JÓGASŮTRY
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 2
O tom, proč a jak disciplína
2.1.
2.2.
2.3.
2.4.
2.5.
2.6.
2.7.
2.8.
2.9.
2.10.
2.11.
2.12.
2.13.
2.14.
2.15.
2.16.
2.17.
2.18.
2.19.
2.20.
2.21.
2.22.
2.23.
2.24.
2.25.
2.26.
2.27.
2.28.
2.29.
2.30.
2.31.
2.32.
2.33.
2.34.
2.35.
2.36.
2.37.
2.38.
2.39.
2.40.
2.41.
2.42.
2.43.
2.44.
2.45.
2.46.
2.47.
2.48.
2.49.
2.50.
2.51.
2.52.
2.53.
2.54.
2.55.
Je třeba si osvojit: (1) sebekontrolu nad vlastním chtěním, (2) sebestudium a (3) umět spočinout v tom, co mne přesahuje.
Dostaví se tak uvědomění si skutečnosti tak, jak je, a rozpouští se tím vlastní záseky, které mi stojí v cestě (k pochopení).
Vlastní záseky jsou: neuvědomování si, vztahovačné ztotožňování se, impulzivní chtění, impulzivní nechtění a strach z nebytí.
Neuvědomování si je základní příčinou všech dalších záseků; umí být (1) neprojevené, (2) zachycené, (3) přerušené a (4) plně projevené.
Neuvědomování si znamená: myslet si, že (1) to, co je pomíjivé, vytrvá; že (2) to, co je nedokonalé, je dokonalé; že (3) to, co mi přináší utrpení, mi přináší slast; že (4) jsem něčím, čím nejsem.
Ztotožňování znamená myslet si, že vědomí a vnímání je jedním, tj. že duše a mysl jsou jedno a totéž.
Impulzivní chtění je dožadování se příjemného.
Impulzivní nechtění je odpor k nepříjemnému.
Strach z nebytí je vlastní i těm nejmoudřejším, má svou vlastní sílu a sám sebe vtěluje do každého dalšího života.
Jsou-li záseky zvládnutelné vůlí, je možné proti nim působit tak, že myslím a konám jejich opak.
Předcházet jim jde meditací.
Příčiny záseků tkví v mé dosavadní existenci, ať je to zřejmé a projevené, nebo nikoliv.
A dokud tyto příčiny existují, nesou i své plody: tím, že se znovu rodí, znovu trvají, znovu musí být zažívány.
Dál tak vedou svůj běh strastí nebo radostí podle toho, jestli jsem dělal věci dobré nebo špatné.
Kdo si to uvědomí, vidí svět jako jedno velké utrpení, protože vše, co se děje, je souborem neustálých proměn, trápení, důsledků předchozích příčin a nemožností se dobrat konce.
Utrpení je třeba předcházet (tím, že si ho budu uvědomovat), dokud se ještě neprojevilo.
A to tak, že se odztotožňuji od toho, co se mi děje, i od toho, co dělám.
Zdání (dění ve světě i mého jednání) klame, zdá se totiž, že je vidět celé, ale není to tak, zdá se, že se děje, přitom ale je „děno“, zdá se, že trvá, přitom ale pomíjí; je jen odrazem všeho ostatního a zejména mých vlastních smyslů a mého vlastního vnímání a slouží tomu, aby bylo (mnou) zažito a (mnou) opuštěno.
Skutečnost se mi tak může jevit na mnoho způsobů: obecná, konkrétní, už být něčím, nebo ještě být něčím, nebo už nebýt ničím apod.
Mé skutečné já je toho všeho jen svědkem: je schopností vnímat. Ale vždy, byť by bylo sebeodztotožněnější, bude hledět na svět „skrze svět“.
Vždyť to právě je smyslem celého bytí: je to důvod, jak to, že to, co vidím, existuje.
A i přesto, že si to uvědomím, svět se jen tak nerozplyne: vždyť tu jsou všechny ty ostatní perspektivy, z kterých ostatní duše hledí na svět, a pro ně je to, co vidí, dál „skutečné“.
A je to právě tento trik, tato iluze – že si myslím být skutečným „čímsi“ ve skutečném světě – která umožňuje si to celé uvědomit.
Existence této iluze je právě „neuvědomováním si“.
Překonání této iluze je cestou do skutečnosti.
Tohoto „vysvobození“ dosáhnu vytrvalým vědomým uvědomováním si rozdílu mezi tím, co je „já“, a tím, co se mi jeví (tj. svět).
Cesta k tomu má sedm kroků.
Praktikováním disciplíny jógy vyčistím z cesty své záseky a rozsvítí se mi, začnu to celé chápat.
Osm dílů má praxe jógy: chování vůči světu, chování vůči sobě, ovládání těla, ovládání energií, ovládání smyslů, soustředit se, meditovat, chápat.
Při jednání vůči světu je třeba dodržovat tyto zásady: nenásilnost, pravdivost, nekrást, být nespoutaný, nebýt sobec.
Tyto zásady smýšlení jsou platné vždy, všude a pro každého.
Vůči sobě je třeba dodržovat tyto zásady: čisté tělo, spokojené srdce, ovládat své vlastní chtění, sebestudium a umět spočinout v tom, co mě přesahuje.
Trápí-li mě jejich porušování, ujasňuji si správné uvažování, které proti jejich porušování působí.
Násilí a porušování dalších vyjmenovaných (viz. 2.30), ať už tím, že je budu sám dělat, podněcovat je, nebo je schvalovat, povede k zatmění, krutosti a zblbnutí, k nikdy nekončícímu začarovanému kruhu utrpení. Tak uvažuj.
Ten, kdo není násilný: v jeho přítomnosti se neděje žádné násilí.
Ten, kdo je pravdivý: tomu se dostane vždy to, co je pravdivé.
Ten, kdo nekrade: k tomu připlyne bohatství.
Kdo je nespoutaný: tomu se dostane velké vitality a síly.
Kdo není sobec a nemá touhu mít: ten pochopí podstatu života – jeho minulost a budoucnost.
Čistota těla způsobí, že se přestanu zhlížet ve svém těle (stane se mi nástrojem, o který se mám starat přesně tolik, kolik je potřeba, o nic víc, o nic míň); a způsobí, že ztratím zájem o těla ostatních lidí.
Kdo má čisté tělo, ten získá klid v mysli, sílu se soustředit, kontrolu nad svými smysly a sílu chápat skutečnost, takový je připraven pro jógu.
Kdo má čisté srdce, ten získá přirozenou radostnost.
Vůle ovládat své energie spálí mé vnitřní nedostatky, posílí tělo a zostří smysly.
Sebestudiem a studiem textů těch, kteří pochopili (o čem je tu řeč), pochopím sám sebe a vykřešu ze svého nitra dřímající vlohy a génia tak, jako by můj vlastní anděl strážný vedl mé kroky.
Spočinutím v tom, co mě přesahuje, získám schopnost se dokonale soustředit a pochopit všechno, co chci znát.
Ovládání těla znamená schopnost fyzicky zaujmout pevnou a pohodlnou pozici.
Když dostatečnou praxí v ovládání těla opadne všechen nekomfort, otevírají se mysli dveře k pochopení.
A tu se dostávám mimo dosah protikladů.
Ve správné pozici těla následuje vědomé řízení vdechů a výdechů – a tím kontrola nad vlastní energií.
Řízení vdechů a výdechů znamená mít kontrolu nad třemi aspekty energií: nádech, výdech a zádrž. Jde ovládat rytmus, hloubku, počet a trvání dechů.
A je ještě čtvrtý aspekt: ten je mimo dosah vnějších i vnitřních projevů dechu.
Takto mizí závoj, který zahaloval vnitřní světlo vědomí.
A mysl získává schopnost se soustavně soustředit, tj. meditovat.
Když mysl stáhne svou pozornost od vnějších jevů dovnitř „na sebe“, i smysly ji následují. Mysl tak začíná spočívat ve svém vlastním přirozeném rovnovážném stavu.
Tak je dosaženo dokonalé kontroly nad smysly.
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 2
O tom, proč a jak disciplína
2.1.
Je třeba si osvojit: (1) sebekontrolu nad vlastním chtěním, (2) sebestudium a (3) umět spočinout v tom, co mne přesahuje.
2.2.
Dostaví se tak uvědomění si skutečnosti tak, jak je, a rozpouští se tím vlastní záseky, které mi stojí v cestě (k pochopení).
2.3.
Vlastní záseky jsou: neuvědomování si, vztahovačné ztotožňování se, impulzivní chtění, impulzivní nechtění a strach z nebytí.
2.4.
Neuvědomování si je základní příčinou všech dalších záseků; umí být (1) neprojevené, (2) zachycené, (3) přerušené a (4) plně projevené.
2.5.
Neuvědomování si znamená: myslet si, že (1) to, co je pomíjivé, vytrvá; že (2) to, co je nedokonalé, je dokonalé; že (3) to, co mi přináší utrpení, mi přináší slast; že (4) jsem něčím, čím nejsem.
2.6.
Ztotožňování znamená myslet si, že vědomí a vnímání je jedním, tj. že duše a mysl jsou jedno a totéž.
2.7.
Impulzivní chtění je dožadování se příjemného.
2.8.
Impulzivní nechtění je odpor k nepříjemnému.
2.9.
Strach z nebytí je vlastní i těm nejmoudřejším, má svou vlastní sílu a sám sebe vtěluje do každého dalšího života.
2.10.
Jsou-li záseky zvládnutelné vůlí, je možné proti nim působit tak, že myslím a konám jejich opak.
2.11.
Předcházet jim jde meditací.
2.12.
Příčiny záseků tkví v mé dosavadní existenci, ať je to zřejmé a projevené, nebo nikoliv.
2.13.
A dokud tyto příčiny existují, nesou i své plody: tím, že se znovu rodí, znovu trvají, znovu musí být zažívány.
2.14.
Dál tak vedou svůj běh strastí nebo radostí podle toho, jestli jsem dělal věci dobré nebo špatné.
2.15.
Kdo si to uvědomí, vidí svět jako jedno velké utrpení, protože vše, co se děje, je souborem neustálých proměn, trápení, důsledků předchozích příčin a nemožností se dobrat konce.
2.16.
Utrpení je třeba předcházet (tím, že si ho budu uvědomovat), dokud se ještě neprojevilo.
2.17.
A to tak, že se odztotožňuji od toho, co se mi děje, i od toho, co dělám.
2.18.
Zdání (dění ve světě i mého jednání) klame, zdá se totiž, že je vidět celé, ale není to tak, zdá se, že se děje, přitom ale je „děno“, zdá se, že trvá, přitom ale pomíjí; je jen odrazem všeho ostatního a zejména mých vlastních smyslů a mého vlastního vnímání a slouží tomu, aby bylo (mnou) zažito a (mnou) opuštěno.
2.19.
Skutečnost se mi tak může jevit na mnoho způsobů: obecná, konkrétní, už být něčím, nebo ještě být něčím, nebo už nebýt ničím apod.
2.20.
Mé skutečné já je toho všeho jen svědkem: je schopností vnímat. Ale vždy, byť by bylo sebeodztotožněnější, bude hledět na svět „skrze svět“.
2.21.
Vždyť to právě je smyslem celého bytí: je to důvod, jak to, že to, co vidím, existuje.
2.22.
A i přesto, že si to uvědomím, svět se jen tak nerozplyne: vždyť tu jsou všechny ty ostatní perspektivy, z kterých ostatní duše hledí na svět, a pro ně je to, co vidí, dál „skutečné“.
2.23.
A je to právě tento trik, tato iluze – že si myslím být skutečným „čímsi“ ve skutečném světě – která umožňuje si to celé uvědomit.
2.24.
Existence této iluze je právě „neuvědomováním si“.
2.25.
Překonání této iluze je cestou do skutečnosti.
2.26.
Tohoto „vysvobození“ dosáhnu vytrvalým vědomým uvědomováním si rozdílu mezi tím, co je „já“, a tím, co se mi jeví (tj. svět).
2.27.
Cesta k tomu má sedm kroků.
2.28.
Praktikováním disciplíny jógy vyčistím z cesty své záseky a rozsvítí se mi, začnu to celé chápat.
2.29.
Osm dílů má praxe jógy: chování vůči světu, chování vůči sobě, ovládání těla, ovládání energií, ovládání smyslů, soustředit se, meditovat, chápat.
2.30.
Při jednání vůči světu je třeba dodržovat tyto zásady: nenásilnost, pravdivost, nekrást, být nespoutaný, nebýt sobec.
2.31.
Tyto zásady smýšlení jsou platné vždy, všude a pro každého.
2.32.
Vůči sobě je třeba dodržovat tyto zásady: čisté tělo, spokojené srdce, ovládat své vlastní chtění, sebestudium a umět spočinout v tom, co mě přesahuje.
2.33.
Trápí-li mě jejich porušování, ujasňuji si správné uvažování, které proti jejich porušování působí.
2.34.
Násilí a porušování dalších vyjmenovaných (viz. 2.30), ať už tím, že je budu sám dělat, podněcovat je, nebo je schvalovat, povede k zatmění, krutosti a zblbnutí, k nikdy nekončícímu začarovanému kruhu utrpení. Tak uvažuj.
2.35.
Ten, kdo není násilný: v jeho přítomnosti se neděje žádné násilí.
2.36.
Ten, kdo je pravdivý: tomu se dostane vždy to, co je pravdivé.
2.37.
Ten, kdo nekrade: k tomu připlyne bohatství.
2.38.
Kdo je nespoutaný: tomu se dostane velké vitality a síly.
2.39.
Kdo není sobec a nemá touhu mít: ten pochopí podstatu života – jeho minulost a budoucnost.
2.40.
Čistota těla způsobí, že se přestanu zhlížet ve svém těle (stane se mi nástrojem, o který se mám starat přesně tolik, kolik je potřeba, o nic víc, o nic míň); a způsobí, že ztratím zájem o těla ostatních lidí.
2.41.
Kdo má čisté tělo, ten získá klid v mysli, sílu se soustředit, kontrolu nad svými smysly a sílu chápat skutečnost, takový je připraven pro jógu.
2.42.
Kdo má čisté srdce, ten získá přirozenou radostnost.
2.43.
Vůle ovládat své energie spálí mé vnitřní nedostatky, posílí tělo a zostří smysly.
2.44.
Sebestudiem a studiem textů těch, kteří pochopili (o čem je tu řeč), pochopím sám sebe a vykřešu ze svého nitra dřímající vlohy a génia tak, jako by můj vlastní anděl strážný vedl mé kroky.
2.45.
Spočinutím v tom, co mě přesahuje, získám schopnost se dokonale soustředit a pochopit všechno, co chci znát.
2.46.
Ovládání těla znamená schopnost fyzicky zaujmout pevnou a pohodlnou pozici.
2.47.
Když dostatečnou praxí v ovládání těla opadne všechen nekomfort, otevírají se mysli dveře k pochopení.
2.48.
A tu se dostávám mimo dosah protikladů.
2.49.
Ve správné pozici těla následuje vědomé řízení vdechů a výdechů – a tím kontrola nad vlastní energií.
2.50.
Řízení vdechů a výdechů znamená mít kontrolu nad třemi aspekty energií: nádech, výdech a zádrž. Jde ovládat rytmus, hloubku, počet a trvání dechů.
2.51.
A je ještě čtvrtý aspekt: ten je mimo dosah vnějších i vnitřních projevů dechu.
2.52.
Takto mizí závoj, který zahaloval vnitřní světlo vědomí.
2.53.
A mysl získává schopnost se soustavně soustředit, tj. meditovat.
2.54.
Když mysl stáhne svou pozornost od vnějších jevů dovnitř „na sebe“, i smysly ji následují. Mysl tak začíná spočívat ve svém vlastním přirozeném rovnovážném stavu.
2.55.
Tak je dosaženo dokonalé kontroly nad smysly.