získám schopnost se dokonale soustředit a pochopit všechno, co chci znát.

Technikou tohoto „spočinutí“ je odosobnění konkrétního jevu, který mne poutá. Že náš autor věnuje tomuto jevu takový význam není náhodou. Znovu si opakuji: pojem toho „co mne přesahuje“, je technická pomůcka mysli a emocí, bez které se v praxi jógy neposunu. Je ekvivalentem abecedy pro spisovatele a nože pro kuchaře. Nejde bez něj jógu dělat. Viz 1.24 a násl. a 2.1.

Ještě jinak: to, co mne přesahuje, není nikde venku, je to „polohou mysli“ tak nastavenou, že vnímá, aniž by se cítila vztahovačně ztotožněnou, limitovanou. Uvědomí si nejzazší perspektivu: a to je odosobnění. Což je totéž co odztotožnění. Protože se týká „každého momentu“, potřebuji tento nástroj umět uchopit na mnoho způsobů, tak, jak mi vyhovuje: jako odevzdání se Bohu, vzdání se sebe, uvědomění si, že ve skutečnosti nic nepotřebuji, anebo, jak praví populární příručka self-help: Mít u p**ele! Je to stále jedno a to samé.

Ovládání těla znamená schopnost fyzicky zaujmout pevnou a pohodlnou pozici.

Když dostatečnou praxí v ovládání těla opadne všechen nekomfort, otevírají se mysli dveře k pochopení.

Nejpozději tady mi snad musí už být jasné, že jóga není o lámání těla, stavění se na hlavu atd. Vlastně vůbec není o těle. A přece: tělo k józe používám, je mým dopravním prostředkem k józe. Je to vyladěný vůz, nebo je to kára na odpis? Protože zarezlým šrotem se nikam nedostanu. Potřebuji leštit, promazávat, procvičovat svůj nástroj. K tomu účelu desítky a desítky pozic, dokonce dynamických sestav, atd. A ty mají za cíl ve smyslu jógy jediné: aby toto tělo bylo dostatečně flexibilní na to, aby vydrželo v jedné jediné pozici po dostatečně dlouhou dobu nehnutě, v klidu a pohodlně. Protáhnu je na všechny možné a někdy nemožné strany – ještě dál – abych nakonec… spočinul v jedné pozici. A právě toto klidné, pevné spočinutí je ovládnutím těla. Předchází mu mnoho protahování a příprav. Ale jen jedna pozice – zastavená v místě a čase – je ovládnutím těla, je vstupenkou do dalších stupňů jógy. Její zdokonalování je úkolem na celý život, protože tělo se mění. Tato pozice je hledáním a nalezením nejdokonalejší možné rovnováhy fyzického těla, správné geometrie.

A tu se dostávám mimo dosah protikladů.

Když si všimnu pohybů těla, jsou neustálým „vyrovnáváním“, neustálým proudem „balancování“, tj. vyvažování protikladností, které se mu dějí. Ovládání těla je nalezení situace těla ve fyzickém světě, kdy toto vytrvalé automatické vyvažování nerovnováh ustane. Protože spočinutí v takovém stavu je pro tělo velmi nestandardní a „nový“ stav, mohu předpokládat, že v něm vyvstane cosi „nového“. A skutečně: tělo se ošívá, brání se mu. Ale po čase pochopí. A i mysl následuje jeho nově nalezenou rovnováhu a v ní odpadává hra vyvažování a protikladů.

Ve správné pozici těla následuje vědomé řízení vdechů a výdechů – a tím kontrola nad vlastní energií.

Řízení vdechů a výdechů znamená mít kontrolu nad třemi aspekty energií: nádech, výdech a zádrž. Jde ovládat rytmus, hloubku, počet a trvání dechů.

A je ještě čtvrtý aspekt: ten je mimo dosah vnějších i vnitřních projevů dechu.

Dali mi do ruky prkno, abych se na něj postavil na rybníku. Omlácený, stokrát sklouzl, stokrát upadl v nejnesnesitelnějších pádech, šklebech a zápolení, vyhrabávám se po sto prvé a vypadá to, že tentokrát se udržím. Trvá to o čtyři vteřiny déle než posledně. Letím dolů. A znovu – deset vteřin. Třicet. Zůstávám stát. Zvedám plachtu. Síla mě táhne. Spadnu znovu a znovu? Ano, ovšem. Znovu vylézám, znovu napínám plachtu. Stojím už pevně (ovládání těla). Vítr duje do plachty (energie) a já ji držím směrem, který mne posouvá (řízení energie). Začínám si všímat, že energie a její řízení mají své rytmy, svoje směry, hloubku, své limity, které lze anebo které už neumím ovládat.

Řídit dech – to zní nedůležitě. Cožpak jej neumím řídit, zadržet atd.? A cožpak jde zastavit dech, na jak dlouho chci? Ovšemže ne. Zdá se to být malicherný a zároveň marný prostocvik. V porovnání se silovými cviky nebo výkonnostním tělocvikem je počítání dechu trochu jako tělocvik pro malomocné. Musím si uvědomit něco jiného: předmětem soustředění tu ve skutečnosti není dýchání, ale energie, která dech pohání. Co je to? To je něco, co zatím necítím, není to v mé zkušenosti. Ale dovtípit se její existence mohu. Dech – vzduch – přichází a odchází. Jak to? Vzdouvají se mi plíce. Jak to? Kde se bere tahle síla?

Pro začínajícího jogínského aspiranta je dech jediným jemu důvěrně známým jevem vlastního těla, který tak říkajíc „vědomě dělá a zároveň se mu děje“. Může a zároveň nemůže dech ovládat. A to je právě aspekt „života“, „bytí“, který jogín od prvopočátku zkoumá a snaží se pochopit: že totiž mé tělo, má mysl, svět kolem – to vše se děje, a zároveň to ovládám. Soustředění se na dech – nejzřejmější z těchto „ovládaných, zároveň neovladatelných“ jevů těla – je proto důležité na cestě k pochopení. Pochopení čeho? To bych chtěl vědět.

Energie, stejně jako tělo a mysl, jsou mi „k dispozici“, vím-li jenom, co a jak s nimi dělat, jak s nimi zacházet. Neboli: uvědomuji-li si je. Mám dvakrát pět prstů. Můžu s nimi nabírat jídlo, dloubat se v nose, dělat kdeco. A jednoho dne vidím klavíristu, co on s dvakrát pěti těmi samými prsty dokáže. Jaký je mezi těmi jeho a těmi mými rozdíl? V józe tomu rozdílu říkám uvědomění, být si vědom, pochopení. Když klavírista-aspirant začínal, neovládal a neuvědomoval si přesně, co jeho prsty dokážou. Ale vytrvalou disciplínou došel k pochopení, uchopení, ovládnutí. Obdobně chlapec ve dvanácti letech měl pindíka jen na čurání. A ve třinácti, čtrnácti letech začal chápat, k čemu že jinému ho ještě může použít. A pak začala ta opravdová jízda. A zcela stejně je tomu se sílou, která ovládá dech mého těla: mám ji. Děje se mi. Neuvědomuji si ji, o to méně ji ovládám. Zpozorním, soustředím se na ni. Zjistím, že je, že má své rytmy, svou hloubku, své směry. Vytrvalým tréninkem na něco přijdu. Musím ale od počátku chápat podstatu tohoto ovládnutí energie mého těla: jinak budu dělat dechové prostocviky, které mi sice pročistí nozdry, ale ničeho se dál nedoberu. Podobně jako klavírista může procvičovat zvedání prsteníčku na stole, ale musí chápat souvislost svého jednání, a pak aplikovat všechny své prsty na klavír.

Takto mizí závoj, který zahaloval vnitřní světlo vědomí.

Závoj zpovykaných aktivit mysli a těla – mizí. Mysl je plně zaujata dechem, faktem, že tentýž vzduch je jednou uvnitř mne a jednou vně, jednou mnou a jednou vnějškem. Když nadechuji já, vydechuje svět, když vydechuji já, nadechuje se svět. Jsem-li světem, nejsem-li tímto tělem, pak se mohu nadechovat svým výdechem a vydechovat, když se nadechuji. Pokud si přitom připadám jako blázen: musím zpátky k přikázáním jógy a očistit se od pocitů, že „ze sebe dělám blázna“. A nemůžu-li se toho zbavit, pak to můžu nechat být a vrátit se k tomu na důchod, nebo v příštím životě. Je třeba si uvědomit: nikdo mě nenutí, nikdo na mě nespěchá.

A mysl získává schopnost se soustavně soustředit, tj. meditovat.

Ano – co jiného by mohla také dělat než se ztišit a pozorovat? Dech je paradoxem pro rozum: dělám ho, nebo se mi děje? Nemohu to zjistit. A tak: jsem jeho svědkem. A skrze něj se stávám svědkem energie, která dech nese. A tou energií jsem já.

Když mysl stáhne svou pozornost od vnějších jevů dovnitř „na sebe“, i smysly ji následují. Mysl tak začíná spočívat ve svém vlastním přirozeném rovnovážném stavu.

Každý to zná: když jsem zabraný do nějaké četby, plně se soustředím – mohl na mě někdo něco volat, ale já to neslyšel: umět tento stav vědomě navodit tělu je předmětem tohoto verše. Smyslové orgány a jejich funkce přestávají být užívány myslí, a proto si přestávají všímat jevů vnějších. Je to důsledek uklidnění mysli. S uklidňující se aktivitou mysli upadá zpovykanost smyslových orgánů, podněty vnějšího světa přestávají být příčinou impulzivních pohnutek a myšlenek. „Já teď dýchám“, mohou vedle mě střílet z kanonu. Vím, že z něj střílejí, ale není to předmětem mého zájmu. Když chci, samozřejmě si mohu zacpat uši a oči. To samo ještě kontrolou smyslových orgánů není. Dříve nebo později se ale dostaví skutečné „vypnutí“ sluchu, zraku, vjemů.

Tak je dosaženo dokonalé kontroly nad smysly.

Snažit se o to mohu, jak chci, ale ve skutečnosti si musím uvědomit: to, že ovládám své smysly, se mi stane. Není to na mně. Ale mohu vytvářet podmínky k tomu, aby se mi to stalo. Jako i klavírista nezpůsobí, že si osvojí podání určité skladby jen tak náhle, ale trénuje její části, pomalu, po částech, rozkládá, opakuje, maká, snaží se a opravuje chyby – potud vědomá příprava. Až náhle přijde chvíle, kdy celé dílo zahraje naráz a dokonale. Tak i batole přesně přece neví, kdy se dokázalo postavit na nohy a začít chodit vzpřímeně. Snaží se, hledá rovnováhu, padá, vstává atd. atd. – potud snaha. A snaha je završena chůzí, samozřejmou dovedností. Tak i aspirant jógy dává znovu a znovu tělu a mysli příležitost trénovat klid smyslů a mysli, klid a rovnováhu těla, znovu a znovu vyvíjím snahu – potud mohu přispívat vědomě. Až jednou, a já vím, že je to nevyhnutelné, dělám-li to správně: stane se mi, co jsem nemohl přímo způsobit. Osvojím si soustředěnou meditaci.

KAPITOLA 1

KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

KAPITOLA 4

KAPITOLA 2
- s komentářem

O tom, proč a jak disciplína

2.1. Je třeba si osvojit: (1) sebekontrolu nad vlastním chtěním, (2) sebestudium a (3) umět spočinout v tom, co mne přesahuje.

Nyní se tedy můžu podívat na tři nástroje, které jsou výše vyjmenované, a budou mi sloužit na mé cestě. Jsou to poslední tři z druhého dílu osmidílné jógy (viz 2.32):

Sebekontrola nad vlastním chtěním: chtěním je myšlena energie, kterou disponuji. Aniž bych se snažil, hýbe se tato má síla určitou silou určitým směrem, její směry se rozdvojují a působí tu proti sobě, tu se navzájem posilují. A zde mluví náš autor o schopnosti usměrňovat vědomě svou energii, o schopnosti jakoby „ustát své chtění“. Tlačí mě to do práce a do baru na skleničku, každé z těch míst je někde jinde. A já se neumím rozdvojit. Sebekontrola je: bez ztráty energie umět vědomě vyřešit tyto protichůdnosti.

Studovat sám sebe – co je tím myšleno? Je to vytrvání s otázkou: „co chci?“ a „jak to, že to chci?“. A být u toho klidným svědkem sám sebe. Ne nehybným – naopak: i v pohybu i v klidu sám sebe se vědomě tázat znovu a znovu. Dokud se nezeptám sám sebe: kdo je tím, který se ptá a co vlastně chce? A tím začíná nové kolo dotazování.

Být si vědom, že mne cosi přesahuje, a umět v tom spočinout, tj. umět to přijmout, obejmout:

2.2. Dostaví se tak uvědomění si skutečnosti tak, jak je, a rozpouští se tím vlastní záseky, které mi stojí v cestě (k pochopení).

2.3. Vlastní záseky jsou: neuvědomování si, vztahovačné ztotožňování se, impulzivní chtění, impulzivní nechtění a strach z nebytí.

2.4. Neuvědomování si je základní příčinou všech dalších záseků; umí být (1) neprojevené, (2) zachycené, (3) přerušené a (4) plně projevené.

Bývalo to tak, že (2) už mi pěkně lezlo na nervy, že to, co se tu píše, „nechápu“. Tento pocit lehce pociťuju, ale uvědomuji si to – a překonávám ho (zachycuji zásek).

2.5. Neuvědomování si znamená: myslet si, že (1) to, co je pomíjivé, vytrvá; že (2) to, co je nedokonalé, je dokonalé; že (3) to, co mi přináší utrpení, mi přináší slast; že (4) jsem něčím, čím nejsem.

2.6. Ztotožňování znamená myslet si, že vědomí a vnímání je jedním, tj. že duše a mysl jsou jedno a totéž.

Tyto pojmy jsou v českém jazyce všechny v této souvislosti důležité, je třeba o nich přemítat: sebestřednost, sebeurčení, totožnost, role, vztahovačnost.

2.7. Impulzivní chtění je dožadování se příjemného.

2.8. Impulzivní nechtění je odpor k nepříjemnému.

2.9. Strach z nebytí je vlastní i těm nejmoudřejším, má svou vlastní sílu a sám sebe vtěluje do každého dalšího života.

2.10. Jsou-li záseky zvládnutelné vůlí, je možné proti nim působit tak, že myslím a konám jejich opak.

2.11. Předcházet jim jde meditací.

2.12. Příčiny záseků tkví v mé dosavadní existenci, ať je to zřejmé a projevené, nebo nikoliv.

2.13. A dokud tyto příčiny existují, nesou i své plody: tím, že se znovu rodí, znovu trvají, znovu musí být zažívány.

2.14. Dál tak vedou svůj běh strastí nebo radostí podle toho, jestli jsem dělal věci dobré nebo špatné.

2.15. Kdo si to uvědomí, vidí svět jako jedno velké utrpení, protože vše, co se děje, je souborem neustálých proměn, trápení, důsledků předchozích příčin a nemožností se dobrat konce.

2.16. Utrpení je třeba předcházet (tím, že si ho budu uvědomovat), dokud se ještě neprojevilo.

2.17. A to tak, že se odztotožňuji od toho, co se mi děje, i od toho, co dělám.

Následuje Pataňdžaliho výklad „bytí“ (2.18–2.25):

2.18. Zdání (dění ve světě i mého jednání) klame, zdá se totiž, že je vidět celé, ale není to tak, zdá se, že se děje, přitom ale je „děno“, zdá se, že trvá, přitom ale pomíjí; je jen odrazem všeho ostatního a zejména mých vlastních smyslů a mého vlastního vnímání a slouží tomu, aby bylo (mnou) zažito a (mnou) opuštěno.

2.19. Skutečnost se mi tak může jevit na mnoho způsobů: obecná, konkrétní, už být něčím, nebo ještě být něčím, nebo už nebýt ničím apod.

2.20. Mé skutečné já je toho všeho jen svědkem: je schopností vnímat. Ale vždy, byť by bylo sebeodztotožněnější, bude hledět na svět „skrze svět“.

2.21. Vždyť to právě je smyslem celého bytí: je to důvod, jak to, že to, co vidím, existuje.

2.22. A i přesto, že si to uvědomím, svět se jen tak nerozplyne: vždyť tu jsou všechny ty ostatní perspektivy, z kterých ostatní duše hledí na svět, a pro ně je to, co vidí, dál „skutečné“.

2.23. A je to právě tento trik, tato iluze – že si myslím být skutečným „čímsi“ ve skutečném světě – která umožňuje si to celé uvědomit.

Tj.: bez hry na schovávanou bych vůbec neměl ani možnost si uvědomit, že hru na schovávanou hraju.

2.24. Existence této iluze je právě „neuvědomováním si“.

Kdyby nebylo hry na schovávanou, nebyl by svět.

2.25. Překonání této iluze je cestou do skutečnosti.

2.26. Tohoto „vysvobození“ dosáhnu vytrvalým vědomým uvědomováním si rozdílu mezi tím, co je „já“, a tím, co se mi jeví (tj. svět).

2.27. Cesta k tomu má sedm kroků.

2.28. Praktikováním disciplíny jógy vyčistím z cesty své záseky a rozsvítí se mi, začnu to celé chápat.

2.29. Osm dílů má praxe jógy: chování vůči světu, chování vůči sobě, ovládání těla, ovládání energií, ovládání smyslů, soustředit se, meditovat, chápat.

2.30. Při jednání vůči světu je třeba dodržovat tyto zásady: nenásilnost, pravdivost, nekrást, být nespoutaný, nebýt sobec.

2.31. Tyto zásady smýšlení jsou platné vždy, všude a pro každého.

2.32. Vůči sobě je třeba dodržovat tyto zásady: čisté tělo, spokojené srdce, ovládat své vlastní chtění, sebestudium a umět spočinout v tom, co mě přesahuje.

2.33. Trápí-li mě jejich porušování, ujasňuji si správné uvažování, které proti jejich porušování působí.

2.34. Násilí a porušování dalších vyjmenovaných (viz. 2.30), ať už tím, že je budu sám dělat, podněcovat je, nebo je schvalovat, povede k zatmění, krutosti a zblbnutí, k nikdy nekončícímu začarovanému kruhu utrpení. Tak uvažuj.

A nyní (2.35–2.39) bližší výklad pravidel vůči světu:

2.35. Ten, kdo není násilný: v jeho přítomnosti se neděje žádné násilí.

2.36. Ten, kdo je pravdivý: tomu se dostane vždy to, co je pravdivé.

2.37. Ten, kdo nekrade: k tomu připlyne bohatství.

2.38. Kdo je nespoutaný: tomu se dostane velké vitality a síly.

2.39. Kdo není sobec a nemá touhu mít: ten pochopí podstatu života – jeho minulost a budoucnost.

2.40. Čistota těla způsobí, že se přestanu zhlížet ve svém těle (stane se mi nástrojem, o který se mám starat přesně tolik, kolik je potřeba, o nic víc, o nic míň); a způsobí, že ztratím zájem o těla ostatních lidí.

2.41. Kdo má čisté tělo, ten získá klid v mysli, sílu se soustředit, kontrolu nad svými smysly a sílu chápat skutečnost, takový je připraven pro jógu.

2.42. Kdo má čisté srdce, ten získá přirozenou radostnost.

2.43. Vůle ovládat své energie spálí mé vnitřní nedostatky, posílí tělo a zostří smysly.

2.44. Sebestudiem a studiem textů těch, kteří pochopili (o čem je tu řeč), pochopím sám sebe a vykřešu ze svého nitra dřímající vlohy a génia tak, jako by můj vlastní anděl strážný vedl mé kroky.

2.45. Spočinutím v tom, co mě přesahuje, získám schopnost se dokonale soustředit a pochopit všechno, co chci znát.

2.46. Ovládání těla znamená schopnost fyzicky zaujmout pevnou a pohodlnou pozici.

2.47. Když dostatečnou praxí v ovládání těla opadne všechen nekomfort, otevírají se mysli dveře k pochopení.

2.48. A tu se dostávám mimo dosah protikladů.

2.49. Ve správné pozici těla následuje vědomé řízení vdechů a výdechů – a tím kontrola nad vlastní energií.

2.50. Řízení vdechů a výdechů znamená mít kontrolu nad třemi aspekty energií: nádech, výdech a zádrž. Jde ovládat rytmus, hloubku, počet a trvání dechů.

2.51. A je ještě čtvrtý aspekt: ten je mimo dosah vnějších i vnitřních projevů dechu.

2.52. Takto mizí závoj, který zahaloval vnitřní světlo vědomí.

2.53. A mysl získává schopnost se soustavně soustředit, tj. meditovat.

2.54. Když mysl stáhne svou pozornost od vnějších jevů dovnitř „na sebe“, i smysly ji následují. Mysl tak začíná spočívat ve svém vlastním přirozeném rovnovážném stavu.